Plný text
26 Cdo 2444/2025-227
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Janem Baslem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Ladronky 1167/30, proti žalované AAAAA (pseudonym), zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na zbořenci 276/14, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 18/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 58 Co 161/2025-182, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 58 Co 161/2025-182, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 C 18/2024-140, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený mu předat byt č. 6 ve 2. nadzemním podlaží, který se nachází v bytovém domě č.p. XY na adrese XY, jež je umístěn na pozemku parcela č. XY, katastrální území XY, obec XY a je zapsaný Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV číslo XY (dále též jen „předmětný byt“).
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 C 18/2024-140, žalobě vyhověl – uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej do 15 dnů od právní moci rozsudku předat žalobci (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státem placených (výrok III).
3. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 58 Co 161/2025-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. XY, katastrální území XY, obec XY, jehož součástí je stavba – budova s č. p. XY, část obce XY, bytový dům, v němž se nachází předmětný byt. Ten J. H., dědeček žalované, užíval jako nájemce na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem jako pronajímatelem dne 1. 11. 1994; nájem byl sjednán na dobu neurčitou. J. H. oznámil pronajímateli listinou označenou jako „Oznámení nájemce o změně počtu osob v domácnosti“ ze dne 24. 8. 2017, že od 22. 8. 2017 je v předmětném bytě trvale hlášena žalovaná a požádal o úpravu údajů v evidenčním listu na dvě osoby (J. H. a žalovaná). J. H. dne 10. 4. 2023 zemřel, pozůstalostní řízení bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 163/2023. Listinou označenou jako „Oznámení o smrti nájemce a přechodu nájmu“ ze dne 24. 4. 2023 oznámila matka žalované žalobci, že nájemce předmětného bytu (J. H.) dne 10. 4. 2023 zemřel a že od 22. 8. 2017 je v tomto bytě k trvalému pobytu hlášena žalovaná, která nemá vlastní byt, a došlo tak k zákonnému přechodu nájmu bytu ze zemřelého nájemce na žalovanou. Žalovaná však neprokázala, že v předmětném bytě s J. H. vůbec (ani ke dni jeho smrti) žila, a to ve společné domácnosti, a že by toto soužití vykazovalo znak trvalosti. Sám J. H. předmětný byt již před svou smrtí též neužíval, žil se svou manželkou v bytě na adrese XY, v jejím výlučném vlastnictví. Zohlednil též, že „sama žalovaná ve svém podání ze dne 7. 3. 2024 uvedla, že se zdržuje u své matky v zahraničí, ale ne natrvalo, neboť ve vyšších ročnících školy již nebude moci studovat na dálku“, a že v době úmrtí J. H. byla ve věku 11 let; v rámci svého odvolání sama poukázala na skutečnost, že J. H. byl vážně nemocný, dlouhodobě hospitalizován; proto se i z těchto důvodů „jeví nevěrohodné tvrzení o trvalém soužití J. H. a nezletilé žalované s ohledem na její věk a s tím související nezbytné zajištění jejích potřeb, pokud se její rodiče případně zdržují či zdržovali v zahraničí“.
5. Po právní stránce přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož nebyly splněny podmínky přechodu nájmu předmětného bytu na žalovanou dle § 2279 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), neboť nebyla členem domácnosti zemřelého nájemce; k tomu by bylo zapotřebí, aby v době smrti nájemce s ním žila v jedné domácnosti a zároveň šlo o soužití, které mělo charakter trvalosti. Žalovaná, kterou tíží důkazní břemeno, ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala naplnění podmínek pro přechod nájmu dle § 2279 odst. 1 o. z. K poukazu žalované na § 2283 o. z. odvolací soud uvedl, že toto ustanovení v odst. 1 upravuje „specifický způsob ukončení nájemního vztahu pronajímatelem po úmrtí nájemce a umožňuje mu vypovědět nájem bytu, který po smrti původního nájemce přešel podle § 2282 věty první o. z. na jeho dědice, bez uvedení důvodu v tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůtě (§ 654 o. z.), která počne běžet poté, co se pronajímatel dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Uvedené podmínky pro počátek běhu této lhůty musí být splněny kumulativně, přičemž lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty výpověď nájemci doručena… Ustanovení § 2282, § 2283 o. z. tak upravuje přechod nájmu na nájemcova dědice a na projednávanou věc tak nedopadá“. Žalovaná proto předmětný byt „ve vlastnictví žalobce“ užívá bez právního důvodu; žalobci náleží ochrana jeho vlastnického práva dle 1042 o. z. Žalobou uplatněný nárok není ani rozporný s dobrými mravy, neboť zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá do úvahy výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného, což však není případ projednávané věci.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud nevyřešila otázku „vázanosti soudu poznatky z dědického řízení jako prejudiciální otázky“. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) nesprávně „posoudil prejudiciální otázku na základě protokolu z jiného (dědického) řízení“, „přijal listinné důkazy z předchozích soudních řízení, které jsou nepřímým důkazem, a upozadil nebo odmítl provést žalovanou navržené přímé důkazy“. Dovolatelka nebyla účastníkem pozůstalostního řízení; otázka bydliště J. H. tedy „prejudiciálně rozhodnuta nebyla“, proto „z rozhodnutí z pozůstalostního řízení může soud jen vycházet, není-li prokázán opak nebo nevyvstane-li závažná pochybnost o takovém rozhodnutí“. Soud současně „aktivisticky sám vyhledával důkazy (jak z dědického spisu, tak ohledně placení nákladů v XY)“, jiné důkazy ignoroval, důkazy hodnotil nepředvídatelně a nelogicky; odůvodnění rozsudku je nedostatečné. Tím porušil projednací zásadu a její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud též, v rozporu se závěry Zprávy projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky, z 10. 6. 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, porušil pravidlo, podle něhož „v případech, v nichž po dočasnou dobu nemohla osoba, na niž mělo užívací právo přejít, pobývat v bytě z vážných důvodů (nemoc, léčebný pobyt, studium, výkon zaměstnání dočasně mimo bydliště), vycházejí soudy z toho, že nelze dopustit, aby se z uvedených důvodů změnilo právní postavení těchto osob a aby ztratily možnost stát se uživateli bytu po smrti jejich původního uživatele“. Dále poukazuje na, coby v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, otázku aplikace § 2283 o. z. v dané věci, když „žalobce nenaplnil podmínky“ citovaného ustanovení. V tříměsíční propadné lhůtě nájem „nepopřel“ (učinil tak až poté). Lhůta tří měsíců je „stanovena pro právní jistotu všech zúčastněných, neboť ne vždy se pronajímatel musí rozhodnout, že nájem vypoví, naopak i přesto, že se dozví nejen o smrti nájemce, ale i o tom, že nájem nepřejde na člena nájemcovy domácnosti, a bude znát, kdo je nájemcovým dědicem, může nevyužít svého práva a výpověď z nájmu nepodat“. Odvolací soud se též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, při řešení otázky (ne)rozporu žaloby s dobrými mravy; dle dovolatelky „popírat zákonný přechod nájmu a přijmout přitom platby od žalované je zneužitím práva, které je nepřijatelné hlediskem dobrých mravů“. Dovolatelka proto navrhla, aby byly rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobce ve svém vyjádření považuje (z blíže vylíčených důvodů) rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, navrhuje zamítnutí dovolání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávní otázce (vytčené dovolatelkou), zda bylo v dané věci namístě zabývat se (též) aplikací § 2283 o. z. a (protože taková aplikace implicitně předpokládá závěr o splnění podmínek § 2282 o. z. pro přechod nájmu předmětného bytu na nájemcova dědice, obsahově též) aplikací § 2282 o. z. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je dovolání přípustné a je též opodstatněné.
10. Zemřel-li původní nájemce J. H. dne 10. 4. 2023, je třeba otázku přechodu nájmu posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“ (§ 3074 o. z.).
11. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, dovodil, že přejde-li nájem podle § 2282 o. z. na nájemcova dědice, zakotvuje ustanovení § 2283 odst. 1 o. z. specifický způsob ukončení nájemního vztahu pronajímatelem a umožňuje mu vypovědět nájem bytu bez uvedení důvodu v tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůtě (§ 654 o. z.), která počne běžet poté, co se pronajímatel dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Uvedené podmínky pro počátek běhu této lhůty musí být splněny kumulativně, přičemž lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty výpověď nájemci doručena (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3345/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2941/2022, v němž se k těmto závěrům dále přihlásil).
12. Z uvedeného rozhodnutí plyne současně závěr, že nedojde-li k přechodu nájmu (bytu nebo domu) na člena nájemcovy domácnosti (§ 2279 – § 2280 o. z.), ať proto, že nebyl žádný člen nájemcovy domácnosti, splňující podmínky přechodu nájmu, nebo žádný z nich neměl zájem o přechod nájmu, platí, že v tomto případě přecházejí práva a povinnosti na nájemcova dědice. Doba, na niž nájem přechází, v ustanovení není určena, jde tedy o stav, kdy nájemní poměr přejde na dědice bez omezení, tedy pokud je uzavřen nájem na dobu neurčitou, přejde takto na dobu neurčitou i na dědice (srov. též komentář k § 2282 In: Kabelková, E., Dejlová, H.: Nájem a pacht v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 315).
13. Takový závěr se ostatně zřetelně podává ze samé dikce § 2282 věty prvé o. z. a nevzbuzuje výkladové pochybnosti (srov. „nepřejdou-li práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti, přejdou na nájemcova dědice“).
14. V dané věci přitom (dle skutkových zjištění soudů) bylo u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 163/2023 vedeno pozůstalostní řízení po J. H. (zemřelém 10. 4. 2023), jako dědici zůstavitele byli zjištěni nejméně pozůstalá manželka E. H. a pozůstalá dcera (matka žalované) D. B. (srov. bod 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 5. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
15. Z výše uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu (žalované nesvědčí žádný právní titul k jeho užívání) a že žalobci „náleží ochrana jeho vlastnického práva dle 1042 o. z.“, odvisí též od řešení otázky, zda nájem předmětného bytu (jestliže dle závěru soudů neměl přejít na člena nájemcovy domácnosti dle § 2279 odst. 1 věty prvé a § 2280 věty prvé o. z.) přešel, či nepřešel podle § 2282 věty prvé o. z. na dědice nájemce, a v kladném případě, zda žalované svědčí, či nesvědčí právo předmětný byt užívat odvozeně od takového nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro případ oprávnění z věcného břemene rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, a dále též usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 792/2022).
16. Proto závěr odvolacího soudu, že „ustanovení § 2282, § 2283 o. z. tak upravuje přechod nájmu na nájemcova dědice a na projednávanou věc nedopadá“, je nesprávný. Jestliže se v jeho důsledku odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval posuzováním uvedené otázky, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
17. S ohledem na to dovolací soud k ostatním dovolacím námitkám uvádí:
18. Na otázce „vázanosti soudu poznatky z dědického řízení jako prejudiciální otázky“, či „zda lze převzít odůvodnění rozhodnutí jiného soudu, který založil své rozhodnutí na posouzení bydlení zemřelého J. H., pro řízení mezi žalobcem a žalovanou, kteří nebyli účastníky pozůstalostního řízení“, napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka jimi ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně (jež učinily svá skutková zjištění mj. z obsahu výše citovaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 22 D 163/2023). Totéž platí o námitkách o pominutí důkazů, „že pronajímatel vedl žalobkyni od 22. 8. 2017 jako obyvatelku bytu a členku nájemcovy domácnosti ve všech návrzích smluv a ve všech vyúčtováních“, nezabývání se „doklady o provedené rekonstrukci bytu“ (jejich nesprávného zhodnocení) a „důkazy, že klíčová svědkyně A. H. lhala a měla na výsledku sporu vlastní zájem“ (když je vedena jako zaměstnankyně správcovské společnosti). Dovolatelka zde prezentuje vlastní skutkovou verzi (vlastní skutkové hodnocení) věci. Tím však uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl (včetně zjištění, že J. H. předmětný byt již před svou smrtí neužíval, žil se svou manželkou v bytě na adrese XY), přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu –provedeným důkazům. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
19. Rovněž námitka nesprávného právního posouzení, jež má spočívat v tom, že soudy neuzavřely, že „v případech, v nichž po dočasnou dobu nemohla osoba, na niž mělo užívací právo přejít, pobývat v bytě z vážných důvodů (nemoc, léčebný pobyt, studium, výkon zaměstnání dočasně mimo bydliště), … nelze dopustit, aby se z uvedených důvodů změnilo právní postavení těchto osob a aby ztratily možnost stát se uživateli bytu po smrti jejich původního uživatele“, vychází z odlišného skutkového základu, než který byl v dané věci soudy zjištěn; jinými slovy právní polemika dovolatelky je zde budována na její vlastní (odlišné) skutkové verzi věci.
20. Námitka, že soud „aktivisticky sám vyhledával důkazy“ směřující do opatření důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 22 D 163/2023 a důkazů ohledně závěru, kde J. H. před smrtí žil, a námitka ohledně „opomenutých důkazů“ představují poukaz dovolatelky na (tvrzené) vady řízení.
21. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
22. Takové vady v dané věci dovolací soud neshledal. K namítanému porušení projednací zásady (v dokazování v řízení před soudem prvního stupně) lze odkázat na bod 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud správně vysvětlil, že se jednalo o důkazy buď účastníkem označené, nebo jež vyplynuly z obsahu spisu (srov. § 120 odst. 2 o. s. ř.); nejde proto o případ „aktivního vyhledávání důkazů soudem“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ohledně tvrzených „opomenutých důkazů“ lze odkázat na bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud vysvětlil, proč tyto důkazy v řízení nebyly provedeny. Nejedná se o důkazy „opomenuté“. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již spolehlivě zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020).
23. Namítá-li snad dovolatelka (poukazem na jeho nedostatečné odůvodnění) nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, uplatňuje tím rovněž vadu řízení, kterou však dovolací soud neshledal. Z rozhodnutí odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež tento soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Námitkou nesprávného posouzení rozporu žalobou uplatněného nároku na vyklizení žalované s dobrými mravy je za daného stavu věci [kdy bude zkoumána otázka přechodu nájmu předmětného bytu na dědice nájemce a příp. existence (odvozeného) titulu žalované k jeho užívání] nadbytečné se zabývat. Jen obecně lze proto uvést, že zamítnutí žaloby o vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (příp. představuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018). Přitom jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (ani zneužitím práva), ji lze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu (části) uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka použila opodstatněně.
26. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí (zčásti) též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
27. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
28. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu