Plný text
25 Cdo 746/2025-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. P., a b) M. K., oba zastoupeni Mgr. Ing. Tomášem Střelečkem LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 – Staré Město, proti žalovanému: V. S., zastoupený Mgr. Lenkou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 185/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2024, č. j. 19 Co 201/2024-313, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2025, č. j. 19 Co 201/2024-331, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni každý jednou polovinou zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Lenky Navrátilové.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 8 C 185/2023-268, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2024, č. j. 8 C 185/2023-280, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se tvrzení, že žalobce a) je jako předseda správní rady spolku na obnovu kostela sv. XY na XY „bílým koněm“, za něhož jedná žalobce b), a zveřejnit v periodickém tisku Mladá fronta DNES, rubrika Královéhradecký kraj, a nechat vyhlásit v místním rozhlase v obcích XY a XY omluvu ve znění navrženém žalobci (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 19 Co 201/2024-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení rovněž žádnému z účastníků nepřiznal. Návrh žalobců na doplnění rozsudku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně rovněž ve výroku II o nákladech řízení usnesením ze dne 14. 1. 2025, č. j. 19 Co 201/2024-331, zamítl s tím, že i v této časti výrok rozsudku soudu prvního stupně již potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na webových stránkách www.newtonmedia.eu, www.idnes.cz a www.iregiony.cz byl o žalobcích uveřejněn článek „XY“ a „XY“, jehož autorem byl novinář T. H. Žalovaný v rozhovoru s novinářem označil žalobce a) za „bílého koně“, za něhož jedná žalobce b). Obsahem těchto článků bylo hodnocení činnosti spolku založeného pro účely obnovy kostela, zejména způsobu jeho řízení předsedou spolku, tedy žalobcem a), za kterého ve většině případů na základě plné moci jednal žalobce b). Z dokazování v řízení vyplynulo, že žalobce a) měl skutečně o fungování spolku minimální povědomí. Veškerou svou důvěru vložil do žalobce b), který spolek po stránce administrativní a právní fakticky vedl. Z obsahu článků bylo zřejmé, že žalovaný použil pojem „bílý kůň“ jako kritiku formálního výkonu funkce. Poukazoval tím na skutečnost, že žalobce a) nevykonával osobně řídící činnost, která mu jako předsedovi spolku náležela. Odvolací soud se po právní stránce ztotožnil se soudem prvního stupně a věc posoudil podle § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že označení žalobce a) za „bílého koně“ nebylo v daném kontextu způsobilé zasáhnout do cti žalobců a snížit jejich vážnost a důstojnost. Z obsahu článků a jejich celkového vyznění jednoznačně vyplynulo, že žalovaný užil tento pojem v souvislosti s nečinností žalobce a) jako předsedy spolku, nikoli ve smyslu trestněprávním. Podle odvolacího soudu ani široká veřejnost nemohla výraz vnímat jako náznak kriminálního jednání žalobců. Žalovanému se navíc podařilo prokázat pravdivost základu jeho tvrzení – tedy že převážnou část agendy předsedy spolku skutečně vykonával žalobce b). Výrok nebyl způsobilý přivodit žalobcům újmu, žalobce a) neprokázal, že by články vedly ke ztížení jeho uplatnění v pracovním či osobním životě, obdobně žalobce b) neprokázal, že by články a v nich obsažená tvrzení měly dopad do jeho osobní sféry, výkonu jeho povolání ani do fungování samotného spolku. Odvolací soud vzal v potaz i skutečnost, že žalobci jsou osobami veřejně činnými, alespoň co do lokálního významu, a jsou tedy povinni snést vyšší míru kritiky. S ohledem na to uzavřel, že v tomto konkrétním případě převážilo právo na svobodu projevu nad právem na ochranu osobnosti žalobců.
3. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost odůvodnili tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že žalovaný výrokem o „bílém koni“ zasáhl do jejich cti, vážnosti a důstojnosti. Průměrný čtenář (§ 4 o. z.) vnímá toto spojení negativně jako dehonestující pojem spojený s kriminalitou. Odvolací soud pochybil, pokud pravdivost základu tvrzení dovodil pouze z prokázaného faktu, že žalobce b) fakticky zastupoval žalobce a) v roli předsedy spolku. To neodpovídá běžným představám o významu tohoto spojení. Odvolací soud navíc dostatečně nezkoumal, zda bylo tvrzení objektivně způsobilé přivodit žalobcům újmu či nikoli. Podle žalobců jednal žalovaný v rozporu s dobrými mravy se záměrem dehonestovat žalobce v očích veřejnosti. Ačkoli nalézací soudy tato hlediska zohlednily při rozhodování o nákladech řízení, při posuzování samotné důvodnosti žaloby k nim nepřihlédly. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., avšak není přípustné.
6. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
7. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
8. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, tedy působí difamačně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018). Difamující tvrzení je nutno posoudit nikoli jen podle použitých výrazů a formulací, nýbrž podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, kterého se dovolávali sami žalobci). Přitom není nutně vyžadováno, aby obsah zveřejněné informace měl sám o sobě vysloveně difamační charakter.
9. Podstatou dovolacích námitek žalobců je jejich nesouhlas s vnímáním pojmu „bílý kůň“. Od toho dovozují i další námitky týkající se prokázání pravdivosti kritiky a její objektivní způsobilosti přivodit žalobcům újmu. Odvolací soud se však při tomto posouzení neodchýlil od shora uvedené judikatury dovolacího soudu. Přihlédl nejen k formulaci kritiky, ale rovněž ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž žalovaný kritiku pronesl. Vzal v potaz, že žalovaný poskytl rozhovor novináři, který jeho citace použil do svého článku a nepředložil jej žalovanému k autorizaci. Článek byl přitom sepsán profesionálně, byl vyvážený a dával prostor oběma stranám, jak osobám podporujícím činnost spolku, tak osobám, které s jeho činností nesouhlasí. Zohlednil, že žalobci jsou osobami veřejně činnými, alespoň co do místního významu, a jsou tedy povinni snést vyšší míru kritiky. Vzal v potaz celkový kontext článku a hodnotil, jak použití pojmu „bílý kůň“ mohla vnímat veřejnost. Přitom uzavřel, že z obsahu článků a jejich celkového vyznění jednoznačně plyne, že žalovaný pojem „bílý kůň“ dával do souvislosti výlučně s nečinností žalobce a) jako předsedy spolku, jehož funkci supluje žalobce b). U veřejnosti tak článek nemohl vyvolat mylný dojem, že by byl pojem použit v trestněprávním smyslu. Žalovaný navíc současně prokázal pravdivost základu svého tvrzení – v řízení bylo postaveno najisto, že převážnou část povinností žalobce a) jako předsedy spolku skutečně vykonával žalobce b). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný svou kritikou do osobnosti žalovaných nezasáhl, neboť šlo o kritikou přípustnou, resp. oprávněnou, která nebyla objektivně způsobilá přivodit žalobcům újmu, je tedy v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Tvrzení dovolatelů, že žalovaný při rozhovoru s novinářem jednal v rozporu s dobrými mravy se záměrem žalobce dehonestovat, nemá oporu v dokazování. Nalézací soudy sice rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tento výrok se však opíral o jiná jednání žalovaného, která soudy hodnotily jako nepoctivé. Především jeho různé podněty k prošetření financování spolku, jež se nezakládají na pravdě, zkreslené informování veřejnosti o využití plánovaného rondelu, které je vedeno snahou zvrátit projekt, nebo snaha zhatit výsledky referenda. Samotné použití výrazu „bílý kůň“ ani fakt, že žalovaný poskytl rozhovor tisku, nalézací soudy za nepoctivé či odporující dobrým mravům neoznačily.
11. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu