Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. G., zastoupený Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou se sídlem Šumavská 991/31, Praha 2, proti žalované: Zámek Hrádek, s. r. o., IČO 29089310, se sídlem Pivovarská 4, Pakoměřice-Bořanovice, zastoupená Mgr. Jakubem Lejskem, advokátem se sídlem Krátká 16, Sušice, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 384/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2024, č. j. 25 Co 50/2024-488, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 19 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jakuba Lejska.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. 36 C 384/2019-331, zastavil řízení ohledně 4 700 EUR (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 853 025 Kč a 42 788,74 EUR s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu ohledně 1 207,48 EUR a části příslušenství (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu (výroky IV až VI). Soud ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví (za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění) a majetkové újmy (ušlého výdělku, zbytečně vynaložených nákladů na startovné ve dvou loveckých soutěžích, nákladů léčení a ušlého bonusu ze zdravotního pojištění) vyšel ze zjištění, že dne 1. 6. 2019 kolem 7:40 hodin v hotelu XY, provozovaném žalovanou, upadl žalobce v hotelové hale na mokré (čerstvě vytřené) rampě, která nebyla označena jako mokrá s rizikem uklouznutí. V důsledku pádu utrpěl tříštivou, dislokovanou zlomeninu dolní třetiny pravé kosti holenní, dislokovanou zlomeninu dolního konce kosti lýtkové a došlo k porušení senzitivního nervu vpravo s výpadkem čití. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2900, § 2910, § 2911, § 2958, § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou prevenční povinnost chovat se tak, aby nezpůsobila nebezpečnou situaci s rizikem uklouznutí v jí provozovaném hotelu a odpovídá za vzniklou újmu, která žalobci vznikla. Prohlášení a výpověď zaměstnankyň žalované, že mokrý úklid předmětných prostor byl proveden kolem 7:00 hodin, považoval za vyvrácené zejména fotodokumentací a shodnými výpověďmi žalobce a svědka, který ji pořizoval. Ze znaleckého posudku Milana Mrkáčka č. 133/15/21, znalce z oboru chemie – hmoty umělé se specializací podlahové krytiny (PVC, přírodní linoleum, laminátové, vinylové podlahy) a související doplňkové materiály (lepidla, stěrkové hmoty, penetrace, laky, oleje), a dále z oboru dřevozpracování se specializací dřevěné, vrstvené a masivní podlahy, korkové podlahy, mohl být učiněn maximálně závěr o vhodnosti použitého materiálu do vnitřních prostor hotelu splňující normu i z hlediska skluznosti PVC krytiny na rampě, nebyl však podle soudu prvního stupně vypovídající ohledně změny vlastností povrchu v případě mokrého úklidu rampy. Po částečném zpětvzetí žaloby proto žalobě vyhověl s výjimkou části nároku na náhradu ušlého výdělku.
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 6. 2024, č. j. 25 Co 50/2024-488, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, žalobu v tam uvedeném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Zopakoval a doplnil dokazování v intencích § 213 o. s. ř. (o projektovou dokumentaci vstupní haly, fotodokumentaci vstupní haly a fotodokumentaci žalobce po pádu, vyjádření Ing. Pavla Vinického, autorizovaného inženýra pro pozemní stavby, zkušební protokol akreditované laboratoře INSTITUT PRO TESTOVÁNÍ A CERTIFIKACI, a.s., a posudek znalce Milana Mrkáčka, kterého nově vyslechl) a uvedl, že skutkový stav věci byl po doplnění a zopakování dokazování odvolacím soudem zjištěn jinak, než jak jej zjistil soud prvního stupně. Dospěl ke skutkovému závěru, že v době pádu žalobce (který neviděl žádný ze svědků a není ani zachycen na žádném kamerovém záznamu) byla sice podlaha ve vstupní hale hotelu žalované po vytření, avšak vlhké stopy vykazovala pouze na podlaze tvořené kamennými (žulovými) dlaždicemi (a to jen v jejích částech), nikoliv na PVC krytině, položené na bezbariérové rampě. Podle znalce dojde při klasickém vytírání (při použití mopů či hadrů) za běžných klimatických podmínek k odpaření mokrého filmu na této krytině do tří minut. Vlhkost na žulové dlažbě se drží déle než na krytině na rampě z PVC, kde žalobce upadl. I z fotodokumentace ze dne 1. 6. 2019 předložené žalobcem je seznatelné, že zbytky vlhkosti jsou pouze na dlažbě vstupní haly, nikoliv na krytině položené na rampě. Odvolací soud proto dovodil, že za této situace nebylo povinností žalované instalovat ve vstupní hale hotelu jakékoliv výstražné označení. Žalovaná neporušila svou prevenční povinnost ani jiným způsobem než žalobcem tvrzeným neoznačením mokré, čerstvě vytřené podlahy, když bylo po zopakování a doplnění dokazování prokázáno, že krytina, použitá žalovanou na nakloněnou plošinu (bezbariérovou rampu) odpovídá svou užitnou třídou i protiskluznými parametry místu jejího použití a položení a je navíc tzv. naddimenzována (tzn. její odolnost proti opotřebení je podstatně vyšší, než by bylo podle charakteru užití daných prostor nezbytné); rovněž protiskluzná hodnota je v daném případě naprosto dostačující. Posuzovaná krytina tak překračuje požadavky na krytiny instalované v komerčních prostorách, za které lze považovat i vstupní prostory hotelu, a současně překračuje požadavky, které jsou kladeny na povrchy šikmých ramp.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nedoplnil ani nezopakoval klíčové důkazy provedené soudem prvního stupně, přesto je následně zhodnotil zcela odlišně (jedná se o fotodokumentaci pořízenou několik sekund po nehodě a dále výslech klíčového svědka, který ji pořídil) a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, což odůvodnil údajným neprokázáním mokré rampy na místě úrazu, ačkoli důkaz barevnou fotodokumentací nezopakoval (v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2281/2008, 21 Cdo 1472/2017, 21 Cdo 2406/2015) a ačkoli v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně všichni účastníci řízení shodně viděli na fotodokumentaci rampu jako mokrou. Další pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že akceptoval bez dalšího závěry znaleckého posudku předloženého žalovanou (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009), aniž by řádně zhodnotil znalcovu odbornost a limitaci jeho specializací. Tento znalec je odborníkem na povrchy podlah, a to dřevozpracování, a v případě umělých podlah i jejich chemického složení. Znalec se ovšem cítí být povolán i k hodnocení užívání předmětných produktů, což s jejich složením, strukturou, či případně kvalitou nijak nesouvisí. V rozsahu fabulací o tom, zda se jedná skutečně o podlahovou krytinu, na které není možné uklouznout, by měl být znalecký posudek soudem odmítnut jak odborně zcela nepodložená spekulace. Podle žalobce tedy bylo postaveno na jisto, že dovolatel uklouzl na mokré neoznačené podlaze a způsobil si závažný úraz. Pokud by byla mokrá podlaha hotelové chodby řádně označena, dovolatel by počítal se zvýšeným nebezpečím uklouznutí a při chůzi by se na něj připravil. S ohledem na to, že mokrou podlahu na předmětném místě očekávat nemohl a nebyl na ni upozorněn, porušila žalovaná svou prevenční povinnost a nese odpovědnost za způsobenou újmu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí vyhovující výrok II rozsudku soudu prvního stupně.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že tvrzení žalobce, že odvolací soud provedl pouze výslech znalce Mrkáčka, je nepravdivé. Odvolací soud velice důkladně provedl veškeré důkazy, a to včetně černobílých a barevných fotografií, protokolů o výsleších, a své poznatky odůvodnil. Žalovaná je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť vyšel z řádně provedeného dokazování. Dovolací námitky jsou postaveny především na údajném nesprávném skutkovém zjištění, kdy měla být bezpečnostní podlahová krytina na bezbariérové rampě pro vozíčkáře mokrá a v důsledku toho měl žalobce uklouznout. Toto ale nepotvrdil žádný listinný důkaz ani svědecká výpověď. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a právně věc posoudil tak, že nárok žalobce není dán, neboť žalovaná neporušila svou prevenční povinnost. Bylo prokázáno, že krytina, použitá žalovanou na nakloněnou plošinu (bezbariérovou rampu), nejen že odpovídá svou užitnou třídou i protiskluznými parametry místu jejího použití a položení, ale je navíc tzv. naddimenzována. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel – ačkoli přípustnost dovolání spojuje s otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe – žádnou právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neformuluje, a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Přichází jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u dovolání, které je jinak přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19) zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje.
10. Dovolatelem uplatněné námitky nesměřují k vyřešení právních otázek, nýbrž zpochybňují hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků a listinných důkazů (fotodokumentace interiéru hotelu a žalobce po pádu), a z toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že krytina bezbariérové rampy, na níž došlo k úrazu žalobce, nebyla mokrá a splňuje veškeré technické parametry protiskluznosti. Jinými slovy řečeno dovolatel polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily důkazy významné pro závěr o nedůvodnosti nároku, namítá rozpory v dokazování a nesouhlasí se skutkovými zjištěními. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí. V podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, takže uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem a námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
11. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky týkající se postupu odvolacího soudu při hodnocení znaleckého posudku. Soud hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, znalce Milana Mrkáčka vyslechl a zpracovaný znalecký posudek včetně výslechu znalce vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy a přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na jejich podkladě za prokázané. Dovolací soud neshledal v daném ohledu v jeho postupu žádné pochybení ani rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, označeným v dovolání, zvláště když v odkazované věci byla aplikována dříve účinná procesní úprava dovolání, která za určitých podmínek přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím připouštěla (viz § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012).
12. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99). U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená, tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Shora uvedené principy odvolací soud v projednávané věci respektoval.
13. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jímž by odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Při stanovení hodnoty předmětu dovolacího řízení (v případě nároku na náhradu majetkové újmy vyčíslené v eurech) bylo vycházeno z kurzovního lístku ČNB ke dni podání vyjádření žalované k dovolání, tj. ke dni 12. 11. 2024, kdy činil kurs eura vůči koruně 25,395 Kč. Z toho odvozená hodnota předmětu dovolacího řízení (42 788,74 eur) činila 1 086 620 Kč. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, dovolací soud za tarifní hodnotu v případě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění považoval částku 853 025 Kč, po součtu těchto dvou hodnot celkem tedy 1 939 645 Kč. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, a činí 16 060 Kč. Advokát žalované učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání, za který náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH, celkem tedy (po zaokrouhlení) 19 796 Kč.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 93 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovené částkou 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. 9. 2025
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu