Plný text
25 Cdo 317/2025-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO 65993390, se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, o 301.111 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 392/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 21 Co 183/2024-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12.088 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Roberta Tschöpla.
Odůvodnění:
1. Žalobce se po žalované domáhal žalované částky jako pojistného plnění na náhradu škody, jež vznikla na jeho vozidle v důsledku dopravní nehody způsobené rumunským občanem 29. 4. 2020. Věc likvidovala pověřená Generali Česká pojišťovna, a. s., jako škodu totální, takže od obecné ceny vozidla před poškozením ve výši 754.700 Kč odečetla cenu vraku dosaženou v internetové aukci organizované portálem TotalCar ve výši 301.111 Kč. Žalobci tedy vyplatila 446.589 Kč. Žalobce však kupní smlouvu s vítězem aukce neuzavřel a zbytky vozidla má nadále v držení.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 40 C 392/2021-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 36.111 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do 265.000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci (výrok III) a státu (výrok IV). Takto soud prvního stupně rozhodl poté, co byl jeho první rozsudek v této věci ze dne 7. 4. 2022, č. j. 40 C 392/2021-61, jímž žalobu zamítl, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 21 Co 242/2022-103, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Na základě pokynu odvolacího soudu si měl obvodní soud ujasnit, zda je mezi účastníky řízení sporná obecná cena vozidla před poškozením, a ustanovit znalce za účelem zjištění obecné ceny vozidla po nehodě (a případně též před ní). V dalším řízení tedy soud prvního stupně doplnil dokazování znaleckým posudkem Mgr. Ing. Petra Mazáka, který určil obvyklou cenu vozidla ke dni nehody ve výši 265.000 Kč. Znalec provedl prohlídku vozidla a měl k dispozici odborné vyjádření Ing. Hanečky, předložené žalobcem. V rámci kontroly ocenění zohlednil na trhu realizované transakce. Při svém výslechu mimo jiné doplnil, že zohlednil opravitelnost vozidla a rovněž fakt, že do budoucna nelze garantovat opravu vozidla tak, aby bylo pevné a tuhé. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 6 odst. 2 písm. d) [správně písm. b); poznámka dovolacího soudu], § 9 odst. 1 a § 24 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a podle § 492 odst. 1 a § 2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žaloba je důvodná, jde-li o částku představující rozdíl mezi žalovanou částkou a cenou vozidla ke dni nehody podle znaleckého posudku.
3. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 21 Co 183/2024-311, zastavil řízení o odvolání žalované do výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV, ve výroku III změnil jen výši náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III) a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky IV a V). Odvolací soud rozhodl o zastavení řízení o odvolání žalované do výroku I rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na zpětvzetí odvolání žalované v uvedeném rozsahu. Doplnil dokazování výslechem znalce Mgr. Ing. Mazáka, který zdůraznil, že vozidlo prohlédl a zohlednil jeho poškození, včetně poškození karoserie s tím, že bezprostředně po nehodě bylo prodejné za cenu 265.000 Kč jako celek. Totálně zničená vozidla se běžně jako celek prodávají za účelem vytěžení náhradních dílů. Vozidlo je v obecné rovině opravitelné, otázkou však je ekonomická rentabilita takového postupu (v případě opravy karoserie výměnou), resp. tuhost karoserie (při opravě původní karoserie). Pokud by měly být oceněny využitelné zbytky vozidla, musela by být započítána i cena demontáže dílů, ekologické likvidace, uskladnění atd., avšak tyto náklady při prodeji totálně zničeného vozidla jako celku nevznikají. Odvolací soud vyzdvihl, že mezi účastníky není sporný základ žalovaného nároku, ale toliko obvyklá cena předmětného vozidla po dopravní nehodě. Odkázal na závěr znalce o prodejnosti vozidla jako celku a jeho obvyklé ceně ke dni dopravní nehody ve výši 265.000 Kč. Odvolací soud dále osvětlil, proč neprovedl výslech Ing. Hanečky a že se v daném případě nejedná o opomenutý důkaz vzhledem k nemožnosti přinést relevantní zjištění. Odkázal na judikaturu dovolacího soudu a konstatoval, že výše škody vzniklé žalobci je dána rozdílem obvyklé ceny vozidla před nehodou a po ní, přičemž prodejnost daného vozidla za uvedenou cenu je potvrzena též skutečností, že o ně projevil zájem kupující v rámci aukce portálu TotalCar, a to dokonce za vyšší cenu, než stanovil znalec. Bylo pouze volbou žalobce, jak s vozidlem následně naloží, tedy jestli je prodá jako celek, ponechá si je bez dalšího, či sám ponese náklady na vytěžení využitelných zbytků a prodá následně toliko tyto zbytky.
4. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a dále ve výrocích III a IV napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost podle jeho názoru tkví v nesprávném právním posouzení věci. Otázku, zda se vozidlo stalo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autovrakem ve smyslu § 36 a násl. zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, a zda je povinností vlastníka postupovat při nakládání s ním podle tohoto zákona, označil žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Způsob, jakým byla tato otázka vyřešena odvolacím soudem, je podle názoru dovolatele v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (dovolatel v tomto směru odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jmenovitě například na jeho rozsudek ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 3 As 324/2022, a dále na rozsudky nižších soudů). Odvolací soud podle názoru dovolatele rezignoval na skutečnost, že podle této judikatury je třeba pokládat vozidla, jejichž účelové určení zaniklo, za odpad. To je i případ jeho vozidla, které je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích a je neopravitelné. Dovolatel označil rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné a dosavadní soudní řízení za neférové. S odkazem na § 3 odst. 1, 3 a 4, § 36 písm. a) a b) a § 37 odst. 1 zákona o odpadech dovodil, že předmětné vozidlo je autovrakem. Obdobný závěr plyne rovněž z § 19 odst. 2 písm. g) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dovolatel je jako někdo, kdo se zbavuje autovraku, povinen předat jej pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. Jen taková osoba může provést ekologickou likvidaci autovraku. Touto žalobcovou námitkou se však soudy vůbec nezabývaly a nenechaly vypracovat znalecký posudek na ocenění zbytků vozidla, který by respektoval, že životnost vozidla byla ukončena. Zjistit skutečný technický stav vozidla (a tedy stanovit jeho cenu) by bylo možné pouze po jeho rozebrání, jež však mohou provést pouze osoby, které k tomu mají oprávnění. Výkupní cena vozidel obdobného typu byla na autovrakovištích ke dni dopravní nehody cca 1.000 až 1.700 Kč, přičemž důkazy, které by o tom svědčily, soudy ignorovaly. Dovolatel dále vytknul znalci, že u předmětného vozidla zjišťoval cenu obvyklou, a nikoliv výši majetkové újmy. Brojil též proti tomu, že znalec neposoudil poškození rámu vozidla a nesprávně stanovil zbytkovou užitnost některých jeho částí, ke stanovení ceny obvyklé navíc použil netransparentní zdroje (výsledky aukce a program Cebia). Znalec při svém výslechu nesprávně tvrdil, že karoserii vozidla lze nahradit obdobnou karoserií, což však není možné, neboť by se jednalo o přestavbu podle § 73 zákona č. 73/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (správně jde o zákon č. 56/2001 Sb.; poznámka dovolacího soudu), která podléhá úřednímu povolení. Dovolatel dále rozporoval argument odvolacího soudu ohledně ceny dosažené v aukci, neboť zájemce nebyl osobou oprávněnou k rozebrání vozidla na náhradní díly. Vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když netrval na svém pokynu z usnesení, jímž zrušil první rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci, že znalec má určit, zda je vozidlo autovrakem či nikoliv. Zdůraznil, že na vozidle mohou být skryté vady, za něž by při prodeji vozidla jako celku nesl odpovědnost. Dovolatel dále namítal, že v řízení nebyl proveden důkaz výslechem Ing. Hanečky, ač ho navrhoval. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, neboť nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a to zejména výši škody vzniklé na vozidle žalobce. Závěry znaleckého posudku označila v tomto směru za správné a vyjádřila pochybnost, zda by se soud v civilním řízení vůbec mohl zabývat tím, jestli je předmětné vozidlo odpadem. Tato otázka navíc není pro rozhodnutí soudu o výši obvyklé ceny zbytků vozidla rozhodná, pokud jejich obvyklou cenu stanovil znalec za použití řádné znalecké metody. Jde o otázku odbornou, nikoliv právní. Citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu na věc nedopadá, neboť předmětné vozidlo opravit lze. K tvrzeným procesním pochybením dovolatel neuvedl žádnou judikaturu, s níž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.
9. Podle § 2952 věty prvé o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
10. Podle § 2969 odst. 1 o. z. při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.
11. Žalobce se v tomto řízení domáhá vyplacení pojistného plnění spočívajícího v náhradě škody v penězích vzhledem k poškození jeho vozidla. Ve smyslu § 2952 věty prvé o. z. má právo na to, aby mu byla nahrazena skutečná škoda. Skutečnou škodou se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci (movité i nemovité) je pak podle § 2969 odst. 1 o. z. újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení její funkce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, uveřejněný pod č. 74/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Judikatura přitom dlouhodobě setrvává na závěru, že peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, č. 55/1971 Sb. rozh. obč.), nebo (zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné) lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a po poškození. Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny věci, což je podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci vyjádřená v penězích; ta se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, publikovaný pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč., obdobně též rozsudek ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021, publikovaný pod č. 28/2023 Sb. rozh. obč.).
12. Jak vyplývá z uvedeného výkladu, připadají v úvahu dva způsoby peněžní náhrady škody na věci, a to stanovené buď rozdílem obvyklé ceny věci před poškozením a po poškození, anebo ve výši nákladů potřebných k uvedení věci do stavu před poškozením, nejsou-li však takové náklady zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2062/2016). Není-li uvedení věci do původního stavu možné, protože věc je zcela zničena, ztracena, poškozena natolik, že by její obnovení znamenalo vytvoření nové věci, ani případnou opravou by nebyla obnovena její funkce, anebo by náklady na opravu převýšily obvyklou cenu věci před poškozením, je jediným možným způsobem určení výše škody rozdílem mezi cenou obvyklou před poškozením a po něm (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3074/2010).
13. Z předestřených judikatorních závěrů je zřejmé, že odvolací soud při stanovení výše škody, jež byla mezi stranami sporná, postupoval správně, jestliže vycházel z rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a po něm s tím, že tento rozdíl zjistil pomocí znaleckého posudku. Prostřednictvím námitek proti znaleckému posudku přitom dovolatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, respektive zjištění ceny vozidla po poškození, což však není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 85/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012), jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
14. Soudy obou stupňů považovaly závěry znaleckého posudku Mgr. Ing. Mazáka ve spojení s jeho výslechem za přehledné a logicky a rozumně vysvětlené, z posudku je seznatelné, ze kterých zjištění znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (viz s. 3 rozsudku soudu prvního stupně a bod 22 napadeného rozsudku). Znalec vycházel z vlastní prohlídky vozidla, měl k dispozici mimo jiné i vyjádření Ing. Hanečky. V rámci kontroly ocenění zohlednil též na trhu realizované transakce za využití softwarového nástroje CebiCat GT a vzal v úvahu též opravitelnost vozidla. Dovolatel proti znaleckému posudku v tomto směru vznáší především skutkové námitky, jimiž se pokouší zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku, resp. znalcem použitou metodu ocenění. I její volba je však součástí znaleckého zkoumání a soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019). Cena vozidla po nehodě stanovená znalcem navíc přibližně odpovídá ceně, jež byla za vozidlo nabídnuta v aukci (ta byla dokonce vyšší). Stojí rovněž za povšimnutí, že v aukci bylo podáno celkem 31 nabídek, takže o vozidlo zjevně zájem byl (viz nabídkový list společnosti TotalCar, označený jako příloha žalovaného č. III, provedený k důkazu na jednání před soudem prvního stupně 10. 2. 2022, viz č. l. 41 spisu). Nepřiléhavá je rovněž námitka dovolatele, že znalec namísto majetkové újmy zjišťoval cenu obvyklou, neboť ve světle citované judikatury lze výši odškodnění při škodě na věci stanovit právě rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a po něm. Tato částka pak představuje majetkovou újmu poškozeného.
15. K námitce, že osoba, jež nabídla nejvyšší cenu v rámci aukce, neměla oprávnění pro nakládání s autovraky, je třeba připomenout, že z judikatury dovolacího soudu se podává, že ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují nezávisle na ustanoveních práva veřejného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, či ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1501/2022). Jinými slovy porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, důsledky tohoto porušení však zásadně nelze bezdůvodně rozšiřovat i do soukromoprávní oblasti. Uvedený závěr přitom vyplývá z § 1 odst. 1 o. z. Dovolací soud dále podotýká, že uvedený skutkový závěr se nepodává z napadeného rozsudku ani z rozsudku soudu prvního stupně, a žalobce ani neodkazuje na konkrétní součást spisu, z níž by měl tento závěr vyplývat.
16. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, zda se vozidlo stalo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autovrakem ve smyslu § 36 a násl. zákona o odpadech, a zda je povinností vlastníka postupovat při nakládání s ním podle tohoto zákona, neboť napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolací soud dodává, že nebyl ani důvod se touto otázkou zabývat. Předestřené závěry v tomto směru nelze přijmout již proto, že ze znaleckého posudku Mgr. Ing. Mazáka ani z jeho výpovědi před odvolacím soudem nevyplynulo, že by oprava vozidla nebyla možná. V rozsudku odvolacího soudu je naopak uvedeno, že oprava by si vyžádala buď zvýšené náklady (v případě opravy karoserie výměnou), nebo by nebylo zcela možné zaručit tuhost karoserie (viz bod 17 napadeného rozsudku). Z právě uvedeného vyplývá, že oprava vyloučena není, žalobce pouze na základě vlastní verze skutku prosazuje oproti odvolacímu soudu právní názor, že má nárok na zaplacení žalované částky. Pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Fakt, že oprava vozidla by mohla být považována za neekonomickou, má důsledky především v tom směru, že jediným možným způsobem určení výše škody je stanovení rozdílu mezi cenou obvyklou před poškozením a po něm (jak bylo vyloženo výše), avšak nevypovídá nic o tom, jakým způsobem se poškozený rozhodne s vozidlem naložit. Zdůrazňuje-li žalobce, že k výměně karoserie je zapotřebí zvláštního povolení, nepředkládá žádné důvody pro závěr, že by takové povolení bylo v daném případě odepřeno. Za těchto okolností nelze jednoznačně říci, že zaniklo původní účelové určení vozidla, a těžko tedy lze hovořit o tom, že se jedná o odpad podle výše citovaného zákona.
17. Ani v případě, že by se o odpad skutečně jednalo, by se na právním posouzení věci nic nezměnilo. Obvyklá cena vozidla po jeho poškození byla stanovena pomocí znaleckého posudku, a žalobce tedy nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost by mohla založit přípustnost dovolání, ale závěry skutkové, potažmo odborné, které nepodléhají přezkumu dovolacího soudu, jak již bylo osvětleno. Argumentace dovolatele je zjevně lichá i s ohledem na to, že pokud by měla být domyšlena do důsledku, vedla by k absurdnímu závěru, že veškerá nabouraná vozidla, u nichž by nebylo možné provést opravu (což však není tento případ), by měla hodnotu pouze v minimálním rozsahu stanoveném ceníky autovrakovišť, a to bez ohledu na to, o jaká vozidla se jedná a jak rozsáhlé je jejich poškození. Pak by nebylo třeba vypracovávat k určení ceny vozidel po poškození znalecké posudky, protože by byla ve všech případech v zásadě stejná. To je však závěr, který neodpovídá výše citované judikatuře. Skutečnost, že v případě totální škody je zbytková cena vozidla stanovována v různé výši, obvykle znaleckým posudkem či v rámci likvidace pojistné události pojišťovnou, byl aprobován též v řadě rozhodnutí dovolacího soudu (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1637/2019, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1313/2018, či ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4050/2007). Ostatně úvaha, že hodnota totálně zničených vozidel, a tedy jejich obvyklá cena po poškození, je dána výkupní cenou autovrakovišť, je mylná již proto, že by de facto znamenala, že poškozenému vzniká skutečná škoda v podstatě automaticky v rozsahu obvyklé ceny vozidla před poškozením, a to s ohledem na výkupní ceny autovraků, které se pohybují v řádu několika set korun až nižších tisíců korun, a jsou tedy v porovnání s obvyklou cenou vozidla před poškozením v zásadě zanedbatelné.
18. Namítá-li dovolatel, že by mohl být v budoucnu činěn odpovědným za existenci skrytých vad, podotýká dovolací soud, že při koupi totálně zničeného vozidla nelze předpokládat, že vozidlo nemůže vykazovat skryté vady, a je jen otázkou konkrétní formulace kupní smlouvy, jakým způsobem bude tato otázka ošetřena. Opačný výklad by prodej takového vozidla v podstatě znemožňoval, což však zjevně neodpovídá praxi.
19. Pokud dále dovolatel vytýká soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost a „neférovost“ jeho rozhodnutí a odvolacímu soudu nerespektování vlastního pokynu z kasačního rozhodnutí či neprovedení výslechu Ing. Hanečky, namítá tím ve skutečnosti vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
20. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
21. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 9.540 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 12.088 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 12. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu