Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: PPL Memphis s.r.o., IČO 24159832, se sídlem Na Perštýně 342/1, Praha 1, zastoupená JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, proti žalovanému: Mgr. Tomáš Krejčí, advokát se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, zastoupený Mgr. Janou Vargovou, advokátkou se sídlem Štupartská 769/18, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Bc. Vladimírem Tabakem, advokátem se sídlem alej Svobody 881/56, Plzeň – Severní předměstí, o zaplacení 187.291,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 255/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 55 Co 23/2025-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému i vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení každému 9.070 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 55 Co 23/2025-98, výrokem I změnil výrok o nákladech řízení vedlejší účastnice jen co do výše nákladů, jinak potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2024, č. j. 20 C 255/2023-65, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 187.291,47 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu škody způsobené porušením povinností advokáta při poskytování právních služeb (podáním žaloby na zaplacení smluvní pokuty, nikoli na uhrazení dlužné provize) vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný zastupoval žalobkyni v soudním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 120/2018) o zaplacení smluvní pokuty za porušení zprostředkovatelské smlouvy při realitním obchodu se společností CANABA - Pozemní stavby s.r.o., při níž bylo zvažováno i podání žaloby na dlužnou provizi, avšak po upozornění, že podle smluvního mechanismu tato provize vychází záporně, a pro další procesní obtíže spojené s uplatňováním nároku (otázka platnosti zprostředkovatelské smlouvy, výpočtu provize a výše soudního poplatku) byl jednatelem žalobkyně odsouhlasen postup podání žaloby na smluvní pokutu a naopak neodsouhlasen připravený návrh na rozšíření žaloby o nárok na provizi. Soud posoudil jako předběžnou otázku možnost úspěchu žalobkyně v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 a dospěl k závěru, že hlavní příčinou jejího neúspěchu byla sporná koncepce smlouvy o zprostředkování ze dne 13. 3. 2013, která vázala vznik nároku žalobkyně na smluvní pokutu (na základě uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě kupní) na vědomí a souhlas žalobkyně. Žalovaný v projednávané věci veškerý postup ve sporu před Obvodním soudem pro Prahu 4 s žalobkyní probíral, postupoval dle jejích pokynů a nezavinil neúspěch ve věci. Neporušil tedy svou právní povinnost a nebyla splněna jedna z nezbytných podmínek pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni. Pouze závěrem pak soud odmítl námitku promlčení. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil, připomenul, že žalovaný poučil žalobkyni o rizicích žaloby o smluvní pokutu vzhledem k nejasnosti o tom, jak nalézací soud posoudí zprostředkovatelskou smlouvu, a že žalovaný tuto smlouvu nekoncipoval. Dále upozornil, že žalobkyně nemohla být v původním řízení úspěšná v žalobě na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný nepochybil při zastupování klienta, a v části náhrady nákladů odvolacího řízení již ani žalobkyni nezastupoval.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí jednak na právní otázce dovolacím soudem dosud výslovně neřešené, jednak na otázce, která má být posouzena jinak než v obdobných případech. Konkrétně vymezila čtyři otázky, jimiž se má dovolací soud zabývat, aniž vymezila kritérium, jež má pro tuto otázku zakládat přípustnost dovolání: Právními otázkami k posouzení Nejvyššího soudu jsou: I. Je advokát odpovědný za neúspěch klienta v soudním sporu, pokud klient, ač řádně poučen o rizicích, trval na podání žaloby, která byla opřena o výklad právního ustanovení, jež bylo následně soudy vyloženo odlišně? II. Představuje pouhé neúspěšné vymožení nároku na základě sporné právní konstrukce porušení povinnosti advokáta, pokud se žalovaný při koncipování návrhu řídil pokyny klienta a existující judikatura věc výslovně neřešila? III. Může být advokát zproštěn odpovědnosti za neúspěšnou žalobu, pokud klient nebyl písemně poučen o rizicích právní strategie a není prokázáno, že s navrženým postupem výslovně souhlasil? IV. Lze konstatovat splnění povinnosti advokáta poskytovat právní služby s odbornou péčí, pokud není písemně doložen výslovný souhlas klienta s variantou podání žaloby, která se následně ukázala jako neúspěšná a byla vedena na hranici právní nejistoty? Dle dovolatelky nebylo jednoznačně prokázáno řádné plnění advokátních služeb žalovaným, proto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, tento návrh však nijak neodůvodnila.
3. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za správné, souladné s judikaturou dovolacího soudu, naopak dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelka jen opakuje svá tvrzení z nalézacího řízení, zpochybňuje skutková zjištění a k přípustnosti dovolání ani k důvodu dovolání neuvádí nic bližšího. Některé otázky jsou již judikaturou dovolacího soudu vyřešeny. Poté pro úplnost vypořádal tvrzené námitky i věcně. Navrhl proto, aby dovolací soud odmítl dovolání pro vady, případně pro soulad napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu.
4. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání konstatovala, že napadený rozsudek považuje za správný, jelikož nebylo prokázáno naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu. Naopak dovolání nesplňuje základní obsahové náležitosti, a je proto vadné. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto pro nedůvodnost.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.
6. Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu), podle nichž žalovaný poučil žalobkyni o rizicích žaloby o smluvní pokutu vzhledem k nejasnosti o tom, jak nalézací soud posoudí smlouvu, na jejímž základě měly nároky vzniknout (kterou však žalovaný nekoncipoval), jakož i o tom, že v úvahu připadalo žalovat o zaplacení provize, a žalobu podal podle pokynů žalobkyně. Žalovaný se tedy nedopustil žádného porušení povinností advokáta, které by bylo příčinou toho, že žaloba o smluvní pokutu nebyla úspěšná, přičemž žalobu na dlužnou provizi žalovaný připravil, avšak z důvodů na straně dovolatelky nebyla podána.
8. Ze shora uvedeného přehledu zásad pro posuzování odpovědnosti advokáta za porušení jeho povinností podle zákona o advokacii je zřejmé, že žádnou z dovolatelkou položených dovolacích otázek nelze pokládat za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, právě naopak. Dovolatelka ani nepředkládá konkurující právní úvahu, proč mají být již dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak.
9. V obsahu dovolání je zjevný především nesouhlas se skutkovými zjištěními a procesem hodnocení důkazů, na jehož základě byl učiněn skutkový závěr o způsobu a rozsahu poskytnutého advokátního poradenství. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů o výkonu právních služeb, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen jiný skutkový stav. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
10. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
12. Žalobkyně se domáhala také odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a tento návrh jako akcesorický nemohl vedle odmítnutí dovolání obstát.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 93 odst. 3 věty první, § 146 odst. 3 o. s. ř. a příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1976 Sb. ve znění účinném ke dni podání vyjádření a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému a vedlejší účastnici, a to v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání. Jde o odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) po 8.620 Kč a 1 paušální náhradu hotových výdajů po 450 Kč, celkem 9.070 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 7. 1. 2026
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu