Plný text
26 Cdo 2455/2022-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Nožička s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Kmochova 576/28, IČO 28855566, zastoupené JUDr. Vojtěchem Slówikem, advokátem se sídlem v Praze 10, Soumarská 974/3, proti žalovanému statutárnímu městu Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, IČO 00268810, o 417.501 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 C 88/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-204, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-210, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-204, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-210, potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 21. 10. 2021, č. j. 38 C 88/2021-163, kterým zamítl žalobu na zaplacení částky 417.501 Kč s úroky z prodlení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení (jejich výši) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné; nepřihlížel přitom k doplnění dovolání ze dne 30. 11. 2022, neboť bylo učiněno až po uplynutí lhůty stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
Předně dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem (že žalovaný jako podnikatel při uzavírání nájemní smlouvy mezi účastníky, ani v průběhu nájemního vztahu nezneužil svoji kvalitu odborníka nebo hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti žalobkyně jako slabší strany ve smyslu § 433 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z“) především prostřednictvím skutkových námitek. Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že odvolací soud se zabýval postavením obou stran při uzavírání smlouvy o nájmu prostor sloužících podnikání z pohledu § 433 o. z. zevrubně, jeho skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad, odpovídají obsahu spisu a ze skutkových zjištění učinil i odpovídající právní závěry. Dospěl-li k závěru, že žalovaný § 433 o. z. neporušil a že smlouva o nájmu byla uzavřena platně (ani tento závěr se dovolatelce nepodařilo v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit), nemůže být dovolání přípustné pro řešení otázky následků porušení povinnosti ochrany slabší strany stanovené v § 433 o. z. ve vztahu k absolutně či relativně neplatné nájemní smlouvě, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obstát nemůže ani dovolací námitka, že se odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezabýval otázkou (absolutní) neplatnosti nájemní smlouvy. Dospěl-li totiž odvolací soud (viz bod 18 jeho rozhodnutí) k závěru, že smlouva o nájmu není neplatná podle § 580 o. z., posuzoval i otázku neplatnosti nájemní smlouvy pro případné porušení zákazu ochrany slabší strany upravené v § 433 o. z. a s tím související otázku (ne)vhodnosti předmětných prostor k žalobkyní zvolenému podnikatelskému záměru, je zjevné, že se otázkou (ne)platnosti smlouvy o nájmu zabýval.
Důvodná není rovněž námitka dovolatelky, že smlouva o nájmu je absolutně neplatná, neboť jí byl do užívání přenechán prostor, který byl kolaudován k jinému účelu užívání, než byl sjednán ve smlouvě. Podle ustálené soudní praxe není s porušením veřejnoprávní povinnosti užívat stavby jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu spojována soukromoprávní sankce v podobě (absolutní) neplatnosti nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2345/2016, nebo usnesení ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1378/2022). Ve smyslu § 2302 odst. 1 o. z. je rozhodující účel nájmu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2192/2020), nikoli to, jak pojímá pronajatou věc veřejné právo (zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon).
Poukazuje-li dovolatelka na ustálenou judikaturu, z níž plyne, že soud musí k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti, je třeba zdůraznit, že z této judikatury však současně také plyne, že tak soud činí jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod č. 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud přihlédl ke všem provedeným důkazům i tvrzení účastníků a zabýval se důvody neplatnosti smlouvy, na které poukazovala žalobkyně, nebo které vyplývaly z obsahu spisu. Vytýká-li mu dovolatelka, že neposoudil platnost smlouvy z pohledu ujednání, jímž si vyloučili použití § 2315 o. z. o náhradě za převzetí zákaznické základny, pak jde o tvrzení, které nově (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.) zmiňuje až v dovolání. Navíc obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (viz § 1 odst. 2 část věty před středníkem o. z.). Rovněž celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní, strany se tedy mohou při úpravě svých práv a povinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené v části čtvrté, Hlavě II, Díle 2, Oddíle 3, Pododdíle 3 - § 2302 a násl. o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, uveřejněný pod číslem 105/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka také vytkla odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami (nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., čímž jí odňal možnost jednat před soudem, nerozhodl o jejím návrhu na vydání mezitímního rozsudku usnesením, nerespektoval ustanovení § 132 o. s. ř. a nevypořádal se s její námitkou, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný). Nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jen mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že řízení ani namítanými vadami netrpí. Odvolací soud i soud prvního stupně provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci, svá rozhodnutí zcela dostatečně a náležitě v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. odůvodnily, ostatně tvrzené nedostatky odůvodnění zjevně ani nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv dovolatelky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, nebyl tak důvod pro postup podle § 118a o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 3. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu