Plný text
26 Cdo 2653/2025-201
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně T-Mobile Infra CZ s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Chodově, Tomíčkova 2144/1, IČO 14436663, zastoupené Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) P. K., a 2) Telecom Infrastructure Partners Czech Republic, s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V Celnici 1031/4, IČO 11976390, zastoupenému JUDr. Michalem Kociánem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, o určení pronajímatele a o vzájemné žalobě o určení pronajímatele, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 145/2024, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 Co 766/2025-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 Co 766/2025-147, se ve výrocích II a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy ze dne 11. 10. 1997 (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“) uzavřené mezi ní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pozemku parcela č. XY v katastrálním území XY na XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „pronajatý pozemek“), je žalovaný 1).
2. Vzájemnou žalobou se žalovaný 2) domáhal určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1) ohledně pronajatého pozemku je on.
3. Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8.1.2025, č. j. 9 C 145/2024-95, zamítl žalobu o určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pronajatého pozemku, je žalovaný 1) (výrok I), určil, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pronajatého pozemku, je žalovaná 2) (vyhověl vzájemné žalobě; výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
4. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 Co 766/2025-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že vzájemnou žalobu zamítl (výrok II), ve výroku IV o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu žalobkyně a žalované 2) jej změnil (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě (výrok V) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV a VII) a uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek z odvolání (výrok VI).
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku parcela č. XY v katastrálním území XY na XY, obec XY na XY a dne 11. 10. 1997 uzavřela jeho právní předchůdkyně J. K. (coby pronajímatelka) s právní předchůdkyní žalobkyně nájemní smlouvu (k níž byly následně uzavřeny 4 dodatky), jejímž předmětem byla část uvedeného pozemku parcela č. XY o výměře 120 m² pro umístění telekomunikačního zařízení a rovněž umožnění příjezdu přes přilehlý pozemek parcela č. XY, za sjednané nájemné, splatné čtvrtletně (dále opět jen „předmětná nájemní smlouva“). Dodatkem č. 1 ze dne 4. 3. 1998 byl pronajat ještě 10 metrů široký pás pozemku parcela č. XY kolem stávající pronajaté části, pro účely výsadby stromů a keřů. Dne 3. 11. 2023 uzavřela žalovaná 2) se žalovaným 1) smlouvu o požívacím právu (dále jen „smlouva o požívacím právu“) ohledně pronajatého pozemku. Smluvní strany zde výslovně konstatovaly existenci předmětné nájemní smlouvy a jejich vůlí bylo, aby do práv a povinností z ní vstoupila žalovaná 2). Služebnost požívacího práva k těmto pozemkům ve prospěch žalované 2) byla na základě smlouvy o požívacím právu zapsána do katastru nemovitostí. Žalobkyně nájemné dle předmětné nájemní smlouvy k rukám žalované 2) nehradí, skládá je do soudní úschovy.
6. Při právním posouzení věci se odvolací soud nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Oproti soudu prvního stupně jej ve věci vzájemné žaloby žalované 2) neshledal, neboť sice „mezi žalobkyní … a žalovanými … je spor, zda vzhledem ke smlouvě o požívacím právu je pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy z 11.10.1997 žalovaný 1), nebo žalovaná 2)“, žalovaná 2) však má „na rozdíl od žalobkyně možnost žalovat na plnění, a to zaplacení dlužného nájemného. Do práv žalované 2) bylo již zasaženo neplacením nájemného, jak je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti, kdy řešil věc soudní úschovy pod sp. zn. 7 Co 823/2025. Právě v rámci rozhodování o dlužném nájemném soud musí vyřešit předběžnou otázku, kdo je pronajímatelem (a tím nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy z roku 1997). V tomto řízení podanou vzájemnou žalobou se pronajímatel nedomůže dlužného nájemného.“. Současně se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „smlouva o požívacím právu byla platně uzavřena a práva a povinnosti z nájemní smlouvy přešla na poživatele“ (smlouva o požívacím právu může obstát i vedle nájemní smlouvy) a že „nelze dospět k závěru, že je pronajímatelem a nositelem práv a povinností z nájemní smlouvy žalovaný 1)“. Žalovaný 1) práva a povinnosti z nájemní smlouvy „platně převedl na žalovanou 2), ta však nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem“.
7. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2534/99, ze dne 21.11.2001, sp. zn. 26 Cdo 2766/2000, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, či jeho usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, nebo nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11, a ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24, a dále na vyřešení otázek, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Odvolací soud ke svému závěru dospěl výhradně na základě skutečnosti, že má vůči žalobkyni možnost podat žalobu na plnění, rezignoval na vypořádání se s její argumentací ohledně existence naléhavého právního zájmu. Nezabýval se jí tvrzenými důvody, s kterými lze „spojit možnost podání určovací žaloby i v případech, kdy je možné podat žalobu na plnění“. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu proto nevyhovuje požadavkům rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a je nepřezkoumatelné; odvolací soud neodůvodnil, „z jakého důvodu nepovažoval za relevantní argumentaci žalované 2) a z jakého důvodu nepřikládal žádnou váhu skutečnosti, že určením žalované 2) coby osoby pronajímatele … je možné předejít dalším možným sporům“. Nejvyšší soud se doposud nezaobíral otázkou, zda „jsou soudy při posuzování existence naléhavého právního zájmu povinny vypořádat se s veškerými argumenty rozhodnými pro takové posouzení, zvláště pak, pokud tyto mohou vést k opačnému rozhodnutí soudu, a své právní úvahy podložit přesvědčivým, logickým a vyčerpávajícím odůvodněním svého rozhodnutí“. Odvolací soud se současně v uvedeném závěru odchýlil od závěrů soudu prvního stupně (ten na straně dovolatelky naléhavý právní zájem shledal); účastníky však „nepoučil o svém odlišném právním názoru“, o procesní povinnosti dovolatelky prokazovat a tvrdit skutečnosti, z nichž bude existence jejího naléhavého právního zájmu vyplývat. Účastníci tak „nemohli odlišné posouzení otázky naléhavého právního zájmu předvídat, vyjádřit se k ní a uplatnit námitky a argumenty proti odlišnému, novému právnímu názoru odvolacího soudu“. Proto je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím překvapivým. Je nutné posoudit otázku, která nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, zda „jsou odvolací soudy povinny poučit účastníky řízení o svém odlišném právním názoru v případě, kdy hodlají posoudit otázku naléhavého právního zájmu odlišně než soud prvního stupně“, a též „do jaké míry jsou soudy povinny se při posuzování naléhavého právního zájmu vypořádat se s takovými argumenty účastníků řízení, které by mohly vést k opačnému rozhodnutí soudu, a své rozhodnutí o naléhavém právním zájmu přesvědčivě, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit“. Odvolací soud „nepřihlížel k zásadě hospodárnosti řízení, nepostavil najisto právní postavení účastníků“. Byť „materiálně v odůvodnění napadeného rozsudku …dospěl k závěru o určení osoby pronajímatele, když potvrdil, že práva a povinnosti pronajímatele z nájemce přešly na žalovanou 2), tento svůj závěr nepřenesl do výrokové části napadeného rozsudku“. V rozporu se zásadou hospodárnosti nastolil takový stav, kdy „účastníci řízení budou nuceni vůči sobě zahajovat řadu dalších soudních řízení, kdy v každém z nich bude zvláště posuzována jako předběžná otázka osoba pronajímatele“. Vzájemná žaloba žalované 2) byla preventivního charakteru. Žalobkyně „pravidelně skládá nájemné do soudní úschovy, čímž zahajuje ve vztahu ke každé jednotlivé platbě nájemného nové soudní řízení, a to pouze z důvodu tvrzené nejistoty o osobě pronajímatele“. Určením osoby pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy je možné předejít budoucím sporům z ní, a to nejen, pokud jde o úhrady nájemného, ale také o plnění dalších práv a povinností. Pronajímateli nenáleží z předmětné nájemní smlouvy pouze právo na nájemné, ale plynou mu z ní také povinnosti (zejména povinnost umožnit předmět nájmu nerušeně užívat a umožnit k němu přístup). Rozhodnutí o vzájemné žalobě tak „mohlo vést k vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků, jež by poté sloužil k vyloučení případných sporů o plnění a případně i dalších sporů“. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dle dovolatelky řešena otázka, zda „zásada hospodárnosti řízení může mít vliv na posuzování existence naléhavého právního zájmu“. Žalovaná 2) proto navrhla proto změnu rozsudku odvolacího soudu ve výroku II tak, aby byl rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I“ (správně ve výroku II) potvrzen; případně rozsudek odvolacího soudu ve výroku II zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že (z blíže vylíčených důvodů) považuje dovolání žalované 2) za nepřípustné, neboť při řešení jí předkládaných otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla proto dovolání žalované 2) odmítnout.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. K replice žalované 2) ze dne 20. 11. 2025 (podané po uplynutí lhůty k podání dovolání) nepřihlížel (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).
10. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
11. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na řešení (procesní) otázky [vytčené žalovanou 2) v dovolání] (ne)existence naléhavého právního zájmu na jím navrhovaném určení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto je dovolání přípustné; je též opodstatněné.
12. Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalované 2) na jí navrhovaném určení dle § 80 o. s. ř. není v poměrech dané věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Určovací žaloba podle § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje. Žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění či dalším žalobám o plnění u opětujícího se plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 22. 2. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2534/99, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném pod č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3278/2024).
13. V poměrech dané věci nelze přehlédnout, že žalovaná 2) se svou vzájemnou žalobou domáhá určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy je ona za zjištěného skutkového stavu (skutková zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhají), že žalobkyně (jak se ostatně podává z obsahu její žaloby) za pronajímatele dle předmětné nájemní smlouvy považuje (i po uzavření a právních účincích smlouvy o požívacím právu - služebnosti požívacího práva) nadále žalovaného 1); nájemné dle předmětné nájemní smlouvy k rukám žalované 2) nehradí, skládá je do soudní úschovy. Obsahem předmětné nájemní smlouvy jsou i jiná práva a povinnosti, nežli ta ohledně placení nájemného (mj. umístění - instalace, provozování, udržování, upravování nebo výměny telekomunikačního zařízení, včetně umožnění příjezdu přes přilehlý pozemek, provedení výsadby stromů a keřů na části pronajatého pozemku), jež jsou postojem žalobkyně vůči otázce, kdo má být v daném nájemním poměru pronajímatelem, rovněž [ve vztahu k otázce, zda má být jejich nositelkou žalovaná 2)] nejistými. Nájemné samo je pak opětujícím se plněním; žaloba (rozhodnutí soudu) o plnění se (z povahy věci) může týkat jen takových (již vzniklých) plnění za dobu minulou a „nepokryje“ tedy řešení otázky „osoby s právem na nájemné“ (jako „celku“). „Věcné“ rozhodnutí o vzájemné žalobě proto může předejít i případným dalším právním sporům ohledně právních poměrů k pronajatému pozemku; vytvoří pevný právní základ (též) pro uplatnění dalších nároků ohledně nájemného. Jinými slovy, žalovanou 2) navrhované určení tak může poskytnout pevný právní rámec (jistotu) dotčeným osobám účastníků v celém uvedeném komplexu obsahu nájemního poměru. Současně za situace, kdy se odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) vyjádřil (na základě soudy zjištěného skutkového stavu) k též „věcně“ k otázce, zda právním účinkem uzavřené smlouvy o požívacím právu (služebnosti požívacího práva) je vstup poživatele do právního postavení pronajímatele z předmětné nájemní smlouvy, je závěr o existenci naléhavého právního zájmu žalované 2) na jí navrhovaném určení tím spíše namístě, neboť je v tomto smyslu též v souladu s (obecnou) zásadou hospodárnosti řízení, jeho efektivitou.
14. Případná „ochota“ žalobkyně respektovat po právní moci rozsudek odvolacího soudu (co do jeho „věcného závěru“ k otázce výše uvedené o vstupu do postavení pronajímatele) v poměrech dovolacího řízení významná není (pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
15. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
16. Dovolatelkou namítanou nepřezkoumatelnost a překvapivost rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal.
17. Z rozhodnutí odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Ohledně namítané překvapivostí rozsudku odvolacího soudu platí, že již v důsledku způsobu rozhodnutí o dovolání dovolacím soudem je dovolatelce umožněno její právní argumentaci v řízení uplatnit. Jen pro úplnost proto dovolací soud uvádí, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím překvapivým. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a z 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12). V dané věci není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na žádných skutkových okolnostech či právní argumentaci, ohledně kterých by dovolatelka neměla možnost se v řízení vyjádřit (ostatně tak činila a prezentovala tvrzení odůvodňující naléhavý právní zájem na jí navrhovaném určení). Otázka naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení byla v řízení účastníkům „předložena k diskusi“. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na originálním způsobu posouzení rozhodované věci.
19. Z hlediska náležitostí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [ohledně závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení navrhovaném žalovanou 2)] platí, že povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem upraveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá dostatečně vysvětlit své úvahy, včetně právního posouzení věci a konkrétního předpisu, z něhož vychází (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovanou 2) navrhovaném určení odůvodnilo jen poukazem na možnost podání žaloby na plnění, aniž se vypořádalo s argumentací dovolatelky ohledně možnosti předejít dalším žalobám na (opětující se) plnění, skládání nájemného do soudních úschov, vytvoření pevného právního rámce i pro další práva a povinnosti z předmětného nájemního poměru, shora uvedeným požadavkům na odůvodnění rozsudku nedostálo a zatěžuje řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že napadený výrok II rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka použila opodstatněně.
21. Jelikož dovolací soud [vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu byla jen správnost závěru odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalované 2) na vzájemnou žalobou jí navrhovaném určení a že sám (další) závěr odvolacího soudu o jejím vstupu do postavení pronajímatele dle předmětné nájemní smlouvy by vedl k opačnému rozhodnutí o ní] neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ve výroku II, včetně závislého výroku V o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
22. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
23. V dalším řízení odvolací soud (ohledně otázky vstupu do postavení pronajímatele a svého stávajícího závěru, že „smlouva o požívacím právu byla platně uzavřena a práva a povinnosti z nájemní smlouvy přešla na poživatele“) zohlední též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1469/2025, a jeho usnesení ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1733/2025. Nepomine též (a to i z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě), že řízení o vzájemné žalobě se účastní (má účastnit) též žalovaný 1), do jehož právních poměrů má navrhované určení přímý dopad (srov. obdobně v poměrech určení neplatnosti smlouvy závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněného pod č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu