Plný text
26 Cdo 1689/2024-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 25 C 137/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2024, č. j. 18 Co 22/2024-30, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) usnesením ze dne 19. 3. 2024, č. j. 18 Co 22/2024-30, potvrdil usnesení ze dne 4. 12. 2023, č. j. 25 C 137/2023-16, jímž Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení tam specifikované části zaplaceného soudního poplatku žalobci; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobce (vlastník jednotky v domě spravovaném žalovaným a příjemce služeb spojených s užíváním dané jednotky) se podanou žalobou domáhá proti témuž žalovanému (správci příslušného domu a poskytovateli služeb) stejného nároku jako ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 60/2023, tedy splnění povinnosti doložit náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování za rok 2020, a umožnit pořízení kopie podkladů (§ 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022 – dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“); proto nezbylo, než řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.
3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 větou první) o. s. ř.
4. Ustanovení § 83 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci probíhala současně dvě nebo více řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později.
5. Ve smyslu citovaného ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z těchto závěrů vycházejí i rozhodnutí Nejvyššího soudu, která zmiňuje dovolatel (usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 662/2022, či ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2083/2020).
6. Z pohledu shora rozvedených kritérií jde v posuzovaném případě skutečně o stejnou věc jako v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 60/2023. Předmětem obou řízení jsou totiž nároky vymezené „do písmene“ shodným žalobním petitem, vyplývající ze stejného skutku a týkající se týchž subjektů (o totožnosti subjektů obou řízení ostatně ani nebylo sporu). Závěru o totožnosti obou skutků přitom není na překážku, že žaloba ve věci sp. zn. 25 C 60/2023 je odůvodněna tím, že žalovaný nevyhověl žádosti žalobce o poskytnutí podkladů k vyúčtování služeb za rok 2020 ze dne 14. 5. 2021, zatímco žaloba v této věci tím, že žalovaný nevyhověl jeho žádostem ze dne 23. 10. 2021 a 19. 10. 2022, neboť z hlediska následku nešlo v jejich případě o odlišný projev vůle oproti (první) žádosti ze dne 14. 5. 2021. Povinnost žalovaného (poskytovatele služeb) stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (tj. povinnost umožnit příjemci služeb na jeho žádost seznámit se s podklady pro vyúčtování, rozúčtování a stanovení výše záloh za dané zúčtovací období) byla totiž založena již první žádostí ze dne 14. 5. 2021, a protože v době, kdy žalobce zaslal žalovanému další žádosti o zpřístupnění shodných podkladů, nebyla dosud splněna, mají pozdější žádosti povahu pouhých upomínek či urgencí první žádosti. Jiné následky, než jaké už předtím vyvolala první žádost, přivodit nemohly.
7. Je pak nerozhodné, že příjemce služeb může poskytovatele požádat o nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování služeb a stanovení výše záloh podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. i opakovaně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, citovaný dovolatelem). V tomto (později zahájeném) řízení totiž o opakované nahlížení do příslušných podkladů podle obsahu žaloby nešlo a pojmově ani jít nemohlo, domáhá-li se dovolatel téhož (dosud „nerealizovaného“) nahlížení souběžně i v (dříve zahájeném) řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 60/2023.
8. Z uvedeného vyplývá, že kritéria pro posouzení otázky, zda o stejné věci probíhají současně dvě nebo více řízení, byla již v judikatuře Nejvyššího soudu nastavena, přičemž odvolací soud se od takto nastavených kritérií neodchýlil, jestliže dovodil, že v posuzovaném případě jde o stejnou věc jako v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 60/2023.
9. Pro úplnost je třeba dodat, že odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2083/2020, je nepřípadný, neboť dovolací soud se v něm zabýval totožností skutku v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, tedy v diametrálně odlišné procesní situaci.
10. Namítá-li dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, že postupem soudů nižších stupňů „mohlo být porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod“, jde o námitku jen hypotetickou, nadto ani nemůže být odepřením spravedlnosti a porušením práva na spravedlivý proces, spojí-li soud s neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jakým je i překážka věci zahájené (litispendence), procesní opatření, jež zákon pro ten případ předjímá (zastavení později zahájeného řízení).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu