Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: V. L., zastoupený Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti žalovanému: F. Š., zastoupený Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, za účasti vedlejší účastnice: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 197 765 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 258/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, č. j. 13 Co 173/2024-394, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Michala Dlaboly.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 13 Co 173/2024-394, potvrdil (v pořadí již druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2023, č. j. 18 C 258/2020-342, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaný i vedlejší účastnice byli povinni zaplatit společně a nerozdílně 197 765 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 1. 7. 2020 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, spočívající ve ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“), vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 9. 2019, č.j. 6 T 93/2019-378, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 12. 11. 2019, č. j. 13 To 342/2019-403, odsouzen za přečin ublížení na zdraví, neboť se dne 3. 9. 2017 plně nevěnoval řízení osobního motorového vozidla a pozvolna přejel do protisměrného jízdního pruhu, čímž přivodil žalobci pád z motocyklu a zranění spočívající v pohmoždění pravého kolenního kloubu. Žalobce byl s nárokem na náhradu nemajetkové újmy trestním soudem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a nyní vyčíslil náhradu za ZSU podle znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Olgou Škodovou částkou 347 765 Kč; vedlejší účastnice jako pojistitelka odpovědnosti žalovaného vyplatila žalobci na tento nárok 150 000 Kč, předmětem řízení je tak rozdíl mezi těmito částkami. Poté, co byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 18 C 258/2020-58, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2021, č. j. 13 Co 262/2021-98, bylo dokazování doplněno o výslech znalkyně MUDr. Škodové a o revizní znalecký posudek MUDr. Milana Kutáčka, který dospěl k závěru, že trvalé následky spočívající ve zvýšené pohotovosti pravé dolní končetiny k bolestem při vyšší zátěži a v psychických obtížích při řízení představují 1,23% omezení ze všech činností společenského uplatnění, čemuž odpovídá částka 145 335 Kč, kterou vedlejší účastnice uhradila. Soud dovodil, že žalobce již byl plně odškodněn, neshledal žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné podle § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Odvolací soud k výtkám žalobce, že mu nemůže jít k tíži, že je aktivním sportovcem ve výborné kondici, a že revizní posudek nebral v úvahu, že v důsledku úrazu nemohl žalobce pokračovat v karierním růstu a získat licenci horského vůdce, připomenul závěry znaleckého posudku MUDr. Kutáčka, z nichž vyplývá, že i tato omezení znalec zohlednil. Odvolací soud nepochybuje, že žalobce svých sportovních aktivit dosahuje s velkým úsilím a nasazením, je však tomu tak nikoli v důsledku úrazu, který zapříčinil žalovaný, ale vzhledem k tomu, že byly prokázány jednoznačné limity v důsledku jiných prodělaných úrazů a chronického onemocnění levého kolene žalobce, tudíž k přiznání požadované náhrady chybí jeden ze základních předpokladů, jímž je příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenou újmou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, týkajícího se výše náhrady za ZSU. Namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje jakákoli úvaha o přiměřené výši odškodnění a soud se mechanicky přiklonil ke znaleckému posudku MUDr. Kutáčka, který dovolatele hodnotil jako „běžného člověka“, což on určitě není, neboť se profesně i volnočasově věnuje řadě adrenalinových aktivit, a bylo tedy na soudu, aby výši ZSU procentuálně modifikoval. Dále dovolatel uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce nákladů řízení, podle níž (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, p. zn. 25 Cdo 3771/2020) ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z., jež představuje zásah do osobnostního práva, činí tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odvolací soud v rozporu s tímto rozhodnutím rozhodl o nákladech řízení podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, kdy za tarifní hodnotu při výpočtu náhrady nákladů řízení byla považována hodnota sporu podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. I přes tento nález dovolací soud pokračoval ve své ustálené rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalovaný i vedlejší účastnice na straně žalovaného ve vyjádřeních k dovolání žalobce uvedli, že se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňují, a navrhli zamítnout dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění použily soudy obou stupňů způsob výkladu § 2958 o. z. založený na Metodice k výkladu § 2958 o. z. (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, publikovaný pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), podle níž soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě posudku znalce zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, soud vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením (modifikace) podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit či okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. Tento způsob výkladu pro soudní i mimosoudní praxi označil plenární nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, za prostředek představující zákonodárcem chtěný odklon od paušalizujícího pohledu zrušené „bodovací“ vyhlášky č. 440/2001 Sb., která ignorovala dopady do budoucího života člověka (poškozeného) a stanovením fixní „hodnoty bodu“ již neodrážela ekonomickou realitu (bod 49 nálezu). Je tedy zřejmé, že v nyní posuzované věci byla použita ústavně konformní metoda výkladu právní normy odkazující na potřebu plného odčinění újmy, resp. zásadu slušnosti, bez zákonem stanovených hodnot či kritérií pro určení výše náhrady, a soudy se objektivizací míry obtíží poškozeného za pomoci odborné medicínské klasifikace snažily dosáhnout předvídatelného rozhodnutí podle požadavku § 13 o. z.
Dovolací námitky však do způsobu určení náhrady po právní stránce nesměřují, neboť dovolatel kritizuje práci soudů se znaleckými posudky a z nich plynoucí skutková zjištění o rozsahu újmy na zdraví a o příčinné souvislosti mezi jeho úrazem při autonehodě a vzniklými následky. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalovaný způsobil žalobci újmu na zdraví v takové míře, která již byla vedlejší účastnicí mimosoudně odškodněna, a že v provozování sportovních aktivit vyžadujících extrémní fyzickou kondici, s jejichž omezením dovolatel spojuje důvod ke zvýšení náhrady, jej nelimitují zdravotní obtíže způsobené žalovaným, nýbrž další úraz pravého kolene prodělaný v roce 2019 a chronické onemocnění chrupavky levého kolene (tzv. Pellegrini-Stiedův syndrom), tedy okolnosti nevyvolané dopravní nehodou. Obsahem dovolání žalobce je tak pouze polemika se skutkovými závěry a s procesem hodnocení důkazů, čímž jsou zpochybňovány závěry posudku soudem ustanoveného znalce. S právním posouzením věci nesouhlasí dovolatel nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a nezakládají tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023) není úkolem znalce posuzovat jednotlivé dopady zdravotních následků pro život konkrétního pacienta, neboť není předmětem odborného medicínského zkoumání, jakým aktivitám se poškozený věnoval a jaký pro něj měly význam (to je záležitost skutkového zjištění a následného právního posouzení soudem – tzv. modifikace, jíž se dovolatel dožaduje), nýbrž dát soudu podklad pro jeho úvahu tak, aby bylo zřejmé, z jakých činností je takový poškozený obvykle vyřazen či v nich omezen. Úkolem soudu je pak tento objektivizační rámec doplnit dostatečnou úvahou, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem a poměrům poškozeného je peněžité vyjádření v souladu se zákonem vyžadovaným principem slušnosti. Odvolací soud toto pravidlo respektoval a důvodem jeho rozhodnutí není pochybení při výkladu § 2958 o. z., ale zjištění, že nelze shledat příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenými omezeními v činnostech žalobce, která by zakládala důvod pro zvýšení náhrady.
Dovolatel se domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o náhradě nákladů řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. S ohledem na jednoznačnou dikci citovaného ustanovení, které s účinností od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, je dovolání, které směřuje proti tomuto výroku ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, objektivně nepřípustné.
Protože tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2025
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu