Plný text
26 Cdo 2731/2025-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce JUDr. Josefa Monsporta, se sídlem v Praze, Londýnská 674/55, správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s., v konkursu, se sídlem v Praze, Ostrovského 253/3, IČO 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou se sídlem v Praze, Londýnská 674/55, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO 25649540, zastoupenému JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze, Italská 1219/2, o zaplacení 748 614 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 103/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 24 Co 99/2025-205, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 750 Kč k rukám Mgr. Jany Mrázové, advokátky se sídlem v Praze, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce (správce konkurzní podstaty úpadkyně) se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 748 614 Kč s úroky z prodlení za užívání dvou bytových jednotek (s pozemky) specifikovaných v žalobě (dále jen „bytové jednotky“ či „jednotky“) v období od 28. 4. 2021 do 7. 3. 2022 (resp. 25. 6. 2023). Tvrdil, že vlastníkem jednotek je úpadkyně a jednotky byly zahrnuty do konkurzní podstaty. Zatímco u obdobných sousedních bytových jednotek došlo v rámci konkurzního řízení k jejich zpeněžení, tyto jednotky zpeněženy nebyly a žalovaný je žalobci předal až dne 8. 3. 2022, resp. 25. 6. 2023. Žalovaný tak jednotky užíval bez právního titulu, čímž se na úkor úpadkyně bezdůvodně obohatil.
2. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 5 C 103/2024-120, uložil žalovanému zaplatit žalobci 748 614 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o soudním poplatku (výrok III).
3. Krajský soud v Praze (soud odvolací) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 24 Co 99/2025-205, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž za podstatné pro rozhodnutí ve věci měl to, že byť je žalovaný evidován jako vlastník jednotek, byly tyto jednotky zapsány do konkursní podstaty úpadkyně. Veškeré spory o ně mezi účastníky byly již v minulosti soudně vyřešeny ve prospěch žalobce a z výsledku řízení vyplývá, že k nim žalovaný neměl žádné oprávnění (v minulosti uzavřená nájemní smlouva s úpadkyní byla shledána neúčinnou). Přesto byly jednotky žalovaným smlouvami uzavíranými v roce 2002 a 2003 dány do užívání třetím osobám, které je dlouhodobě užívaly. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 4470/2015-682, byl pravomocně vyřešen spor mezi žalobcem a žalovaným, který se týkal vyklizení bytových domů. Žalovaný byl rozhodnutím uznán povinným vyklidit a vyklizené předat žalobci bytové domy, jejichž součástí jsou i bytové jednotky, za něž je požadováno bezdůvodné obohacení v tomto řízení. V době tohoto rozhodnutí přitom existoval stejný skutkový stav jako v době, za kterou je požadováno bezdůvodné obohacení. Jde tedy o stav, kdy žalovaný (neoprávněně) poskytl užívání tohoto majetku třetím osobám (svým družstevníkům).
5. Ohledně právního posouzení uvedl s odkazem na § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), že jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je i protiprávní užití cizí hodnoty, tedy stav, kdy je cizí věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. K vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem přenechání cizí (nemovité) věci k užívání jinému neoprávněnou osobou je vůči jejímu vlastníku povinen (a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován) především ten subjekt, který tuto věc přenechává třetí osobě k užívání. To platí i tehdy, jestliže mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah, jak je tomu v této věci, když žalovaný, aniž by mu svědčil platný právní titul, učinil bytové jednotky včetně souvisejících pozemků přístupné pro své členy a umožnil jim jejich užívání, čímž realizoval své faktické panství nad danou věcí na úkor žalobce. Již citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4470/2015 byla deklarována povinnost žalovaného k vyklizení bytových jednotek a žalovaný svou povinnost danou tímto rozhodnutím nesplnil. S odkazem na konstantní judikaturu zdůraznil, že nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, resp. že pokračujícím užíváním nemovité věci je již její nevyklizení.
6. Na tento závěr zásadně nijak nepůsobí právní úprava daná § 2994 o. z., na kterou poukazoval žalovaný. Toto ustanovení pouze umožňuje oprávněnému, aby požadoval vydání bezdůvodného obohacení nejen po subjektu, který nemovitost přenechal neoprávněně jinému k užívání, nýbrž i po jejím faktickém uživateli, není-li tento v dobré víře. Možnost žalobce domáhat se případně vydání bezdůvodného obohacení také po osobách užívajících bytové jednotky však nijak nezpůsobuje zánik odpovědnosti žalovaného za dané bezdůvodné obohacení ve vztahu k žalovanému.
7. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání cizí hodnoty odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Již v poměrech předcházející právní úpravy (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“) byla rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že povinnosti vlastníka pozemku strpět užívání pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, včetně rozhodnutí v něm uvedených). K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou jeho vlastnická práva realizována (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018).
9. Se zřetelem k obdobnému znění § 451 obč. zák. a § 2991 o. z., je citovaná judikatura použitelná i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, uveřejněný pod číslem 8/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 8/2022“).
10. Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích (viz opět R 8/2022 či rozsudek ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023) uzavřel, že úprava § 2994 o. z. umožňuje vlastníkovi požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje (není-li v dobré víře, že ten, kdo jí dal předmětnou nemovitost k užívání, k tomu byl skutečně oprávněn). Z dikce § 2994 o. z. potom vyplývá, že se nastíněná idea prosadí i v případě, že subjekt, jenž neoprávněně disponuje s cizí hodnotou, věc třetí osobě přenechal nikoli na základě smlouvy, ale například i v rámci společenské úsluhy.
11. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jednotek (ve vlastnictví úpadkyně), je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel svým jednáním (přenecháním jednotek do užívání) způsobil, že se jejich užívání ocitlo mimo sféru vlivu úpadkyně, a převzal je tak do své moci (detence). Přenecháním jednotek do užívání třetím osobám dovolatel vytvořil faktický stav, který úpadkyni (vlastnici) neumožňoval je užívat, a takový stav udržoval i v žalovaném období.
12. Namítá-li dále dovolatel, že „vlivem plynutí času a vydání řady soudních rozhodnutí se věcná souvislost mezi původním přenecháním bytových jednotek do užívání a jejich současným užíváním ze strany jednotlivých fyzických osob zcela vytratila“, pak opomíjí soudní praxi, která je též ustálena v závěru, že pokračujícím užíváním nemovité věci je již její nevyklizení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Pro projednávanou věc je pak rozhodující, že dovolatel nezajistil vyklizení nemovitostí úpadkyně v průběhu trvání žalovaného období, a to i přesto, že mu Nejvyšší soud (odvolacím soudem též citovaným) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, jenž nabyl právní moci dne 23. 7. 2018, uložil povinnost vyklidit domy a vyklizené je předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Užívaly-li třetí osoby předmětné jednotky se souhlasem dovolatele a odvozovaly-li tak titul k jejich užívání od jeho osoby, bylo na něm, aby zajistil, že dotčené (protiprávně užívané) nemovitosti vyklidí. Pokud tak neučinil, nelze uzavřít, že vyklizovací povinnost splnil, a že tak od užívání předmětných nemovitostí upustil.
13. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jednotek, je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
14. Nezpůsobilý dovolací důvod uplatnil dovolatel námitkou, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ve skutečnosti však neformuloval otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, ale jen namítal vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř). Ostatně v projednávané věci ani o tzv. opomenuté důkazy nešlo, neboť soud prvního stupně provedl všechny – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a odvolací soud zrekapituloval (byť stručně), proč nebyly provedeny další důkazy (bod 20 rozsudku), nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu