Plný text
26 Cdo 296/2023-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části Praha 14, se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073/8, IČO 00231312, zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Akbulatem Kadievem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 775/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 33 C 217/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 193/2022-82, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 193/2022-82, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 1. 3. 2022, č. j. 33 C 217/2021-38, kterým uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobkyni tam blíže specifikovaný byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud k návrhu žalovaného usnesením ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 26 Nd 34/2023, odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku a zamítl návrh na odklad jeho právní moci.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“), má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobkyně, a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.
Na řešení dalších v dovolání vymezených otázek napadené rozhodnutí nespočívá. Námitky žalovaného týkající se okolností neuzavření nové nájemní smlouvy k předmětnému bytu nejsou pro právní posouzení věci významné. Na prodloužení (resp. uzavření nové) nájemní smlouvy obecně nemá nájemce žádný nárok (není-li ve smlouvě o nájmu ujednáno jinak), záleží vždy pouze na pronajímateli, zda se rozhodne nájemní smlouvu prodloužit (nebo uzavřít novou); pronajímatel nemá ani povinnost neprodloužení nájmu (neuzavření nové nájemní smlouvy) jakkoli odůvodňovat. Z téhož důvodu jsou pak irelevantní i jeho námitky ohledně údajného nedodržování usnesení Vlády ČR č. 86/2003 ze dne 22. 1. 2003 a Koncepce integrace azylantů ze strany žalobkyně, stejně jako poukaz na judikaturní závěry týkající se oddělenosti majetku obchodní společnosti a jejího společníka.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že považoval za nepřípustné novum (§ 119a odst. 1 o. s. ř.) jeho tvrzení, že v období tří měsíců po skončení doby nájmu neobdržel od žalobkyně výzvu k vyklizení bytu, a proto se jím nezabýval, a že nebyl soudem prvního stupně ani soudem odvolacím poučen o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ohledně svého tvrzení o rozporu nároku žalobkyně na vyklizení bytu s dobrými mravy, pak uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jen mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.). Ostatně řízení ani namítanými vadami netrpí.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu