Plný text
25 Cdo 3880/2019-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: F. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem Lipová 595, Hostivice, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, IČO 00005886, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 33/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 49/2019-426, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 49/2019-426. Nepřihlížel přitom k obsahu dovolání podaného advokátem Mgr. Tomášem Lázničkou, který žalobce zastupoval v odvolacím řízení a dovolání podal dne 19. 8. 2019, tedy až poté, co žalobce dne 16. 8. 2019 předložil soudu plnou moc k zastupování v dovolacím řízení své současné právní zástupkyni Mgr. Petře Ledvinkové, která sepsala dovolání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 49/2019-426, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2018, č. j. 34 C 33/2010-373, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo uvést v rozsudku blíže specifikovanou část pozemků žalobce do stavu průměrné kvality lesních pozemků. Soudy obou stupňů měly za to, že projednávaný požadavek žalobce na odstranění navážky z jeho pozemků je nárokem na náhradu škody, nikoliv nárokem na ochranu vlastnického práva, a podléhá tak promlčení. Žalobce se přitom o navezení odpadu na své pozemky dozvěděl již v roce 2004, v němž k navážce došlo, žalovanou vznesená námitka promlčení tak byla uplatněna důvodně, neboť dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), účinného v rozhodné době, uplynula ještě před podáním žaloby dne 5. 2. 2010. V daném případně přitom nejsou dány ani žádné mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se námitka promlčení jevila v rozporu s dobrými mravy, požadavek žalobce tak neobstál jako důvodný.
Žalobce v dovolání dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právních otázkách Nejvyšším soudem doposud neřešených, případně řešených rozdílně (§ 237 o. s. ř.). Spatřuje-li ovšem dovolatel odchylku od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce promlčení žalovaného nároku v tom, že soudy nezohlednily, že k ukládání zeminy na pozemky žalobce docházelo kontinuálně v letech 2004 až 2008 a počátek běhu promlčecí doby stanovily před okamžik vzniku škody, předestírá především své vlastní skutkové závěry rozdílné od zjištění soudů nižších stupňů, z nichž se nepodává, že by k navážce mělo docházet i po roce 2004. Dovolací řízení je přitom otevřeno pouze k řešení otázek právních, a nikoliv přezkumu skutkových zjištění (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.); pokud pak dovolatel přichází s vlastní verzí skutkového stavu (doby vzniku škody), z níž následně vyvozuje právní závěry, nemůže se jednat o právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či podobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 739/2018). Z obdobného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani tvrzený rozpor s judikaturou spočívající ve stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby bez zohlednění povědomí o osobě škůdce. Soud prvního stupně, na jehož závěry navázal i soud odvolací, měl totiž za zjištěné, že žalobce již v roce 2004 věděl o tom, že navážku provádí žalovaný, což pak soudy zohlednily ve svém závěru o promlčení práva.
Námitka nepřezkoumatelnosti zhodnocení okolnosti, že škoda vznikala v letech 2004 až 2008, není námitkou nesprávného výkladu hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., ale výtkou tvrzené procesní vady, k níž soud přihlíží až v případě, že dovolání shledá přípustným (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2382/2019). Na nepřezkoumatelnost rozhodnutí navíc nelze usuzovat z toho, že na základě provedeného dokazování soud učinil jiné závěry o skutkovém stavu, než jaké ve svých tvrzeních předestírá žalobce, ale z nedostatku řádného a přezkoumatelného odůvodnění posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019). Nevyplynulo-li z dokazování (jeho procesní korektnost ostatně dovolatel asi nezpochybňuje), že by navážka na pozemky probíhala ještě v roce 2008, není namístě odvolacímu soudu vytýkat, že tuto skutečnost nezohlednil ve svých právních závěrech.
Požadavkům přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nevyhovuje ani otázka, zda se žalovaný nárok promlčel před podáním žaloby, ačkoliv žalovaná v roce 2006 započala s odstraňováním škody na sousedních pozemcích a u pozemků žalobce se zastavila a škodu na nich neodstranila. Žalobce takto neformuluje právní otázku, jíž by Nejvyšší soud mohl zodpovědět, pouze akcentuje význam jedné skutkové okolnosti. Nadto, chtěl-li takto vyjádřit, že by aktivita žalované snad měla posunout počátek běhu promlčecí doby až do roku 2006, neměnilo by to nic na závěru o uplynutí promlčecí doby před podáním žaloby, tedy jde o skutečnost bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci.
Rovněž tak zodpovězení otázky zda počínání žalovaného bylo úmyslné, což by znamenalo uplatnění desetileté objektivní promlčecí lhůty, postrádá význam pro rozhodnutí v projednávané věci. V souladu s ustáleným výkladem § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí uplynutím kterékoliv z promlčecích dob, subjektivní či objektivní, bez ohledu na to, zda druhá ještě běží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1206/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1463/2000, uveřejněný pod C 1151 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Úsudek o promlčení práva je přitom v daném případě založen na uplynutí subjektivní i promlčecí doby, tedy v podstatě na dvou nezávislých důvodech; obstojí-li již s ohledem na jeden z nich (uplynutí subjektivní doby nebylo úspěšně zpochybněno), nemůže mít vliv na správnost posouzení odvolacího soudu zpochybnění druhého, a nemůže se tak jednat o právní otázku, na níž by řízení v souladu s § 237 o. s. ř. záviselo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 347/2019, či obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017).
Přípustnost dovolání v dané věci konečně nemůže založit ani výtka stran nesprávného posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že tuto otázku je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor C 3761, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008). Námitka rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., až na výjimečné případy, zejména pokud by soud posoudil takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014, Soubor C 15839). Dovolatel však svými výhradami na takovouto výjimečnost nepoukazuje a nerozporuje ani konstatování odvolacího soudu, že žalobci nic nebránilo uplatnit své právo již dříve. Dovolatelem akcentovaná disproporčnost ekonomické síly účastníků řízení by sama o sobě neměla být jednoznačným důvodem pro potlačení účinků hmotného práva (tj. včetně zákonné úpravy promlčení) a rovněž postup žalované, která již dříve odstranila odpad ze svých pozemků, nikoliv však pozemků žalobce, se nejeví jako zjevně amorální, ostatně není ani zřejmé, zda tak činila z titulu postavení původce odpadů nebo vlastníka dotčených pozemků.
Protože tedy dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2020
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu