Plný text
26 Cdo 2642/2025-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, proti žalované VIADUCTO s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 274/142, IČO 26434920, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 1 530 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 39 C 239/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 12 Co 130/2025-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 39 C 239/2024-110, zamítl návrh žalované na přerušení řízení „do skončení řízení Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, na základě podnětu k zahájení správního řízení od Hospodářské komory Praha 1 ze dne 9. 12. 2024“ (výrok I), uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 530 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 530 000 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 12 Co 130/2025-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku II a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Na dovolatelkou formulované otázce „zda k posouzení oprávněnosti nároku na smluvní pokutu postačí uzavřít, že smluvní pokuta byla ujednána jako denní sazba, srozumitelně a dobrovolně, anebo je namístě provést celý tříkrokový test, jak jej dovozuje judikatura Nejvyššího soudu“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí).
5. Závěr odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu je oprávněný, totiž není založen (jen) na úvaze, že „smluvní pokuta byla ujednána jako denní sazba, srozumitelně a dobrovolně“. Odvolací soud se předně ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku (k přípustnosti takového odkazu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). Soud prvního stupně přitom v souladu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“), posuzoval (ne)přiměřenost konkrétního vzneseného nároku a nic na tom nemění, že tvrzeným okolnostem přikládal jiný význam než dovolatelka. Na ní jako na dlužnici pak bylo, aby tvrdila a prokázala existenci okolností svědčících pro moderaci smluvní pokuty. Nebyly-li v projednávané věci takové okolnosti zjištěny, nelze smluvní pokutu snížit (kromě R 76/2023 srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).
6. Pro úplnost lze dodat, že přiměřenost stejné denní sazby smluvní pokuty za nesplnění povinnosti vyklidit pozemek v centru Prahy Nejvyšší soud opakovaně posuzoval a poukázal přitom zejména na to, že způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu takové prostory se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda a jestliže nájemní vztah nájemce skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu, a že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro nájemce očividně dostatečnou pobídkou k vyklizení pozemku. Byť tyto závěry Nejvyšší soud vyslovil v poměrech předchozí právní úpravy (především zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), lze je přiměřeně aplikovat i v projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2691/17, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3638/2017, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2739/2017, či rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 306/2017).
7. Napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí) ani na další dovolatelkou formulované otázce, „zda v případě sporu obce (hlavního města) a podnikatele, kde jde o uzavření smlouvy shodné pro všechny kontraktanty v obdobném postavení, může být podnikatel slabší stranou chráněnou § 1800 občanského zákoníku“.
8. Dovolatelce lze přisvědčit, že podle konstantní judikatury je právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021). Z citované judikatury ovšem také vyplývá, že pro aplikaci zmíněné právní úpravy nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.
9. V projednávané věci dovolatelka tvrdí, že jde o adhezní smlouvu, protože její obsah nemohla reálně ovlivnit, že je v postavení slabší strany, protože nemá možnost uzavřít smlouvu s jiným subjektem než se žalobcem, který vlastní veškeré srovnatelné prostory využitelné jako předzahrádky, avšak kromě námitky, že výše smluvní pokuty je nepřiměřená, nijak nespecifikuje, v čem má být konkrétní ujednání o smluvní pokutě zvláště nevýhodné, popř. v čem se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchyluje od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. I kdyby tedy odvolací soud shledal, že dovolatelka byla slabší smluvní stranou, pak za situace, kdy podle něj byla výše smluvní pokuty přiměřená, žalobce by svého silnějšího postavení nezneužil. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se důsledně nezabýval tím, zda v projednávané věci jsou splněny podmínky pro aplikaci právní úpravy adhezních smluv, neboť řešení této otázky by výsledek sporu ovlivnit nemohlo.
10. Obecně formulovanou otázku, „zda může civilní soud předběžnou právní otázku, která není výslovně vyloučena k samostatnému posouzení podle § 135 občanského soudního řádu, posoudit samostatně, a případně pokud nikoliv, zda může odmítnout vyčkat na posouzení orgánem, který má být dle soudu k posouzení příslušný“, odvolací soud neposuzoval, a proto ani na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí).
11. Odvolací soud svůj závěr o tom, že nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení, založil na dvou samostatných důvodech. Za prvé dovodil, že otázka, zda žalobce je dominantním soutěžitelem, je otázkou práva veřejného podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a pro právní posouzení soukromoprávního vztahu nemá žádný význam. Za druhé dospěl k závěru, že pouhý podnět soukromé osoby není úkonem, který zahajuje správní řízení, a žalovaná ani netvrdila, že by nějaké konkrétní řízení proti žalobci u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže probíhalo. Proto měl za to, že soud prvního stupně postupoval správně, když zamítl návrh žalované na přerušení řízení do skončení neexistujícího řízení vedeného u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, a ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na přerušení odvolacího řízení. Z dovolací argumentace je sice zřejmé, že dovolatelka s těmito závěry nesouhlasí, avšak ani jeden z nich účinně nezpochybnila (ve vztahu k nim nijak nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání).
12. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolených otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, „zda lze platně sjednat a vymáhat smluvní pokutu k zajištění povinnosti, která není ve smlouvě výslovně zakotvena“, při jejímž řešení se (podle mínění dovolatelky) měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019.
14. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud takovou otázku neposuzoval, předmětem dovolacího přezkumu byla otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě vázané jednak na porušení povinnosti dlužníka a jednak na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele. Dovolací soud přitom poukázal na to, že v tam projednávané věci jde, spolu s interpretací zákonné úpravy smluvní pokuty, o výklad právního jednání stran. Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je přitom princip autonomie vůle vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto principu a z funkce soukromoprávní smlouvy jako hlavního nástroje soukromoprávní regulace ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14.4.2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 3.8.2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, uveřejněný pod číslem 138/2011 tamtéž, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27.4.2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28.8.2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010).
15. O výklad právního jednání stran jde i v projednávané věci, protože výkladu podle § 555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2019“). Odvolací soud výklad smlouvy provedl a respektoval při něm princip priority výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné jen proto, že povinnost žalované při skončení nájmu předmět nájmu vyklidit a (protokolárně) jej předat žalobci nebyla stanovena zvláštním ustanovením, ale vyplývá přímo ze samotného článku VI. odst. 1 písm. c) nájemní smlouvy upravujícího nárokovanou smluvní pokutu. Takový výklad je přitom možný.
16. Namítá-li dovolatelka, že výklad provedený odvolacím soudem „není založen na textu nájemní smlouvy“, neformuluje žádnou otázku, na níž by bylo napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl dovolací soud zabývat. Pouze pro úplnost lze dodat, že podle konstantní judikatury (srov. R 4/2019) je pro výklad právního jednání určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla nebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
17. Poukazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, přehlíží, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím či postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod dle § 241a o. s. ř., jen pokud dovolatel řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Tak tomu v poměrech projednávané věci ale není.
18. Dovolání proti výroku II o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a skutečností, že náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze považovat za účelné. Žalobce je statutárním městem, nejde o právní problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, jde o majetkový spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalobce, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).
21. Dovolací soud proto zavázal procesně neúspěšného dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobce, jako by nebyl zastoupena advokátem. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč [§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 2. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu