Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) R. R., a b) R. R., oba zastoupeni Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o 459 564,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 253/2021, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 25 Co 125/2024-252, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 25 Co 125/2024-252, s výjimkou části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé mezi žalobkyní b) a žalovanou, se zrušuje spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 10. 2023, č. j. 25 C 253/2021-208, ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce a) ohledně 331 396,53 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III a VI, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. 25 C 253/2021-208, uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) 110 466 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení 331 396,53 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni b) 4 425,50 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně b) domáhala zaplacení 13 276,50 Kč s příslušenstvím (výrok V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a VI). Rozhodl tak o nároku na pojistné plnění za škody a nemajetkové újmy vzniklé žalobcům při dopravní nehodě, k níž došlo dne 13. 10. 2018 v 16:55 hodin na dálnici D11 v km XY ve směru jízdy na Hradec Králové. Žalobce a) se při řízení osobního motorového vozidla značky Ford registrační značky XY jedoucího v pravém jízdním pruhu bezprostředně před předjížděcím manévrem dostatečně nepřesvědčil o dopravní situaci za vozidlem a při vybočení vlevo do levého jízdního pruhu vjel do jízdní dráhy za ním jedoucímu vozidlu značky BMW registrační značky XY řízenému A. B., jehož odpovědnost za újmu způsobenou provozem motorového vozidla byla pojištěna u žalované pojisitelky. Řidič B. přední částí vozidla narazil do zadní části vozidla značky Ford, uvedl je do smyku s následným nárazem do středového betonového svodidla, při němž žalobce a) utrpěl zranění. K průběhu nehody soud podrobně zkoumal posudky znalců Ing. Vladimíra Bátrly a Bc. Daniela Pýchy a znaleckého ústavu Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice a na jejich základě vyhodnotil, že z technického hlediska byla příčinou nehodového děje jednak pozdní registrace vozidla BMW řidičem vozidla Ford před zahájením manévru příčného přemístění do levého jízdního pruhu (řidič vozidla Ford zaznamenal zezadu jedoucí vozidlo v době, kdy vjížděl do levého jízdního pruhu, tj. v takové vzdálenosti před vozidlem BMW, která by nebyla bezpečná ani při rychlosti 130 km v hodině, neboť by řidiče nutila ke snížení rychlosti při jízdě v levém jízdním pruhu), jednak rychlost jízdy vozidla BMW, která byla stanovena asi 173 km/h v době reakce řidiče na pohyb vozidla Ford do levého jízdního pruhu. V případě rychlosti jízdy 130 km/h by řidič vozidla BMW měl možnost snížit rychlost na rychlost s vozidlem Ford s podstatnou rezervou a ke střetu by nedošlo. Rychlost jízdy vozidla BMW tak představuje prvek, který znemožňoval odvrácení nehodového děje. Soud prvního stupně dále podrobně rozebral přestupkové řízení vedené s žalobcem a), zejména rozhodnutí Městského úřadu Kolín odboru dopravy ze dne 4. 3. 2020, č. j. MUKOLIN/OD 26054/20-holy, a na ně navazující rozhodnutí správních soudů, z nichž vyplynulo, že byly zjištěny dvě příčiny střetu vozidel, a to porušení pravidel pro předjíždění podle § 17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) ze strany žalobce a) a nedodržení povolené rychlosti podle § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu ze strany řidiče B. Z toho soud dovodil, že určitou míru viny na střetu nesou oba řidiči. Řidič B. porušil jednu právní povinnost (nepřiměřená rychlost jízdy, jejíž přesnou hodnotu se nepodařilo určit) a žalobce a) celkem tři (nedání znamení o změně směru jízdy, neregistrace zezadu přijíždějícího vozidla a následné zpomalení na 112 km/h v levém jízdním pruhu). Jakou rychlostí svědek B. jel, nelze podle soudu exaktním způsobem zjistit, nicméně je zřejmé, že nejvyšší povolenou rychlost překročil, neboť to sám přiznal ve svých výpovědích, což je i logické, neboť pokud chtěl předjíždět vozidla jedoucí před ním v pravém jízdním pruhu, přičemž vozidlo žalobce a) plynule na základě zapnutého tempomatu jelo rychlostí 125 km/h, pak je nepochybné, že pro předjetí takového vozidla musel zvolit rychlost výrazně vyšší, tedy aspoň o 20 km/h. Exaktně nelze rychlost vozidla řidiče B. zjistit, podle soudu jel minimálně rychlostí 150 km v hodině. Podle závěru posudku znaleckého ústavu jel rychlostí 173 km v hodině; posudek znalce Pýchy se přiklání k rychlosti 142,6 až 175 km/hod. Řidič B. reagoval na náhlou překážku vytvořenou žalobcem a), který mu vjel do levého jízdního pruhu, ačkoli ho tím omezil a ohrozil, čímž porušil povinnost danou § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu. Svědek reagoval přiměřeně tím způsobem, že začal brzdit. Žalobce a) vjel řidiči B. do levého jízdního pruhu v době, kdy mu to neumožňovala pravidla silničního provozu, a to z toho důvodu, že nesledoval dostatečně provoz za sebou a vozidlo BMW přehlédl anebo se vůbec nepodíval dozadu; žalobce a) nedával ani znamení o změně směru jízdy, neměl tedy zapnuté levé směrové světlo, čímž porušil další povinnost zakotvenou v zákoně o provozu na pozemních komunikacích. Obě tyto skutečnosti považoval soud za okolnosti, které vedly ke vzniku škody a k jejímu zvýšení, neboť svědek B. měl o to méně času na reakci a přizpůsobení své rychlosti nastalé dopravní situaci. Svědek B. totiž mohl reagovat v tomto případě až v okamžiku, kdy žalobce a) najel do levého jízdního pruhu. Žalobce a) po přejetí do levého jízdního pruhu namísto zrychlení, jak by bylo logické při plánovaném předjíždění cisterny, zpomalil, a to až na rychlost 112 km/h z původních 125 km/h. Toto zpomalení vedlo ke zvětšení rozdílu rychlostí obou vozidel a rovněž přispělo ke zvýšení škody na poškození obou vozidel. Soud tedy shledal tři zásadní faktory (porušené povinnosti) způsobující vznik škody na straně žalobce a), jeden faktor (porušenou povinnost) pak na straně svědka B., a z toho dovodil poměr zavinění tři ku jedné k tíži žalobce a). Na vzniku škody se projevila i rychlost reakcí žalobce a), který v době nehody měl již přes 72 let. Z videozáznamu kamery umístěné ve vozidle Ford lze usuzovat na jeho pomalé a relativně nepřiměřené reakce na provoz na pozemní komunikaci (nezkontrolování si situace za vozidlem při přejíždění do levého pruhu, zpomalení při předjíždění namísto akcelerace atp.). Třebaže má žalobce a) řidičský průkaz vydaný německými orgány, při řízení na území České republiky (i jako český státní příslušník) podléhá českým pravidlům silničního provozu, mezi nimiž je stanovena jako jedna z podmínek zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel. Zákon o silničním provozu stanoví podmínku, kterou musí splňovat každý držitel řidičského oprávnění/řidič vozidla, přičemž splnění těchto podmínek musí trvat po celou dobu řízení vozidel (po celou dobu držení řidičského oprávnění), tedy bez ohledu na to, kdy a na jakou dobu a kým mu byl vydán řidičský průkaz. Jedná se totiž o podmínku zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, která není vázána na platnost řidičského průkazu, ale která musí být splněna vždy. Podmínku zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel je povinen splňovat i žalobce a), který je taktéž povinen absolvovat povinné pravidelné lékařské prohlídky, jinak není oprávněn řídit motorová vozidla, a to přesto, že mu byl vydán řidičský průkaz v cizině. Z výpovědi žalobce a) však vyplývá, že žalobce a) prohlídku zdravotní způsobilosti neabsolvoval, přičemž jeho reakce při předmětné dopravní nehodě vzbuzují pochybnosti, zda právě s ohledem na rychlost reakcí je zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel.
2. K odvolání obou žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 25 Co 125/2024-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a v nákladových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Uvedl, že závěr o tom, že žalobce vjel svědkovi B. do levého jízdního pruhu v době, kdy mu to neumožňovala pravidla silničního provozu, nesledoval dostatečně provoz za sebou a vozidlo BMW přehlédl (anebo se vůbec nepodíval do zpětného zrcátka), nedával znamení o změně směru jízdy, a po přejetí do levého jízdního pruhu namísto zrychlení zpomalil až na rychlost 112 km v hodině (z původních 125 km v hodině), odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů. Námitky odvolatelů vycházejí z toho, že nabízejí jinou verzi uvedené skutečnosti, což však nepostačuje ke zpochybnění správnosti napadeného rozsudku. Po právní stránce odvolací soud shrnul judikaturu vztahující se k vzájemnému vypořádání při střetu dvou provozů s tím, že vypořádání předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Žalobce a) si svým jednáním počínal neopatrně a nepředvídatelně, a toto jednání bylo hlavní příčinou vzniku kolize. Nepřiměřená rychlost jízdy druhého řidiče, svědka B., byla rovněž v příčinné souvislosti se vznikem škody. Vzhledem k nehodovému ději se však nejednalo o příčinu hlavní. Odvolací soud tak shledal závěr soudu prvního stupně o míře participace žalobce a) na vzniklé škodě v rozsahu tří čtvrtin jako odpovídající všem zjištěným okolnostem.
3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce a) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku faktorů vedoucích ke vzniku škody. Podle dovolatele má mít každý faktor jinak velký vliv na odpovědnost. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1931/2012, ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1710/2010, a usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, z nichž dovozuje, že překročení povolené rychlosti je největším porušením pravidel silničního provozu, a má tak největší vliv na vznik škody a rovněž na nejvyšší míru odpovědnosti za vzniklou škodu. Dovolatel tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o míře jeho participace na vzniklé škodě v rozsahu tří čtvrtin. Soudy rozdělily vinu na čtyři stejné díly, aniž by se zabývaly tím, že tyto části nemohou být rovnocenné. Nelze tak matematicky ze čtyř faktorů, které soudy shledaly, spočítat vinu na tři čtvrtiny a jednu čtvrtinu. Faktor překročení rychlosti je faktorem stěžejním, musí tak mít největší váhu. Oba řidiči byli shledáni odpovědnými v přestupkovém řízení. Z tohoto pohledu by tak jejich odpovědnost na vzniklé škodě měla být nejméně ve stejném poměru. Faktory na straně žalobce a) ani nebyly v řízení prokázány. Žalobce a) již vysvětlil, proč nebylo slyšet na kamerovém záznamu indikování změny směru jízdy. Nadto, i kdyby žalobce signalizaci zanedbal, řidič vozidla BMW viděl, že žalobce a) chce změnit jízdní pruh, když se blížil k vozidlu. Vzhledem k tomu, že nebrzdil ani netroubil, lze předpokládat, že nevěnoval dostatečnou pozornost provozu před ním. Snížení rychlosti žalobcem a) ze 125 km/h na 112 km/h již žalobce a) rovněž vysvětlil tím, že měl nastaven tempomat. Po opakovaném vjezdu zpět do pravého pruhu se dostal příliš blízko k cisterně jedoucí před ním, a tudíž tempomat automaticky snížil rychlost, aby dodržel bezpečnou vzdálenost. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel odkazuje na závěr revizního posudku, v němž byla rychlost vozidla BMW stanovena na 173 km/h. V případě rychlosti 130 km/h by řidič vozidla BMW měl možnost snížit a vyrovnat rychlost za vozidlem Ford, a to s podstatnou rezervou. Ke střetu by tak nedošlo. Pokud by tudíž řidič vozidla BMW jel nejvyšší povolenou rychlostí, byl by sice v jízdě omezen, avšak k dopravní nehodě by nedošlo. Protože však jel rychleji, a to o 43 km/h, k dopravní nehodě došlo. Nese tak odpovědnost za vzniklou škodu z výrazně větší části, než žalobce a). Jednání řidiče vozidla BMW tak nemělo pouze omezený význam. Právě kvůli rychlosti tohoto vozidla jej žalobce a) nemohl vidět, neboť se přiřítil velice rychle. Soudy tak nevzaly v potaz závěry znaleckých posudků o rychlosti vozidla BMW. Navíc vedle vozidla žalobce a) na levé straně byl prostor široký 3,1 m, a řidič vozidla BMW se tak mohl vozidlu žalobce a) vyhnout; jelikož však nevěnoval pozornost řízení, nevyhnul se a narazil do vozidla žalobce a). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil (případně i s rozsudkem soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným závěrům a správně aplikovaly i ustálenou rozhodovací praxi. Z provedených důkazů, zejména z revizního znaleckého posudku, vyplynulo, že porušení právní povinnosti spočívající v nesprávném předjížděcím manévru, které vyvolalo celý nehodový děj, bylo pochybením výlučně na straně žalobce a). Porušení pravidel silničního provozu žalobcem a) tak mělo reálný vliv na vznik dopravní nehody a na rozsah škod. Rychlost vozidla BMW byla až druhotným prvkem, který znemožnil odvrácení již probíhajícího nehodového děje. Bez předjížděcího manévru žalobcem a) by k nehodě nedošlo. Žalobci předložili v průběhu řízení pouze nepodložená subjektivní tvrzení o jednotlivých skutečnostech, která si navíc vzájemně odporovala. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti žalobce a) se podává, že vozidlo BMW bylo v okamžiku, kdy žalobce a) zahájil předjíždění, dostatečně blízko, aby jej žalobce a) mohl zaregistrovat, ale také příliš blízko na to, aby žalobcovo předjíždění bylo bezpečné. Žalovaná dále poukazuje na pokročilý věk žalobce a), jenž v době nehody byl po dlouhé namáhavé jízdě z Německa, čímž jeho řidičské schopnosti byly ovlivněny. Žalobce a) v době nehody nedisponoval lékařským potvrzením o způsobilosti řídit motorové vozidlo. Tvrzení uvedená v dovolání jsou subjektivním vnímáním nehodového děje žalobcem a), nemají však oporu v provedeném dokazování. Nelze odhlédnout od znaleckého dokazování a technické stránky nehodového děje, které potvrdilo primární zavinění na straně žalobce a). Žalovaná navrhla, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou v otázce hodnocení příčin významných pro míru účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů podle § 2932 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“.
6. Je nutno předeslat, že dovolatel pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a že přípustným dovolacím důvodem již není skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). Podstatná část dovolací argumentace spočívá v nesouhlasu dovolatele se zjištěným skutkovým stavem o průběhu kolize (zejména nesouhlasí se závěrem soudů, že neindikoval změnu směru jízdy, že nesledoval dostatečně provoz za sebou, že příčinou bylo též snížení rychlosti vozidla dovolatele, že nelze exaktně zjistit skutečnou rychlost vozidla BMW a že řidič vozidla BMW brzdil) a dovolatel na odlišném skutkovém stavu buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení, že je to tudíž řidič vozidla BMW, kdo nese převážnou odpovědnost za předmětnou havárii, a odpovídá tak za vzniklou škodu ve větší míře než dovolatel. Dovolatel v tomto směru uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). Postrádají totiž charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jinak řečeno nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí.
7. Právním posouzením je ovšem zhodnocení způsobu jízdy vozidel před střetem a počínání řidičů z hlediska jejich významu pro průběh nehodového děje a od toho odvozené odpovědnosti jednotlivých účastníků za újmy způsobené dopravní nehodou. Odpovědnostní vztah při dopravní nehodě se mezi řidiči posuzuje podle § 2910 o. z. a uplatní se zde § 2918 o. z., podle něhož vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží, a v případě, že se okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě podílejí jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Ve vztahu mezi provozovateli vozidel se při jejich střetu uplatní § 2932 o. z., podle nějž při hodnocení míry účasti obou provozovatelů na způsobení celkové škody vzniklé ze střetu jejich provozů je třeba zkoumat jednotlivé skutkové okolnosti konkrétního střetu, které byly jeho hlavními příčinami, a to nikoliv izolovaně, nýbrž všechny ve vzájemné souvislosti z hlediska jejich významu pro vznik škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002). Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení § 2932 o. z. navazuje na právní úpravu podle § 2927 o. z., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na míře této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (zpravidla má podstatnější význam než například neobvyklý jízdní manévr, který není porušením pravidel silničního provozu), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li naopak o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě, a nevzniká tedy ani odpovědnost ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1931/2012, byť řeší poněkud odlišný průběh nehodového děje při pádu jízdního kola z nosiče automobilu). Též z hlediska deliktní odpovědnosti a spoluzpůsobení si újmy poškozeným pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání samotného poškozeného, nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 130/2019).
8. Těmto požadavkům odvolací soud, který odkázal na závěry soudu prvního stupně, nedostál a od citované judikatury se odchýlil. Závěr o třech příčinách střetu na straně žalobce a) a jediné na straně řidiče B. a z toho automaticky plynoucím poměru účasti tři ku jedné je mechanický a nezohledňuje závažnost jednotlivých příčin a jejich reálný význam pro vznik kolizní situace. I když jízdní manévr žalobce a) sestával ze tří relativně samostatných pochybení, všechna společně vedla k jediné podstatné příčině střetu při předjíždění, totiž ohrožení vozidla jedoucího zezadu v levém jízdním pruhu. Bylo tedy nepochybně výraznou okolností střetu, že žalobce a) vytvořil řidiči B. nenadálou překážku v jízdě. Bez ohledu na to, jaká byla přesně rychlost jeho jízdy (a není zřejmé, proč soud nevyšel ze závěrů posudku znaleckého ústavu o rychlosti kolem 170 km/h, tedy o 40 km/h vyšší, než je rychlost povolená), nepřisoudil ani odvolací soud dostatečný význam znaleckému závěru, že při jízdě rychlostí 130 km/h by při běžné reakci řidič B. zvládl vozidlo ubrzdit tak, aby ke střetu nedošlo, a to i přes nevhodnou reakci žalobce a), který zpomalil a začal se vracet do pravého jízdního pruhu. Soud prvního stupně učinil sice tuto okolnost součástí skutkového zjištění, avšak nevyvodil z ní odpovídající závěry pro míru účasti obou provozovatelů vozidel na střetu provozů. Lze v tomto směru připomenout i princip omezené důvěry v dopravě, podle nějž důvodně spoléhat na to, že ostatní řidiči dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností v dané situaci neplyne obava, že tomu tak nebude (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 299/2018). Řidič B. tedy při výrazném překročení povolené rychlosti měl předvídat, že před ním pomaleji jedoucí vozidlo může začít předjíždět nákladní vozidlo a že jeho řidič může mít zhoršenou možnost odhadu zkracující se vzdálenosti mezi vozidly. Na tom nic nemění okolnost, že žalobce a) se podle zjištění soudu zcela opomenul přesvědčit o situaci za sebou na počátku předjížděcího manévru. Jestliže ovšem má být součástí skutkových zjištění závěr, že řidič B. mohl střetu zabránit, pokud by jel rychlostí 130 km/h, odpovídá tomu jeho účast v míře vyšší než jen jedna čtvrtina.
9. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 2932 o. z., neboť nesprávně nezohlednil význam jednotlivých zjištěných porušení pravidel silničního provozu, a dospěl tak k neodpovídající míře účasti provozovatelů vozidel na střetu. Protože je tedy rozsudek odvolacího soudu věcně nesprávný, dovolací soud jej tedy podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu s akcesorickými výroky o náhradě nákladů řízení a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, proto zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také jeho rozsudek s výjimkou výroků týkajících se nároků žalobkyně b) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
10. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2025
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu