Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně S. B., zastoupené Mgr. Václavem Bartkem, advokátem se sídlem v Brně, Královopolská 874/84, proti žalovanému Bytovému družstvu Adamov, Osvobození 95/21 a 96/23, se sídlem v Adamově, Osvobození 95/21, IČO 03331610, zastoupenému Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 1219/3, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 C 38/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-375, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-379, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 51.555 Kč z titulu bezdůvodného obohacení jako splátek úvěru poskytnutého žalovanému, jež platila v platbách nájemného v období od dubna 2017 do června 2018 po 3.437 Kč měsíčně, a dále zaplacení částky 253.846 Kč jako bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo zhodnocením bytu v jeho vlastnictví rekonstrukcí, kterou provedla.
2. Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 2 C 38/2019-293, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 285.401 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně nejprve uvedl, že H. jako členka žalovaného a nájemkyně bytu č. 962301 (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“) dne 9. 3. 2017 převedla svůj družstevní podíl u žalovaného na žalobkyni. Vůči družstvu nastala účinnost převodu družstevního podílu doručením prohlášení ve smyslu § 601 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), dne 21. 3. 2017. Žalobkyně odstoupila od smlouvy o převodu družstevního podílu dopisem z 1. 2. 2018. Dne 18. 6. 2018 uzavřela žalobkyně s H. dohodu o narovnání, podle níž H. uznala důvody odstoupení ze strany žalobkyně a nárok žalobkyně na vrácení částky zaplacené za převod družstevního podílu.
4. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že H. nebyla nájemkyní bytu (a tedy se jí nestala ani žalobkyně), odůvodněné tím, že pro možnost uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu je nezbytné, aby se člen podílel na pořízení družstevního bytu dalším členským vkladem, a pro předmětný byt tento další členský vklad složen nebyl. Poukázal na to, že § 733 odst. 2 a § 743 z. o. k. a obdobně i stanovy žalovaného stanoví, že člen bytového družstva, který se zavázal zaplatit další členský vklad za družstevní byt, má právo na uzavření nájemní smlouvy ohledně tohoto bytu, avšak nevylučují uzavření nájemní smlouvy i se členem, který se na pořízení bytu dalším členským vkladem nepodílel (povinnost složit další členský vklad nebyla stanovami určena). Rovněž neuzavření písemné smlouvy o dalším členském vkladu ve smyslu čl. IV. odst. 5 stanov žalovaného nespojují ani stanovy žalovaného ani zákon s tím, že by nemělo platně vzniknout členství dané osoby v družstvu. Nájemní smlouva byla ze strany žalovaného uzavřena s H. dne 20. 11. 2014 platně a převodem členského podílu se žalobkyně stala jak členkou žalovaného, tak i řádnou nájemkyní předmětného družstevního bytu.
5. Ohledně požadavku na zaplacení částky 233.846 Kč představující zhodnocení předmětného bytu v důsledku žalobkyní provedených stavebních úprav, soud prvního stupně zdůraznil, že změny bytu nebyly provedeny se souhlasem žalovaného, v důsledku čehož žalobkyně nemůže žádat vyrovnání ani v případě, že by ke zvýšení hodnoty bytu v důsledku provedených prací skutečně došlo. Poukazovala-li žalobkyně na souhlas žalovaného ze dne 16. 2. 2015 udělený H., pak jej s ohledem na restriktivně pojímaný souhlas pronajímatele nelze považovat i za souhlas pro všechny budoucí nájemce.
6. Nárok na zhodnocení bytu změnami, ke kterým žalobkyni žalovaný souhlas dal (zrušení příčky a obnovení elektroinstalace), měl soud prvního stupně za oprávněný. Výši tohoto nároku určil podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), částkou 20.000 Kč.
7. K nároku na úhradu splátek úvěru ve stanoveném nájemném dovodil, že nejde o bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť žalobkyně nájemné hradila na základě platné nájemní smlouvy.
8. Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-375, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2022, č. j. 37 Co 226/2021-379, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 20.000 Kč zamítl (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a o náhradě nákladů státu.
9. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vyjma závěru o zhodnocení předmětného bytu v důsledku žalobkyní provedeného odstranění příčky o částku 20.000 Kč, který považoval za nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění rozsudku nevyplývá, na základě jakých úvah soud prvního stupně stanovil právě tuto částku. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem dospěl ke zjištění (účastníky nezpochybněnému), že provedení těchto stavebních úprav žalobkyní tržní hodnotu předmětného bytu nijak neovlivnilo. Proto uzavřel, že žalobkyni ani v této části uplatněný nárok na náhradu za zhodnocení bytu v rozsahu žalovaným povolených změn nepřísluší.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, popřípadě by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o nájmu družstevního bytu uzavřená mezi H. a žalovaným dne 20. 11. 2014 (dále též jen „nájemní smlouva“) je platná, a že se tudíž v souvislosti s převodem členského podílu stala rovněž řádnou nájemkyní předmětného družstevního bytu. Dále odvolacímu soudu vytkla, že s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003, dovodil, že souhlas se stavebními úpravami udělený žalovaným dne 16. 2. 2015 H. na ni spolu s ostatními právy a povinnostmi spojenými s členstvím v družstvu nepřešel. Tato otázka by podle jejího názoru měla být posouzena jinak s ohledem na právní úpravu obsaženou v § 736 odst. 2 z. o. k. Měla za to, že písemný souhlas s prováděním změn předmětu nájmu ve smyslu § 2220 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je právem spojeným s družstevním podílem. Konečně brojila proti právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož splátky úvěru poskytnutého žalovanému, jež platila jako součást nájemného, nepředstavují bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a že proto nemá právo na jejich vrácení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o odložení vykonatelnosti nákladového výroku III napadeného rozsudku.
11. Usnesením ze dne 18. 10. 2023, č. j. 26 Cdo 945/2023-444, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
12. Poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2023, č. j. 26 Cdo 945/2023-448 (dále jen „Usnesení“), dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř., resp. jde-li o výrok III o nákladech řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Uvedl, že otázku platnosti nájemní smlouvy a otázku týkající se bezdůvodného obohacení žalovaného, jež měly představovat splátky jemu poskytnutého úvěru, které žalobkyně platila jako součást nájemného, odvolací soud posoudil souladně s ustálenou judikaturou. Řešení otázky, zda „přechází souhlas pronajímatele se stavebními úpravami družstevního bytu na právního nástupce nájemce jakožto právo spojené s nájmem družstevního bytu dle § 736 odst. 2 z. o. k.“, nebylo v poměrech projednávané věci podstatné, jelikož nároky za zhodnocení bytu může podle § 2220 odst. 1 o. z. vůči žalovanému při skončení nájmu požadovat toliko nájemkyně bytu H. Je tedy na žalobkyni, aby tvrzené zhodnocení bytu požadovala po H., k čemuž měla sloužit mezi nimi uzavřená dohoda o narovnání.
13. Proti Usnesení podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 502/2024, rozhodl, že Usnesením bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na přístup k soudu a řádný proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), a Usnesení zrušil (výrok II); současně zamítl návrh na odklad vykonatelnosti výroku I Usnesení (výrok III).
14. Pokud jde o otázku, zda „přechází souhlas pronajímatele se stavebními úpravami družstevního bytu na právního nástupce nájemce jakožto právo spojené s nájmem družstevního bytu dle § 736 odst. 2 z. o. k.“, Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z jiného právního důvodu, než na kterém je založeno. Nejvyšší soud tedy vykročil z důvodů uvedených v dovolání a nezkoumal jeho přípustnost ve vztahu k otázce, kterou žalobkyně formulovala. Žalobkyně tak svou argumentaci ohledně pasivní legitimace žalovaného mohla uplatnit až v Ústavní stížnosti. Tímto postupem jí Nejvyšší soud upřel možnost v řízení reálně argumentovat, a tudíž porušil její ústavně zaručené právo na přístup k soudu a nerespektoval požadavky řádného procesu. Jde-li o posouzení přípustnosti dovolání ohledně ostatních otázek, Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal.
15. Protože Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti žalobkyně a Usnesení zrušil, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně opětovně projednal.
16. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval jeho přípustností.
17. Dovolání není přípustné pro řešení otázky platnosti nájemní smlouvy. V souzené věci ze skutkových zjištění provedených soudy nižších stupňů vyplývá, že H. se jako členka žalovaného družstva podílela na jeho kapitálu základním členským vkladem (§ 563 z. o. k.). Stanovy žalovaného jako podmínku vzniku členství nestanoví zaplacení dalšího členského vkladu ve smyslu § 733 odst. 1 z. o. k. Jako člence družstva jí tak vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, jak se zřetelně podává z § 733 odst. 2 z. o. k. a obdobně § 731 odst. 1 písm. b) z. o. k. in fine (k tomu srov. odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněného pod č. 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 7/2015“, či jeho usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1603/2016). Závěr odvolacího soudu, že smlouva o nájmu družstevního bytu uzavřená mezi H. a žalovaným dne 20. 11. 2014 je platná, uvedené judikatuře odpovídá a je rovněž v souladu se stanovami žalovaného i zákonem (§ 742 z. o. k.).
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka týkající se bezdůvodného obohacení žalovaného jako splátek úvěru poskytnutého žalovanému, jež byly součástí žalobkyní placeného nájemného. Jak oba soudy výstižně uzavřely, šlo o povinnost vyplývající z nájemní smlouvy, proto nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. V tomto směru lze vycházet z právního názoru judikovaného již v rozsudku Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 9. 1970, sp. zn. 3 Cz 19/70, uveřejněném pod č. 5/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž soudy obou stupňů také odkázaly), ve kterém bylo zdůrazněno, že i když úhrada za užívání bytu byla vypočtena i s přihlédnutím k existenci, výši a úvěrovým podmínkám dlouhodobého investičního úvěru, který byl družstvu poskytnut na bytovou výstavbu, nemůže se ten, kdo družstevní byt užíval a úhradu za jeho užívání platil, domáhat vrácení částek takto zaplacených, neboť placením úhrady za užívání družstevního bytu plnil jenom povinnost, která mu byla uložena jako členu družstva, a nemění se nic na její povaze (k tomuto závěru se Nejvyšší soud České socialistické republiky přihlásil též ve zprávě ze dne 24. 6. 1983, sp. zn. Cpj 182/82, publikované pod č. 34/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Naproti tomu dovolací soud shledal (v souladu s právním názorem Ústavního soudu), že dovolání žalobkyně (dovolatelky) je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda se v souvislosti s převodem družstevního podílu podle § 736 odst. 2 z. o. k. na nabyvatele družstevního podílu převádí též souhlas pronajímatele (družstva) se změnou předmětu nájmu udělený dosavadnímu nájemci družstevního bytu (převodci družstevního podílu), neboť tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (byť zčásti přijatou po vydání jeho rozhodnutí).
20. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
21. Podle § 736 odst. 2 z. o. k. převodem družstevního podílu, s nímž byl spojen nájem družstevního bytu nebo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, dochází k převodu nájmu družstevního bytu, anebo převodu práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu včetně všech práv a povinností s tím spojených, a to včetně všech dluhů převodce vůči bytovému družstvu a dluhů bytového družstva vůči převodci, které souvisejí s užíváním družstevního bytu převodcem, anebo s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za podmínek určených stanovami.
22. Podle § 741 odst. 1 z. o. k. není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem družstevního bytu ustanovení občanského zákoníku upravující nájem, nájem bytu nebo nájem prostoru sloužícího podnikání, a popřípadě ujednání stanov, která nejsou v rozporu s donucujícími ustanoveními zákona.
23. Podle § 2220 odst. 1 o. z. nájemce má právo provést změnu věci jen s předchozím souhlasem pronajímatele; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu. Změnu věci provádí nájemce na svůj náklad; dojde-li změnou věci k jejímu zhodnocení, pronajímatel se s nájemcem při skončení nájmu vyrovná podle míry zhodnocení.
24. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, označovaná též jako členský podíl, představují souhrn práv a povinností člena vůči družstvu, který může být předmětem právních úkonů zásadně pouze jako celek, nikoliv některá jeho (dílčí) část či jednotlivé právo (povinnost). Není přitom pochyb o tom, že členskými právy a povinnostmi převáděnými dohodou podle § 229 a § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), jsou jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu. Individuální práva a povinnosti člena družstva vztahující se ke konkrétnímu bytu jsou souhrnem subjektivních práv a povinností člena družstva, která vyplývají nejen ze stanov, ale v případě tzv. bydlícího člena především též z nájemní smlouvy uzavřené mezi členem družstva a družstvem, neboť zejména v ní jsou daná práva a povinnosti individualizována jak co do svého obsahu, tak předmětu, k němuž se vztahují (bytu, k němuž se připínají) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněné pod č. 12/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, R 7/2015, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1603/2016. V rozsudcích ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1332/2023, a ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3264/2024, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené závěry se obdobně prosadí i za stávající právní úpravy pojetí družstevního podílu (§ 31 a § 595 odst. 1 z. o. k.).
25. V projednávané věci je podstatné, že žalovaný udělil dne 16. 2. 2015 H. souhlas se stavebními úpravami bytu. H. poté převedla svůj členský podíl v žalovaném družstvu na dovolatelku, která se stala jeho členkou a nájemkyní bytu. Dovolatelka se domnívá, že zmíněný souhlas se stavebními úpravami na ni byl převeden spolu s převodem družstevního podílu podle § 736 odst. 2 z. o. k.
26. S tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje. Z citovaných judikatorních závěrů vyplývá, že převod členských práv a povinností, k němuž dochází v souvislosti s převodem družstevního podílu, je pojímán široce. Převádí se jak práva příslušející každému členu družstva, jež se nepřipínají ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, tak individuální práva a povinnosti člena družstva vztahující se ke konkrétnímu bytu. Mezi posléze zmíněná práva a povinnosti přitom náleží mimo jiné práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy uzavřené mezi družstvem a členem, jenž svůj podíl v družstvu převádí. Jestliže tedy z nájemní smlouvy vyplývá právo nájemce provést stavební úpravy bytu s předchozím písemným souhlasem pronajímatele (viz čl. V. odst. 3 nájemní smlouvy), není důvodu, aby na dovolatelku současně s převodem družstevního podílu nebyl převeden též souhlas se stavebními úpravami udělený H.
27. V poměrech projednávané věci však nelze přehlédnout, že vznik práva nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele podle § 2220 odst. 1 o. z. ve spojení s § 741 odst. 1 z. o. k. je vázán na zánik nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). Ačkoliv tedy ke zhodnocení bytu došlo se souhlasem žalovaného, odstoupením žalobkyně od smlouvy o převodu družstevního podílu se stala nájemkyní opět H., a to s účinky ex tunc (§ 2004 odst. 1 o. z.); jinými slovy nájemní vztah H. dosud neskončil, a tudíž nemohlo vzniknout ani právo nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci. Je proto na žalobkyni, aby tvrzené zhodnocení předmětu nájmu požadovala po H., k čemuž – jak se ze spisu podává – měla sloužit jejich vzájemná dohoda o narovnání. Nároky týkající se zhodnocení bytu totiž může v budoucnu v souvislosti s ukončením nájmu bytu vůči žalovanému uplatňovat pouze jeho nájemkyně, kterou žalobkyně již není. Nezbývá proto než uzavřít, že i přes nesprávné právní posouzení otázky, zda se v souvislosti s převodem družstevního podílu na nabyvatele družstevního podílu převádí též souhlas se změnou (stavebními úpravami) předmětu nájmu udělený jeho právnímu předchůdci (převodci družstevního podílu), zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
28. Protože rozsudek odvolacího soudu je v měnícím výroku v konečném důsledku správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
29. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolatelce, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 3. 2025
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu