Plný text
26 Cdo 26/2026-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CETIN a.s., se sídlem v Praze 9 – Libni, Českomoravská 2510/19, IČO 04084063, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalovaným 1) ELVONDRO INVEST s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Lupáčova 891/7, IČO 03224066, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Píšťanech 99, 2) Telecom Infrastructure Partners Czech Republic, s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V celnici 1031/4, IČO 11976390, zastoupené Mgr. Janem Lehkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 1096/19, o určení pronajímatele, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 3/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2025, č. j. 17 Co 344/2024-130, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se proti dvěma žalovaným domáhá určení, že první žalovaná je pronajímatelkou a nositelkou práv a povinností pronajímatele podle „nájemní smlouvy ze dne 10. listopadu 2016 uzavřené mezi společností CETIN a.s., IČO: 04084063, se sídlem Českomoravská 2510/19, Libeň, 190 00 Praha 9 a společností ELVONDRO INVEST s.r.o., IČO: 03224066, se sídlem Lupáčova 891/7, Žižkov, 130 00 Praha 3, jejímž předmětem je pronájem části budovy č.p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY“ (dále též jen „nájemní smlouva“).
2. K žalobě se jménem druhé žalované vyjádřil advokát Mgr. Jan Lehký podáním ze dne 22. 4. 2024, které obsahovalo rovněž vzájemný návrh, aby pronajímatelkou a nositelkou práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy byla (naopak) určena právě druhá žalovaná (dále jen „vzájemný návrh“).
3. Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 15. 10. 2024, č. j. 12 C 3/2024-82, vyhověl požadovanému určení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), zastavil řízení o vzájemném návrhu (výrok III) a rozhodl, že druhé žalované bude vrácen tam specifikovaný přeplatek na zaplaceném soudním poplatku (výrok IV).
4. Vydání rozsudku pro uznání odůvodnil konstatováním, že žalované se na výzvu podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), obsaženou v jeho usnesení ze dne 21. 3. 2024, č. j. 12 C 3/2024-47, nevyjádřily ve stanovené třicetidenní lhůtě k věci samé, přestože byly poučeny, že jestliže tak bez vážného důvodu v dané lhůtě neučiní, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají, a rozhodne o věci rozsudkem pro uznání. K vyjádření ve věci samé, které učinil advokát Mgr. Jan Lehký podáním ze dne 22. 4. 2024, v němž se označil za zástupce druhé žalované, přitom nepřihlížel, neboť druhá žalovaná přes výzvu soudu ani do dne vydání rozsudku pro uznání nedoložila plnou moc opravňující daného advokáta k jejímu zastupování v řízení. Z téhož důvodu (pro nedoložení průkazu zastoupení) pak zastavil podle § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o (jejím jménem podaném) vzájemném návrhu.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 8. 2025, č. j. 17 Co 344/2024-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, o nákladech řízení se nerozhoduje, řízení o vzájemném návrhu se nezastavuje a nerozhoduje se (ani) o tom, že druhé žalované bude vrácen soudní poplatek.
6. S odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že v dané věci nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. V době rozhodování soudu prvního stupně totiž byla z obsahu spisu zřejmá připravenost druhé žalované se aktivně účastnit řízení vyplývající především z vyjádření k žalobě sepsaného advokátem Mgr. Janem Lehkým, které bylo nikoli jen povrchní a formální, ale naopak věcně obsáhlé. Na tom v zásadě nic nemění, že spolu s ním nebyla předložena plná moc opravňující jej k zastupování druhé žalované. Z toho, že na výzvu soudu prvního stupně doručenou zmíněnému advokátu zaplatila soudní poplatek za vzájemný návrh přímo druhá žalovaná, totiž bylo možné usoudit minimálně na jejich vzájemnou interakci, proto i přes neodstranění nedostatku průkazu zastoupení na první výzvu soudu (doručovanou Mgr. Janu Lehkému společně s výzvou k zaplacení soudního poplatku) se jevilo vhodným, aby soud prvního stupně přistoupil k opětovné výzvě k doložení průkazu zastoupení, a to buď (alespoň) vůči Mgr. Janu Lehkému, nebo přímo vůči druhé žalované. Poukázal rovněž na to, že v neprospěch vydání rozsudku pro uznání svědčila i tvrzení obsažená již v žalobě vypovídající o aktivním jednání druhé žalované v předmětné věci a v obdobných sporech, jichž se účastnila.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje (pouze) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. I přes formální sdělení, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“, vůči zbylým částem jeho výroku totiž dovolatelka v dovolání nijak neargumentuje. Brojí proti názoru odvolacího soudu, že (jednorázová) výzva soudu prvního stupně k doložení plné moci dokládající oprávnění Mgr. Lehkého zastupovat druhou žalovanou nebyla v daném případě dostatečná. Důvody vymezenými v dovolání je přitom dovolací soud vázán (§ 242 odst. 1, 3 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněnou otázku, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Podání někoho, kdo vystupuje jako zástupce účastníka, aniž by bylo způsobem uvedeným v § 28 odst. 1 o. s. ř. prokázáno jeho oprávnění k zastupování, nelze považovat za podání neoprávněné osoby. Není tu totiž významné jen to, kdo podání učinil; podstatné je, zda sám hodlá vstoupit do procesněprávního vztahu, nebo zda procesněprávní úkon činí za jiného (za účastníka řízení) jako jeho zástupce. Učinila-li takováto osoba procesněprávní úkon za jiného jako jeho zástupce, neuplatňuje v řízení sama (svým jménem) procesní práva, ale jedná za zastoupeného. Nedostatek plné moci je pak nedostatkem podmínky řízení, který lze – ve shodě s § 104 odst. 2 o. s. ř. – odstranit. Opatřením soudu k odstranění tohoto nedostatku je zpravidla výzva tomu, kdo vystupuje jako zmocněnec, popřípadě účastníku, aby ve stanovené lhůtě předložil písemnou plnou moc, nebo aby k udělení plné moci došlo ústně do protokolu; to platí jak v případě, že plná moc nebyla v řízení doložena vůbec, tak v případě, že byla předložena s takovými nedostatky, pro které ji nelze považovat za platnou. Plná moc je pak jen listinou osvědčující uzavření dohody o plné moci; jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, tuto předloží dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2324/98, či ze dne 27.11.2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod č. 36/1997, 40/2000 a 60/2002).
10. V posuzované věci soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 12 C 3/2024-47, vydaným podle § 114b odst. 1 o. s. ř., které bylo doručeno první žalované dne 23. 3. 2024 a druhé žalované dne 22. 3. 2024, vyzval žalované, aby se ve stanovené třicetidenní lhůtě od doručení usnesení vyjádřily k žalobě; současně je poučil, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé písemně nevyjádří nebo ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají, a v takovém případě rozhodne ve věci rozsudkem pro uznání (dále jen „výzva soudu prvního stupně“).
11. V návaznosti na výzvu soudu prvního stupně bylo ve stanovené třicetidenní lhůtě soudu doručeno dne 22. 4. 2024 podání Mgr. Jana Lehkého, který se v něm označil za zástupce druhé žalované a jejím jménem se obsáhle vyjádřil k žalobě a uplatnil vzájemný návrh. Plnou moc k jejímu zastupování však nepřipojil a nedoložil ji ve stanovené lhůtě ani na výzvu soudu prvního stupně obsaženou v jeho usnesení ze dne 9. 5. 2024, č. j. 12 C 3/2024-58. Procesní plnou moc ze dne 1. 12. 2022 opravňující jej k zastupování druhé žalované předložil soudu až při podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 90-98 spisu). Je-li ovšem nedostatek průkazu zastoupení odstranitelným nedostatkem podmínky řízení, byl tím nedostatek zastoupení při podání zmíněného vyjádření k žalobě zhojen a je nerozhodné, že se tak stalo až v průběhu odvolacího řízení (k tomu srov. odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2324/98). Podání ze dne 22. 4. 2024 sepsané Mgr. Janem Lehkým je tudíž třeba pokládat za včasné vyjádření k žalobě přičitatelné druhé žalované, jež vzhledem k jeho obsahu bylo bez dalšího způsobilé zabránit fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.
12. Odvolací soud se tedy v konečném důsledku od výše citované judikatury neodchýlil, jestliže dovodil, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., a nic na tom nemění, že k tomu dospěl z jiných důvodů.
13. Namítá-li dovolatelka, že odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné, tedy, jinak řečeno, nepřezkoumatelné, uplatňuje vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
14. Přesto lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Spatřuje-li dovolatelka v odůvodnění napadeného rozsudku vnitřní (logický) rozpor co do posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, přehlíží, že ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil v řadě rozhodnutí také Nejvyšší soud (viz např. jeho rozsudky ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, nebo ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).
16. Z uvedených právních závěrů, na které výslovně poukázal i odvolací soud, přitom vyplývá, že samotné formální naplnění předpokladů, za nichž nastává fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., nemusí vždy (nutně) vést k vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Jen z toho, že odvolací soud na jedné straně konstatoval, že v posuzované věci byly formálně naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, a na straně druhé s ohledem na okolnosti případu uzavřel, že – i přesto – soud prvního stupně neměl rozsudek pro uznání vydat, tedy nelze bez dalšího dovozovat, že odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné.
17. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243 c odst. 1 o. s. ř.
18. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu