Plný text
26 Cdo 2935/2025-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem ve Velké Bíteši, Sadová 531, proti žalovanému L. U., zastoupenému JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem v Bartošovicích v Orlických horách 34, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 220/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 11. 9. 2025, č. j. 72 Co 105/2025-100, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 2. 2025, č. j. 14 C 220/2024-79, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit tam specifikované nemovitosti – dále jen „nemovitosti“ (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 9. 2025, č. j. 72 Co 105/2025-100, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost nemovitosti vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro zjevnou bezdůvodnost.
4. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání mimo jiné údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Způsobilým vymezením tohoto údaje přitom není pouhá citace § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Namítá-li dovolatel, že v posuzovaném případě nelze přehlédnout okolnost, že jeho bývalá manželka Jitka Urbánková převedla nemovitosti na žalobkyni (jejich dceru) v rozporu s ustanovením § 747 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neformuluje žádnou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, ani neuvádí, které kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje ve vztahu k uvedené námitce za splněné.
6. Má-li v této souvislosti dovolatel za to, že na daný případ nedopadá „rozsudek“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 777/2022, na nějž poukázal odvolací soud, pak tato jeho argumentace nevystihuje žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v § 237 o. s. ř., jímž se řídí přípustnost dovolání v souzené věci.
7. Dovolání je tak v této části vadné (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).
8. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky, zda je podle § 770 o. z. oprávněn žádat vystěhování někdo jiný než jen ten z manželů, který má k domu věcné právo, od něhož bylo odvozeno právo bydlení druhého z manželů. Odpověď na tuto otázku přitom plyne ze zcela jasného, výkladové potíže nepřipouštějícího znění citovaného ustanovení; dovolání je proto v této části zjevně bezdůvodné (ke zjevné bezdůvodnosti dovolání srov. v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020, a v nich citovanou judikaturu).
9. Ustanovení § 770 o. z. dopadá na situace, v nichž zaniklo rozvodem manželství manželů, kteří měli k bytu nebo domu stejné právo, a to (pouhé) právo bydlení, přičemž aktivní legitimaci k podání návrhu na vyklizení (vystěhování) jednoho z rozvedených manželů má podle něj v dané situaci „ten, kdo má k bytu či domu věcné nebo závazkové právo, od jehož práva bylo odvozeno právo druhého z manželů“. Jinými slovy řečeno, v případech podřaditelných pod hypotézu citovaného ustanovení je k podání návrhu na vyklizení aktivně legitimována třetí osoba, která má k bytu nebo domu věcné nebo závazkové právo, odlišná od obou manželů, oprávněných k užívání bytu nebo domu jen z titulu prostého práva bydlení jednoho z nich, od něhož je odvozeno právo bydlení druhého manžela (obsahově shodným způsobem vyložil § 770 o. z. odvolací soud v bodu 21. odůvodnění napadeného rozsudku). Přitom jedinou třetí osobou s věcným či závazkovým právem k nemovitostem, která figurovala v projednávaném případě, byla žalobkyně, jejíž vlastnické právo se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek účinně napadnout (viz výklad shora).
10. Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci dovodil, že žalobkyně (vlastnice) je aktivně věcně legitimovaná k podání žaloby na vyklizení nemovitostí (§ 1040 o. z.), pak dovolatelem zpochybněná otázka výkladu § 770 o. z. přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládá, a dovolání je tak v tomto rozsahu zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy jakoby i do jeho nákladového výroku II. Zastává však [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti uvedenému výroku ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti takovému výroku by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu