Plný text
26 Cdo 2794/2024-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a) J. H., b) R. H., c) F. H., a d) V. H., zastoupených JUDr. G. L., LL.M., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované Dynamic Invest Group a. s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 86/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 16 Co 130/2022-209, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27 854 Kč k rukám JUDr. G. L., LL.M., advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 16 Co 130/2022-209, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 21. 6. 2021, č. j. 20 C 86/2017-159, jímž uložil žalované zaplatit žalobcům částku 150 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 78 350 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku započtení plnění na dlužné nájemné podle zásady priority nebo proporcionality posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
3. Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem tak zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek (zejména ve vztahu k závěrům o zaplacení nájemného). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu jejich volného hodnocení zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že odvolací soud provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci, své závěry pečlivě odůvodnil a jeho skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad.
4. Rovněž vytýká-li odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou (tím, že nevyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.).
5. Dovolatelka vztáhla vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.), k otázce, na které dlužné nájemné měly být použity dílčí úhrady nájemného, přičemž měla za to, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009).
6. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v oblasti občanskoprávních vztahů vyplývá, že v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, pak při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady proporcionality. Případná vůle věřitele, na který z více dluhů si plnění započte, tak nemá žádnou právní relevanci. (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 687/2014, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2738/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004).
7. Aplikace shora uvedených závěrů musí odpovídat okolnostem jednotlivého případu. V posuzované věci přitom veškeré nároky uplatněné žalobci byly nároky z dlužného nájemného, šlo tedy o nároky shodné povahy. Dospěl-li odvolací soud na základě nezpochybnitelného skutkového stavu k závěru, že neuvedla-li žalovaná jako dlužnice při plnění dluhu, k úhradě kterého z více dluhů její plnění směřuje, uhradí se tím dluh nejdříve splatný podle zásady priority, od ustálené judikatury dovolacího soudu se neodchýlil. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, není případný, neboť toto rozhodnutí řeší otázku pořadí uspokojování příslušenství peněžitého dluhu z půjčky ve vztahu k jistině; nadto se k výše předestřené judikatuře též přihlásilo.
8. Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně o vzájemném návrhu žalované a proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc proti výroku o nákladech řízení by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o ryze formálním a blíže neodůvodněném návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti/právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – § 243 písm. a) o. s. ř. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. 3. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu