Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. V. D., zastoupený JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1569/2c, 170 00 Praha 7, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 140/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 25 Co 362/2023-555, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou mu žalovaná měla způsobit pochybeními při léčení, neboť neprovedla potřebná lékařská vyšetření, která by jeho zdravotní potíže včas odhalila, neposkytla mu řádnou pooperační péči včetně rehabilitace a neinformovala ho o postupu ani o jeho zdravotním stavu v jeho rodném jazyce.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 25 Co 362/2023-555, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 60 C 140/2018-514, ve výroku o věci samé, jímž tento soud žalobu na zaplacení 7 555 000 Kč zamítl, i ve výrocích o odměně ustanoveného zástupce a nákladech státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl umístěn do výkonu trestu odnětí svobody jako zdravotně způsobilý, bez jakéhokoliv omezení. Poté, na přelomu října a listopadu 2012 byl hospitalizován ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno kvůli vnitřním hemoroidům. V průběhu hospitalizace si opakovaně stěžoval na bolest na hrudníku. Byl proveden rentgen srdce a plic, který vykazoval normální nález. Během pobytu v tomto zdravotnickém zařízení bylo žalobci provedeno fibroskopické vyšetření, rektoskopie a rentgen hrudníku, z nějž bylo zjištěno rozšíření mezihrudí v úrovni plicních hilů. Dále byla zjištěna anémie nejasné příčiny. Žalobci bylo doporučeno CT hrudníku a mezihrudí, které však nebylo provedeno kvůli žalobcovu negativnímu reversu. Dne 2. 1. 2013 byl žalobce ve Věznici Oráčov znovu vyšetřen a souhlasil s hospitalizací dle doporučení z listopadu 2012. Dne 17. 1. 2013 byl přijat na interním oddělení Vazební věznice Praha Pankrác. V době hospitalizace si žalobce jednou stěžoval na bolesti dolních končetin, žádné obtíže nebyly objektivně zjištěny. Žalobci byla provedena vyšetření plic a mezihrudí na CT, rentgenu a byly mu odebrány vzorky sputa. Následně dne 15. 2. 2013 byl žalobce převezen na infekční oddělení Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno s podezřením na tuberkulózu. V přijímací zprávě byla popsána nejistá, pomalá chůze, kulhání na levou nohu a omezená hybnost levého kolene s bolestmi při manipulaci. Dne 25. 2. 2013 bylo žalobci provedeno rentgenové vyšetření páteře, při kterém nebyl zjištěn žádný patologický nález. Následující den žalobce udával problémy při močení a vyprazdňování. Na základě magnetické rezonance páteře ze dne 4. 3. 2013 byla zjištěna intramedulární expanzivní léze v úrovni Th3-Th4. Po konzultaci s dalšími odbornými pracovišti byl žalobce dne 6. 3. 2013 letecky transportován do Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích (ÚVN), kde následující den podstoupil operaci páteře, po níž se již nepostavil. Zůstal od pasu dolů trvale ochrnutý a upoutaný na invalidní vozík. Na základě znaleckého posudku znalce MUDr. Davida Krahulíka, Ph.D., MBA, soud uzavřel, že žalobce trpěl postižením míchy při tuberkulóze; toto onemocnění je v České republice absolutní vzácností. Ochrnutí dolních končetin bylo způsobeno tímto onemocněním a místem jeho výskytu (vzniklo rychlou progresí systémového, specifického zánětu tuberkulózy a abscesu v oblasti míchy) a došlo by k němu při jakékoli léčbě. Pro dané onemocnění (jehož diagnostika je extrémně složitá vzhledem k řadě nespecifických potíží, které se kryjí s vertebrogenními onemocněními) je důležité včas diagnostikovat tuberkulózu a nasadit agresivní léčbu, neboť jakmile dojde k rozvoji míšního abscesu, nelze již proces směřující k paraplegii téměř nikdy zvrátit. V daném případě byly veškeré diagnostické, operační i rehabilitační postupy z medicínského hlediska správné, na stesky žalobce bylo adekvátně reagováno, a pokud byly podpořeny objektivním nálezem, byly řádně léčeny. S personálem ÚVN komunikoval žalobce česky a na kladené otázky odpovídal zřetelně a přiléhavě, personálem byl řádně poučen. Dne 19. 3. 2013 byl žalobce v přítomnosti tlumočníka informován o svém zdravotním stavu. Žalobcova schopnost komunikace v českém či anglickém jazyce byla omezená. Ve zdravotnické dokumentaci se vždy objevuje poznámka „hovoří špatně česky“. Schopnost žalobce komunikovat v českém jazyce se v průběhu let zvyšovala. Žalobce podstoupil rehabilitaci, jež však směřovala jen k předcházení spasmu a proleženin, neboť ochrnutí bylo nevratné.
3. Při právním posouzení soudy s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) postupovaly podle § 3 odst. 1, § 106, § 420 a § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), § 16 odst. 6 a § 37 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Shledaly, že nárok není promlčen a že lékaři žalované postupovali v souladu s uváděnými potížemi žalobce, systematicky prováděli potřebná vyšetření a výkony s cílem stanovit přesnou diagnózu jeho onemocnění. V jejich postupu soudy neshledaly žádnou nečinnost, liknavost či prodlevu. Zdravotnický personál reagoval adekvátně na žalobcovy obtíže. Lékaři při péči o zdraví žalobce postupovali lege artis, proto není dána protiprávnost jako jeden z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za újmu. Soudy přisvědčily žalobci, že s ním personál zdravotnických zařízení komunikoval především česky a že přítomnost tlumočníka byla sporadická. Přesto však byl žalobce schopen popsat své potíže dostatečně určitě na to, aby mohli lékaři konat. Limitovaná znalost českého jazyka se neprojevila v popisu příznaků žalobcových obtíží, neboť žalobce ani v rámci tohoto řízení netvrdí, že by trpěl obtížemi, o kterých se snažil lékaře informovat, avšak ve zdravotní dokumentaci nebyly zachyceny; navíc žalobce trpěl extrémně vzácným onemocněním, jehož diagnostika byla nesmírně složitá. Nedostatek jazykových schopností žalobce a neúčast tlumočníka při vyšetřeních proto soud neshledal v příčinné souvislosti se vznikem újmy, neboť tyto okolnosti neměly žádný vliv na diagnostiku ani konečný zdravotní stav žalobce. Stejně je tomu i u rehabilitací a neprovedení CT vyšetření již při hospitalizaci na podzim roku 2012, neboť dřívější CT vyšetření by nebylo způsobilé odhalit diagnózu, neboť nevyplynula ani z CT vyšetření provedeného 8. 2. 2013, a rehabilitace nebyly předepsány za účelem obnovení mobility, protože imobilita se stala nezvratnou; jejich cílem bylo jen předcházet spasmu a vzniku proleženin.
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v řešení dvou otázek. Jako neřešenou předkládá otázku, zda má porušení právní povinnosti poskytovat zdravotní služby pouze s informovaným souhlasem pacienta, resp. nesplnění podmínky přibrání tlumočníka při poskytování zdravotních služeb dle § 30 odst. 2 zákona o zdravotních službách, vliv na zhodnocení postupu zdravotnických zařízení lege artis. Pochybení žalované dovolatel spatřuje v tom, že mu v jeho rodném jazyce neposkytla řádné poučení o jeho stavu, potřebné léčbě, jakož i rizicích onemocnění, a již proto se nejedná o postup lege artis. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že mezi nepřítomností tlumočníka při vyšetřeních a vznikem újmy není příčinná souvislost, neboť podle něj ze zdravotnické dokumentace vyplývá opak. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda může porušení právní povinnosti poskytovat zdravotní služby pouze s informovaným souhlasem pacienta zakládat vznik odpovědnosti zdravotnického zařízení za vzniklou újmu. Poukazuje na to, že mu byly informované souhlasy předkládány v českém jazyce a že nebyl poučen o svém zdravotním stavu za přítomnosti tlumočníka, a proto jsou informované souhlasy bezpředmětné a neplatné (odkazuje na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 285/2006 a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 a 25 Cdo 3100/2021). Argumentuje, že by léčbu neodmítl, pokud by obdržel dostatečné poučení o svém zdravotním stavu, možnostech dalšího postupu, důsledcích a rizicích jejího odmítnutí. Za nedostatečná považuje dovolatel skutková zjištění soudů ohledně příčinné souvislosti mezi nepřítomností tlumočníka a újmou na jeho zdraví. Požadavek zkoumat, zda by se pacient při náležitém poučení rozhodl jinak či nikoliv, přitom pramení z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například jeho rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1381/2013. Závěr o absenci příčinné souvislosti považuje dovolatel za předčasný, protože se soudy nezabývaly tím, zda opakované porušení právní povinnosti při poskytování informací a při udělování informovaného souhlasu mělo vliv na vznik újmy. Dovolatel rovněž vytýká soudům vady při dokazování a nesprávná skutková zjištění. Znalecký posudek považuje za neúplný, nedostatečně odůvodněný a rozporný, soudy se nevypořádaly s jeho námitkami. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18 nebo III. ÚS 299/06, podle kterých znalecký posudek tvoří skutkový základ pro právní závěr o postupu (non) lege artis a podle kterých i důkaz znaleckým posudkem podléhá hodnocení, přičemž soud nesmí závěry v něm obsažené pouze mechanicky převzít. Dále tvrdí existenci tzv. opomenutých důkazů v řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, nebo zamítl.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Vzhledem k tomu, že k tvrzenému porušení povinností stanovených právními předpisy došlo před 1. 1. 2014, byla věc v souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, posuzována podle dosavadních předpisů, tj. předpisů účinných do 31. 12. 2013. Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je založena na současném splnění tří podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, přičemž zavinění se předpokládá. Chybí-li kterýkoliv z těchto předpokladů, povinnost k náhradě škody nevzniká. Otázka existence příčinné souvislosti je pak otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2398/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována.
10. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že postup lékařů žalovaného byl lege artis, ale i na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nepřibráním tlumočníka při vyšetřeních dovolatele a vznikem újmy, neboť tato skutečnost neměla vliv na průběh vyšetření a nezabránila dovolateli v tom, aby zdravotnickému personálu sdělil všechny své stesky a zdravotní obtíže. Zpochybňuje-li dovolatel tento závěr, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ale vznáší námitky týkající se skutkového stavu, který v dovolacím řízení revidovat nelze. Námitky týkající se právního posouzení příčinné souvislosti, tedy mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, dovolatel nevznáší.
11. Již tato okolnost postačuje k závěru, že újma na zdraví dovolatele porušením povinnosti žalované přibrat při vyšetřeních žalobce tlumočníka podle § 30 odst. 2 zákona o zdravotních službách nevznikla, a proto za ni žalovaná neodpovídá. První dovolatelem položená otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
12. Ve vztahu ke druhé dovolatelem formulované otázce dovolací soud poukazuje v první řadě na skutečnost, že dovolatel nespatřoval zásah do svých osobnostních práv v samotné skutečnosti, že mu byla poskytována zdravotní pé,če bez jeho informovaného souhlasu. Tvrdil, že by CT vyšetření neodmítl, pokud by ho zdravotní personál řádně poučil o jeho zdravotním stavu, možnostech dalšího postupu, důsledcích a rizicích jeho odmítnutí. Jinými slovy řečeno, absence řádného poučení měla být podle dovolatele příčinou vzniku újmy na jeho zdraví.
13. V této souvislosti dovolací soud připomíná svou ustálenou judikaturu, na kterou poukazuje i sám dovolatel, představovanou například rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, podle kterého je při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vznikem škody nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo, popřípadě mělo dostat. Poučení musí být takové, aby i laik mohl zvážit rizika zákroku a rozhodnout se, zda jej podstoupí či nikoli. Odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V mnoha případech (zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho neprovedení) totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám.
14. Není důvodná námitka dovolatele, že se odvolací soud nezabýval hypotetickou variantou, že by vyšetření CT podstoupil již na podzim roku 2012, pokud by byl řádně poučen o svém zdravotním stavu a rizicích nepodstoupení tohoto vyšetření. Soudy totiž zjistily, že lézi v páteři žalobce nezjistilo ani vyšetření CT provedené v únoru 2013. Nedostatečné poučení proto není v příčinné souvislosti se vznikem újmy na zdraví. I kdyby byl dovolatel řádně poučen, a i kdyby vyšetření podstoupil, nebylo by možné již na podzim roku 2012 lézi v oblasti obratlů Th3 a Th4 zjistit (pokud se tam v té době vůbec nacházela). I tento závěr o absenci příčinné souvislosti je závěrem skutkovým, který v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. V ostatních případech nedostatečného poučení dovolatel ani netvrdil jiný skutkový průběh. Ani druhá dovolatelem formulovaná otázka proto nezakládá přípustnost dovolání.
15. Z obsahu dovolání lze dovodit, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu při posouzení otázky, zda zdravotnická zařízení postupovala při péči o zdraví dovolatele lege artis.
16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
17. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, vyplývá, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (odpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce. Srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013.
18. V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně dostály požadavkům stanoveným judikaturou, když v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posudek hodnotily a dospěly k závěru, že je jasný, úplný a rozporů prostý a s námitkami dovolatele se vypořádaly. Soudům nelze vytýkat, že by mechanicky přebíraly závěry obsažené ve znaleckém posudku. Právě naopak, jeho obsah hodnotily řádně a v souladu s výše citovanou judikaturou. Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá především na závěru, že žalovaná postupovala v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, tedy lege artis. Zdravotnický personál totiž reagoval adekvátně na dovolatelovy obtíže, přičemž v jeho postupu nelze shledat žádnou nečinnost, liknavost či prodlevu. Dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybňuje závěry znaleckého posudku. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
19. Důvodná není ani námitka, že se v řízení vyskytly tzv. opomenuté důkazy. Zmiňuje-li totiž dovolatel ve svém dovolání některé z neprovedených důkazů, ani netvrdí, že by soudy nezdůvodnily, proč důkazy neprovedly, což by opravdu bylo v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018, a judikaturu tam citovanou). Žádné důkazy, jejichž provedení bylo navrženo, avšak nebyly provedeny, aniž by soud některým z judikaturou připuštěných důvodů vysvětlil, proč k provedení důkazu nepřistoupil, dovolatel neuvádí.
20. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení, které mají spočívat v nedostatcích při dokazování a nevypořádání všech námitek (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
21. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
22. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 10. 6. 2025
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu