Plný text
26 Cdo 3010/2025-669
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. L., b) M. L., c) L. L., d) T. L., a e) M. L., všech zastoupených JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 224/3, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Martinem Sotonou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, o zaplacení částky 520 804 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 228/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 23 Co 66/2025-554, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobci (pronajímatelé) se po žalovaném (nájemci) domáhali celkem sedmi nároků, všech vyplývajících z užívání bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené 29. 5. 2003 (dále jen „nájemní smlouva“) do 31. 1. 2021 a z následného užívání bytu bez právního důvodu od 1. 2. 2021 do 4. 9. 2022. Předmětem řízení bylo konkrétně nájemné, zálohy na služby, nedoplatek vyúčtování služeb, bezdůvodné obohacení za užívání bytu, vyúčtování služeb, náklady na uvedení bytu do obyvatelného stavu a náhrada škody.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 7 C 228/2021-494, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2024, č. j. 7 C 228/2021-502, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 281 518 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), co do částky 2 600 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II), ve zbytku žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 23 Co 66/2025-554, řízení zastavil co do částky 64 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I v rozsahu částky 218 050 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení potvrdil; dále jej v rozsahu částky 1 846 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá a ve zbývajícím rozsahu vyhovující výrok o věci samé I a výrok o nákladech řízení IV zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II), v zamítavém výroku o věci samé III ohledně částky 2 435 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve zbývajícím rozsahu tento výrok zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
4. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování shodně se soudem prvního stupně k dílčímu nároku z titulu dlužného nájemného za dobu od srpna do ledna 2021 konstatoval, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena písemná nájemní smlouva o nájmu bytu dle § 2201 ve spojení s § 2235 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) na dobu určitou do 31. 5. 2006. Po uplynutí sjednané doby se účastníci ústně dohodli na prodloužení doby nájmu, a to fakticky na dobu neurčitou, když trvání nájemní smlouvy po dni 31. 5. 2006 potvrdily v řízení obě strany, a tato skutečnost byla mezi účastníky řízení nesporná. S ohledem na § 2237 ve spojení s § 582 odst. 1 o. z. k tomu uzavřel, že v období od 29. 5. 2003 do 31. 1. 2021 byla mezi účastníky řízení uzavřena platná nájemní smlouva, byť strany změnu nájemní smlouvy na dobu neurčitou neučinily v písemné formě.
5. Pokud jde o základní spornou otázku, zda mezi účastníky došlo v průběhu trvání nájemní smlouvy ke změně výše sjednaného nájemného, odvolací soud jednoznačně souhlasil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, že v řízení byla prokázána ústní dohoda stran o zvýšení nájemného na částku 12 000 Kč měsíčně v průběhu roku 2018. K žalovaným namítané neplatnosti změny nájemní smlouvy o zvýšení nájemného pro nedostatek písemné formy zdůraznil, že akceptoval-li žalovaný návrh na zvýšení nájemného tím, že začal zvýšené nájemné platit (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2694/2022), pozbyl jakožto nájemce dle § 582 odst. 2 o. z. námitku relativní neplatnosti. Shodná argumentace platí též pro dílčí nárok na zaplacení náhrady za užívání bytu bez právního důvodu po skončení nájmu do jeho vyklizení.
6. Proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 218 050 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, podal žalovaný dovolání. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. z dále uvedených důvodů přípustné.
8. Dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, kterou má za dosud v jeho rozhodovací praxi neřešenou, a to, zda v případě, že neobsahuje návrh pronajímatele na zvýšení nájemného dle 2249 odst. 1 o. z. doložení podmínky, že pronajímatelem navržená výše nájemného, kterou nově navrhuje, nepřekračuje výši srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě a čase, jde o neplatnost návrhu relativní dle § 586 o. z., nebo neplatnost absolutní podle § 588 o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a zjevně se příčí i dobrým mravům, ke které soud přihlíží i bez návrhu. A dále otázku, která byla sice již v rozhodování dovolacího soudu řešena, ale dle názoru dovolatele má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak: dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k názoru, že i když nabídka pronajímatele na zvyšování nájemného nesplňuje všechny náležitosti dle § 2249 odst. 1 o. z., s jejichž absenci uvedené ustanovení spojuje následek, že se k návrhu nepřihlíží, může nájemce případně akceptovat i takový návrh, ale podle názoru dovolatele by měla být tato právní otázka vyřešena tak, že nájemce nemůže platně akceptovat takový návrh pro jeho absolutní neplatnost.
9. Ani jednou z těchto otázek se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval a napadené rozhodnutí tak na jejich řešení nezávisí. Odvolací soud přiznání dovoláním napadených dílčích nároků odůvodnil výlučně tím, že si účastníci nájemní smlouvy sjednali změnu této smlouvy (co do trvání nájmu a výše nájemného) dle § 2201 ve spojení s § 2235 o. z., nikoli, že došlo ke zvyšování nájemného postupem dle § 2249 o. z.
10. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení dovoláním zpochybněných otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
11. Ze shora uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2026
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu