Plný text
25 Cdo 673/2025-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. E, zastoupený Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti žalovanému: Jan Kalvoda, IČO 66201535, advokát se sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, zastoupený JUDr. Kateřinou Preiningerovou, advokátkou se sídlem Celetná 598/11, Praha 1, o 61 327 207 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 191/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 11 Co 236/2024-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 69 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Preiningerové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 11 Co 236/2024-392, potvrdil rozsudek ze dne 4. 4. 2024, č. j. 20 C 191/2018-350, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu o zaplacení 61 327 207 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody, kterou měl žalobci způsobit žalovaný při výkonu advokacie nepodáním dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 30 Co 20/2015-216, vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný zastupoval žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 19/2012 (proti 1. České republice – Ministerstvu zemědělství, 2. Státnímu podniku Bílý kostel, státní podnik v likvidaci, 3. Ing. Ondřeji Komendovi, správci konkurzní podstaty žalobce, a 4. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu) o zaplacení 97 731 541 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy sestávající z částek 23 796 330 Kč za škodu v důsledku ztrátového hospodaření na základě znaleckého posudku, 35 822 211,69 Kč za škodu vzniklou prohlášením konkurzu na jeho majetek a jeho zpeněžením, 2 500 000 Kč za pohledávku Finančního úřadu v Liberci na vrácení poskytnuté dotace a daňové pohledávky z období 1991 až 1996 a 35 613 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku toho, že musel nést veškeré nepříznivé následky tohoto řízení. V tomto původním řízení dospěly soudy obou stupňů k závěru, že ani stát, ani statek neporušily žádnou povinnost, ani se nedopustily neoprávněného zásahu. Rozsudek odvolacího soudu v této věci byl žalobci doručen dne 4. 6. 2015 a i přes poučení soudu o možnosti podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců žalovaný za žalobce podal rovnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2395/15, pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které žalobci zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nyní projednávané nároky podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a uzavřel, že se sice neztotožňuje s nalézacím soudem v otázce počátku promlčecí doby (kterou obvodní soud počítal od 4. 8. 2015, kdy uplynula lhůta pro podání dovolání), to však nic nemění na jeho správném závěru, že žalobci nárok na náhradu škody vůči advokátovi nevznikl, neboť i když žalovaný porušil povinnosti při výkonu advokacie, dovolání v původním řízení by nebylo důvodné, i kdyby žalobu podal včas (před uplynutím promlčecí lhůty). Žalobce by pak v řízení před Ústavním soudem nebyl úspěšný ani v případě, že by ústavní stížnost nebyla nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť by byla i tak zjevně neopodstatněná. Pochybením žalovaného tak nemohla žalobci vzniknout jím tvrzená škoda, která by byla v příčinné souvislosti s jeho neúspěchem v původním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda je soud povinen každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden a vztahující se k relevantnímu tvrzení účastníka, učinit předmětem svých úvah a hodnocení; zda je povinností soudu v případě, kdy nepřijme právní argumentaci účastníka řízení, se s ní adekvátním způsobem vypořádat tak, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomuto postupu (závěru) vedly; zda by ústavní stížnost žalobce ze dne 4. 8. 2015 byla v případě její přípustnosti shledána úspěšnou. Dovolatel podrobně vysvětluje argumentaci, kterou vedl v původním řízení a s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že v něm byla porušena jeho základní práva, což by Ústavní soud vyslovil, pokud by ústavní stížnost nemusela být odmítnuta. Vytýká soudům obou stupňů nepřezkoumatelnost rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením věci odvolacím soudem a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor”). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, Soubor C 979, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3453/2018). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. Zůstala-li původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, Soubor C 10104).
Odvolací soud v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu shledal nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a pochybením advokáta spočívajícím v nepodání dovolání, což podložil podrobně odůvodněným závěrem (zejména bod 16 odůvodnění), že i pokud by žalovaný advokát podal dovolání, žalobce by nebyl v dovolacím řízení úspěšný a neuspěl by pak ani s ústavní stížností, která by byla i po vyčerpání všech opravných prostředků zjevně neopodstatněná.
Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných. Dovolatel ovšem nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku odpovídající požadavkům ustanovení § 237 o. s. ř. (k nezbytnosti vymezení konkrétní právní otázky zakládající některý z předpokladů přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017) a nelze ji zjistit ani z obsahu podaného dovolání. Dovolatel uvádí, že podává dovolání z důvodu, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vypořádání důkazů provedených před soudem prvního stupně a vztahujících se k tvrzení žalobce o úspěchu ústavní stížnosti. Namítá-li žalobce nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, případně vznáší námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní lze však podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání jinak přípustné, což v projednávané věci splněno není. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Výhrady dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu se upínají pouze ke kritice skutkových zjištění bez provázání s konkrétní otázkou hmotného či procesního práva, kterou by měl dovolací soud řešit. Úkolem Nejvyššího soudu je v rámci dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, řešit pouze právní otázky, nikoliv se zabývat přezkumem skutkových zjištění nalézacích soudů (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Vymezené dovolací námitky se navíc týkají jen hypotetického postupu Ústavního soudu, aniž relevantním způsobem a za použití způsobilých dovolacích důvodů zpochybňují závěr odvolacího soudu, že by žalobce v původním řízení neuspěl v dovolacím řízení, pokud by žalovaný dovolání podal. Dovolací námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu