Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Allianz pojišťovna, a.s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Lubomír Janda, IČO 47080477, se sídlem Měšetice 25, 257 91 Sedlec-Prčice, zastoupený Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na hutích 661/9, 160 00 Praha 6, o 11 201 527 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 157/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 25 Co 23/2025-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 25 Co 23/2025-250, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 11. 2024, č. j. 12 C 157/2024-213, ve výroku I, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 11 201 527 Kč s příslušenstvím, v nákladovém výroku II jej změnil pouze ve výši náhrady nákladů řízení, jinak tento výrok potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a doplnění dokazování, které sám provedl. Po skutkové stránce uzavřel, že žalovaný prováděl na základě dohody s A G R O Měšetice s.r.o., IČO 46357866, stavbu vodárny, která měla přiléhat k seníku a měla být zastřešena. Dne 26. 5. 2021 došlo k požáru seníku a žalobkyně, u které byla poškozená společnost pojištěna, jí na pojistném plnění vyplatila žalovanou částku. Po požáru bylo proti žalovanému zahájeno trestní stíhání s tím, že žalovaný během práce při výstavbě vodárny v těsné blízkosti seníku nedbal požární bezpečnosti a za použití ruční elektrické rozbrušovací pily provedl horizontální řez do opláštění seníku, v důsledku čehož došlo k odlétnutí jisker a působení povrchového tepla na uskladněné seno a v důsledku toho k požáru. Usnesení o zahájení trestního stíhání žalovaného bylo zrušeno jako nezákonné. Věc byla postoupena Hasičskému záchranného sboru Středočeského kraje (dále jen „HZS SČK“) k projednání přestupku. Toto přestupkové řízení proti bylo pravomocně zastaveno usnesením HZS SČK ze dne 4. 7. 2022, č. j. HSKL- 126-15/2022 – PCNP, se závěrem, že nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchal žalovaný. Požár nebyl způsoben technickou závadou objektu seníku, či jeřábu, ani samovznícením, nebylo však možno vyloučit úmyslné či nedbalostní zapálení neznámou osobou. Odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že nebylo prokázáno zavinění vzniku požáru jednáním žalovaného a neexistuje takový řetězec nepřímých důkazů, který by s pravděpodobností hraničící s jistotou odůvodnil zavinění vzniku požáru žalovaným. HZS SČK konstatoval dvě možnosti vzniku požáru, a to při práci s řezáním do kovového těla seníku nebo úmyslným či nedbalostním založením požáru. Pouhé tvrzení, že nikdo neviděl cizí osobu pohybovat se okolo seníku, neznamená, že tomu tak nemohlo být, a i tato osoba mohla zavinit vznik požáru. Právně soud věc posoudil podle § 2820 a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a § 5 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že požár seníku způsobil žalovaný. Neshledal rovněž důvod pro odchýlení se od řešení této otázky správním orgánem. Uzavřel, že nebylo-li jednoznačně prokázáno protiprávní jednání žalovaného, nebyl splněn základní předpoklad jeho odpovědnosti za újmu vzniklou pojištěné poškozené.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva „S jakou mírou pravděpodobnosti musí žalobce v civilním řízení prokázat svá tvrzení?“ odchýlil od principů vyjádřených v judikatuře dovolacího i Ústavního soudu. Předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů i vlastní časovou osu události se závěrem, že z obsahu spisu je na první pohled zřejmé, že požár způsobil žalovaný. Podle dovolatelky odvolací soud dezinterpretoval obsah odborného vyjádření HZS SČK, z něhož převzal pouze závěr o dvou možných příčinách požáru, a namítá, že podle něj sice nelze úmyslné zapálení seníku s jistotou vyloučit, ale nehovoří pro něj jediná indicie. Zcela neurčité a nesprávné je pak podle ní hodnocení důvěryhodnosti svědka T. soudem. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 66/03 je přesvědčena, že v projednávané věci existuje takový soubor vzájemně souladných nepřímých důkazů, který postačuje k dovození odpovědnosti žalovaného za trestný čin. Vadu řízení pak spatřuje v aplikaci zásady in dubio pro reo. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude vyhověno.
3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), splňující podmínku ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že dosavadním dokazováním nebylo prokázáno, že protiprávního jednání majícího za důsledek vznik škody se dopustil žalovaný.
6. Dovolatelka sice namítá, že rozhodnutí v dané věci závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu při hodnocení nepřímých důkazů soudem, obsahem dovolání je však především polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů. Námitky dovolatelky spočívají ve spekulaci, že žalovaný horizontálním řezem do plechové stěny seníku vytvořil zdroj požáru (jiskry, teplo), v jehož důsledku chytla uskladněná sláma, a poukazuje na jednotlivá pochybení žalovaného. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí, a v podstatě se tak domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí. Avšak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Lze doplnit, že odvolací soud se zjištěním skutkových okolností podrobně zabýval a v rozsudku výstižně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že způsobení požáru žalovaným nebylo prokázáno. Za situace, kdy si svědecké výpovědi navzájem i ve vztahu k výpovědi žalovaného odporovaly, nepostačuje skutečnost, že žalovaný ke své práci používal nástroj, kterým by bylo možno řez provést, a v rozhodné době se v daném místě nacházel, k závěru, že škodu způsobil.
8. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že tvrzené jednání žalovaného nebylo prokázáno, nezabýval se řešením otázky, s jakou mírou pravděpodobnosti musí žalobce v civilním řízení prokázat svá tvrzení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
9. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s veškerou její argumentací, jde o námitku vady řízení, ke které však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
10. Dovoláním byl napaden výrok I rozsudku odvolacího soudu i v části, jíž soud změnil a potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu