Plný text
25 Cdo 996/2025-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. B., zastoupený Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 15.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 48/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 69 Co 145/2024-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 30 C 48/2020-164, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 15.000.000 Kč (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a odejmul žalobci ustanoveného zástupce (výrok III). Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy vzhledem k trvalým následkům, které utrpěl při dopravní nehodě 1. 1. 1996.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 69 Co 145/2024-184, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej potvrdil v upraveném znění (výrok II), ve výroku III jej změnil tak, že se žalobci ustanovený zástupce neodnímá (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť její právní předchůdkyně žalobci pouze poskytovala pojistné plnění v rámci svého pověření zastupovat Českou kancelář pojistitelů (dále jen „ČKP“), avšak jejím jménem a na její účet. Pasivně věcně legitimovaným subjektem ve sporu o pojistné plnění z titulu přímého nároku poškozeného proti pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla tak je v daném případě ČKP. Právo žalobce na poskytnutí pojistného plnění je navíc promlčeno.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost je podle jeho názoru dána nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že napadený rozsudek je v rozporu například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3943/2012 (správně zřejmě sp. zn. 30 Cdo 3943/2010; poznámka dovolacího soudu). Domnívá se, že soudy rozhodovaly o jiném nároku, než který žalobce uplatnil podanou žalobou. Žalobce nepožadoval po žalované pojistné plnění s ohledem na škodu na zdraví, kterou utrpěl v souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo 1. 1. 1996. Svůj nárok opíral o tvrzení, že 13. 2. 2020 se při lékařském vyšetření dozvěděl o starším zranění páteře, o němž žalovaná věděla a jehož existenci mu zatajila. Žalobce tak v tomto řízení požaduje odškodnění duševních útrap, jež utrpěl v souvislosti s uvedeným jednáním žalobkyně. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolatel v posuzované věci neformuloval otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí a způsob jejíhož řešení odvolacím soudem by činil dovolání přípustným. Z obsahu dovolání je zjistitelné, že odvolací soud podle názoru žalobce rozhodoval o jiném nároku, než jaký žalobce uplatnil žalobou, neboť soudy se zabývaly nárokem žalobce na pojistné plnění v důsledku škody na zdraví, kterou utrpěl jako následek dopravní nehody, kdežto dovolatel podle svých tvrzení požadoval odškodnění duševních útrap za „zatajení“ poranění jeho páteře ze strany žalované. Dovolatel pak v dovolání označil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3943/2010, který se však zabýval zcela jinou situací, kdy dovolatelé požadovali náhradu nemajetkové újmy, jež jim byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu, avšak soudy z jejich vyjádření nesprávně dovodily omezení doby, za niž dovolatelé odškodnění za průtahy požadovali. Jedná se tedy o skutkově i právně odlišnou otázku než tu, jejíž znění by snad bylo zjistitelné z obsahu dovolání.
8. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud konstatuje, že vytýká-li dovolatel soudům, že ve skutečnosti rozhodovaly o jiném než žalobou uplatněném nároku, namítá tím ve skutečnosti vadu řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
9. Dovolací soud rovněž podotýká, že si lze jen těžko představit situaci, že pojišťovna, která poskytuje poškozenému pojistné plnění (v daném případě v zastoupení ČKP), může mít o zdravotním stavu poškozeného lepší informace než samotný poškozený, a je tedy schopna mu cokoliv v tomto směru „zatajit“, když ani není subjektem, který má povinnost poškozeného informovat o jeho zdravotním stavu.
10. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu