Plný text
25 Cdo 3223/2025-772
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň: a) H. S., b) M. T., obě zastoupeny JUDr. Barborou Steinlauf, MA, Ph.D., advokátkou se sídlem Fetrovská 893/29, Praha 6, proti žalované: MUDr. Eva Hlaváčková, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 796 893,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 263/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 10 Co 550/2024-687, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každá z žalobkyň je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 7 230 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 10 Co 550/2024 -687, potvrdil rozsudek ze dne 23. 8. 2024, č. j. 8 C 263/2013–550, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 10. 2024, č. j. 8 C 263/2013-563, kterým Okresní soud v Chomutově zamítl žalobu na zaplacení 796 893,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o nároku na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu vynaložených nákladů na léčení vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že se dne 20. 6. 2011 dostavil právní předchůdce žalobkyň do ordinace žalované s bolestmi zad. Žalovaná mu injekčně aplikovala lék na bolest (Almiral) a injekční obstřik oblasti lumbosakrálního skloubení (Depomedrol + Marcain), načež se odebral domů, kde bolest ustoupila. Bolest začal znovu pociťovat 24. 6. 2011, k tomu se přidal pocit omezené hybnosti pravé dolní končetiny. V následujícím období se u něj rozvinulo neurologické postižení pravé dolní končetiny, které vedlo k omezení hybnosti a ve svém důsledku k omezení v běžném životě. Podle písemného posudku soudem ustanoveného znalce, neurologa MUDr. Josefa Efflera, ochrnula pravá dolní končetina právního předchůdce žalobkyň v důsledku poškození míšního kořene L5 vpravo po obstřiku ze dne 20. 6. 2011, který měla žalovaná správně provést (avšak neprovedla) za kontroly CT a po písemném souhlasu pacienta. Při výslechu znalec své závěry relativizoval s tím, že je rozdíl mezi kořenovým obstřikem a obstřikem v oblasti kořene a po seznámení se s výsledkem MRI vyšetřením právního předchůdce žalobkyň doporučil ustanovit znalce v oboru zdravotnictví odvětví radiologie. Znalec MUDr. Jiří Neubauer po shlédnutí výsledků MRI a CT vyšetření právního předchůdce žalobkyň (provedených po obstřiku) dospěl ve svém znaleckém posudku k jednoznačnému závěru, že příčinou útlaku kořene L5 byl výhřez a fragment (sekvestr) ploténky L4-5 doprava. Vyloučil, že by výhřez mohl nastat následkem fyzického poškození jehlou při obstřiku, neboť při použití jehly v délce až 4 cm není možné dosáhnout míšního kanálku. Problém nemohly vyvolat ani obstřikem podané léky. Revizní ústavní znalecký posudek se ztotožnil ze závěry znalce MUDr. Jiřího Neubauera. Obstřik Depomedrolu s Marcainem jehlou 3-4 cm dlouhou je v praxi široce používán, byť není nejvhodnější, avšak přináší okamžitou úlevu bez dlouhého čekání na CT. Klinický průběh potíží právního předchůdce žalobkyň odpovídá vertebrálnímu syndromu s výhřezem ploténky, dokumentují to i později provedená zobrazovací vyšetření. Stav nemohl způsobit opich jehlou, když odstup nervového kořene L5 z páteře od kožního pokryvu je 7 až 7,5 cm. Neurotoxické poškození nervových struktur v důsledku směsi kortikoidů aplikovaných obstřikem považoval znalecký ústav za spekulativní a velmi málo pravděpodobné. Podle znalecké komise tak ochrnutí pravé dolní končetiny způsobil výhřez ploténky. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že není důvodný, neboť není splněn předpoklad příčinné souvislosti ani protiprávního jednání žalované. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalovaná provedla zákrok v souladu se současnými poznatky vědy a uznávanými lékařskými postupy, provedení obstřiku bez pomoci CT je běžnou a lékařskou obcí uznávanou praxí. Jediné pochybení žalované spočívalo v absenci úplného poučení a kvalifikovaného souhlasu s provedením zákroku, což však nezpůsobuje vadnost takového zákroku. Z dokazování dále jednoznačně vyplynulo, že mezi obstřikem a ochrnutím pravé dolní končetiny není dána příčinná souvislost. Jak podle znaleckého posudku MUDr. Jiří Neubauera, tak podle revizního znaleckého posudku nemohl obstřik fyzicky ani působením jím aplikovaných látek vést k ochrnutí pravé dolní končetiny. I kdyby to bylo možné fyzicky, nenastala by po provedení obstřiku u pacienta úleva na několik dalších dní. Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem MUDr. Miroslava Vaverky odvolací soud odmítl s tím, že již proběhla koncentrace řízení a nebyly splněny podmínky pro její prolomení.
2. Žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnily tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně soud prvního stupně v rozsudku, na který odvolací soud odkázal, uzavřel, že zdraví původního žalobce bylo poškozeno „výhřezem ploténky způsobeným mechanickým útlakem sekvestru“, což je z hlediska medicínského špatně a svědčí to o nepochopení problému. Odvolací soud pak též nesprávně uzavřel, že žalovaná postupovala při léčbě původního žalobce na náležité odborné úrovni (lege artis), ačkoli mu neprovedla potřebné zobrazovací vyšetření ke zjištění příčiny bolesti a namísto toho mu nečekaně a bez řádného souhlasu aplikovala necílený obstřik páteře. Dále pochybil, jestliže nehodnotil absenci informovaného souhlasu jako porušení povinnosti žalovanou, které odůvodňuje její povinnost nahradit újmu na zdraví pacienta (v této souvislosti odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013). Dále odvolací soud nesprávně trval na prokázání příčinné souvislosti se stoprocentní jistotou, ačkoli postačí její prokázání s vysokou mírou pravděpodobnosti. Navíc, pokud by odvolací soud provedl žalobkyněmi navrhovaný důkaz znaleckým posudkem MUDr. Miroslava Vaverky, disponoval by dostatečným podkladem pro alternativní posouzení příčinné souvislosti. Odvolací soud nesprávně hodnotil nedostatky ve vedení zdravotnické dokumentace. Žalovaná vedla zdravotnickou dokumentaci nedostatečně, když nezapsala údaje o tom, kam byl obstřik přesně aplikován, jaký byl použit nástroj a o jaké délce, jaký byl průběh zákroku, jak na něj pacient reagoval, a zda zákrok provedla za pomoci zobrazovacích metod. Takový stav měl vést nalézací soudy k aplikaci principu obrácení důkazního břemene. V souvislosti s výrokem o náhradě nákladů řízení vyšel odvolací soud z nesprávné tarifní hodnoty a pochybil i tím, že neaplikoval § 150 o. s. ř. Konečně soud prvního stupně nesprávně stanovil okruhu účastníků, když rozhodl i ve vztahu k Ing. Miloslavu Slaninovi, který však nebyl ve věci aktivně legitimován, jak později rozhodl sám odvolací soud, a odvolací soud pochybil tím, že v záhlaví rozhodnutí označil žalovanou jakožto fyzickou osobu, ačkoli se žalobkyně domáhaly náhrady újmy vůči žalované jako podnikající fyzické osobě. Žalobkyně navrhly odklad vykonatelnosti nákladových výroků dovoláním napadeného rozhodnutí a dále, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
3. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla dovolání zamítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
6. Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaná svým jednáním neporušila právní povinnost, a současně na tom, že mezi provedeným obstřikem a ochrnutím pravé dolní končetiny není dána příčinná souvislost. K nedostatku příčinné souvislosti lze vztáhnout námitku žalobkyň ohledně obrácení důkazního břemene a údajný požadavek nalézacích soudů na prokázání příčinné souvislosti se stoprocentní jistotou.
7. Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu, tedy včetně prokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis.
8. Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude – pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce – schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). Typicky jde o situaci, kdy škůdce jako účastník řízení nesplní povinnost vydat důkaz (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), zatají skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně a jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení (srov. Jirsa, J. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 355; viz také obecně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, či rozsudek ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Je pak i ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či „ztratil". Tehdy lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce – poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 98/2022).
9. V daném případě odvolací soud sice konstatoval neunesení důkazního břemene o existenci příčinné souvislosti žalobkyněmi (jejich právním předchůdcem), navíc však uzavřel, že provedeným dokazováním bylo s nejvyšší pravděpodobností vyloučeno, že by útlak nervu výhřezem (a sekvestrem) meziobratlové ploténky pacienta byl způsoben léčebným zákrokem žalované. Obrácení důkazního břemene tak v projednávané věci nepřichází v úvahu. Lze dodat, že z obsahu spisu ani z dovolání nevyplývá, že by se žalovaná dopustila počínání popsaného v předchozím odstavci, které by odůvodnilo obrácení důkazního břemene.
10. Ohledně příčinné souvislosti lze sice dát žalobkyním za pravdu v tom, že v medicínskoprávních sporech nelze vždy trvat na prokázání stoprocentní příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a nastalou újmou, nicméně existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, publikovaný pod č. 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Avšak s touto rozhodovací praxí nejsou závěry odvolacího soudu o absenci prokázání existence příčinné souvislosti v rozporu, neboť (jak výše uvedeno) rozhodnutí odvolacího soudu není založeno jen na nesplnění požadavku dostatečného (stoprocentního) prokázání příčinné souvislosti. Dovolatelky též namítly, že žalovaná má odpovídat za škodu vzniklou jejich právnímu předchůdci proto, že zákrok provedla bez kvalifikovaného poučení pacienta. Porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat tzv. lege artis (§ 420 obč. zák.), včetně řádného poučení pacienta a zajištění jeho kvalifikovaného souhlasu se zákrokem, může být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků vyjmenovaných v § 444 až 449 obč. zák., nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle § 13 obč. zák. bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě však jde o specifický osobnostní nárok pacienta, odlišný od nároku na náhradu újmy na zdraví, jehož skutkové vymezení v soudním řízení musí této odlišnosti odpovídat. Nejde o újmu na zdraví, ale o psychické útrapy pacienta vyvolané vědomím nedostatečné či nesprávné péče. V této věci takto vymezený nárok uplatněn nebyl. V žalobkyněmi odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 pak bylo jednoznačně konstatováno, že nezbytným předpokladem odpovědnosti zdravotnického zařízení za škodu vzniklou porušením zdraví pacienta při provedení zákroku bez jeho informovaného souhlasu je mimo jiné existence příčinné souvislosti mezi zákrokem a poškozením zdraví pacienta, která v nyní projednávané věci (jak shora uvedeno) prokázána nebyla.
11. Obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sb. rozh. obč, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vyžaduje kumulativní naplnění všech zákonem stanovených předpokladů, mezi něž patří i existence příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem škody. Obstojí-li v daném případě zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o nedostatku příčinné souvislosti, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné. Odlišné posouzení existence protiprávního jednání žalované způsobem konvenujícím pohledu žalobkyň by nemohlo přivodit jiné (pro dovolatelky příznivější) rozhodnutí o předmětu sporu, neboť další z nezbytných předpokladů vzniku práva na náhradu škody (příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované) prokázán nebyl. Proto se dovolací soud nezabýval otázkou, zda léčebný zákrok žalované byl či nebyl postupem lege artis.
12. Námitky neprovedení znaleckého posudku MUDr. Miroslava Vaverky a nesprávného označení žalované odvolacím soudem, či nesprávného vymezení okruhu účastníků řízení soudem prvního stupně, nepředstavují námitky nesprávného právního posouzení, nýbrž námitky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.
13. Žalobkyně též poukázaly na nelogickou formulaci v závěru odstavce 60 rozsudku soudu prvního stupně, z níž podle nich vyplývá, že soudy obou stupňů nepochopily podstatu poškození zdraví původního žalobce. Tak se to může jevit jen ze zmíněné formulace, vytržené z kontextu zbývajících částí odůvodnění obou rozsudků. Z nich ovšem nepochybně vyplývá, že soudy vycházely z hodnocení problematiky znalci – lékaři. Pochopily, že z meziobratlové ploténky odloučená část tkáně se nazývá sekvestr a uzavřely, že právě tento sekvestr způsobil v páteřním kanále útlak nervového kořene.
14. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. dovolací soud samostatně nerozhodoval, neboť o dovolání samotném rozhodl bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, jsou povinny, každá jednou polovinou, nahradit náklady dovolacího řízení žalované. Náklady žalované jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 11 500 Kč podle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou náhradou hotových výdajů advokáta 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % daní z přidané hodnoty ve výši 2 510 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 14 460 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Protože před vydáním rozhodnutí bylo ukončeno právní zastoupení žalované, rozhodl dovolací soud o povinnosti žalobkyň zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení přímo k rukám žalované. Vedlejší účastnici na straně žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Dovolací soud, stejně jako soud prvního i druhého stupně, neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by ve smyslu § 150 o. s. ř. odůvodnily výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované, a to z týchž důvodů, které uvedl okresní soud. Tedy že bylo na rozhodnutí žalobců, zda budou s rizikem vzniku vysokých nákladů řízení pokračovat v řízení, a to přinejmenším i poté, co se důvodnost nároku začala v důsledku závěrů znalce Neubauera jevit vysoce nepravděpodobnou. Povinnost k náhradě nákladů řízení žalované sice může být pro žalobkyně tíživá, nelze však odhlédnout od skutečnosti, že se žalovaná musela v řízení bránit, její právní zastoupení vzhledem k závažnosti žalobních tvrzení nebylo neúčelné a žalovaná na právní pomoc musela finanční prostředky vynaložit. Nejedná se o právnickou osobu s velkým rozpočtem, která by nepřiznání práva na náhradu nákladů nijak negativně nepocítila. V postavení účastnic tedy ani v tomto směru neexistuje taková disproporce, která by odůvodňovala odepření práva na náhradu nákladů řízení žalované. Zaplacení nákladů dovolacího řízení v částce 7 230 Kč by navíc žádnou z žalobkyň nemělo přivést do stavu hmotné nouze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 2. 2026
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu