Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně N. T., zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 246/12, proti žalovanému J. T., zastoupenému Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, o 428 272 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 145/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 21 Co 188/2023-526, takto:
- Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 428 272 Kč příslušenstvím – úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila tím, že se žalovaným byli manželé a společní nájemci družstevního bytu č. 6 a garáže v domě č.p. XY v XY, ulici XY. Jejich manželství bylo rozvedeno, následně (blíže označeným rozsudkem soudu) bylo jejich právo společného nájmu bytu a garáže zrušeno a jedinou členkou bytového družstva a nájemcem bytu a garáže se stala žalobkyně. Žalovanému bylo uloženo byt a garáž vyklidit a vyklizené je předat žalobkyni do jednoho měsíce od zajištění náhradního bytu. Následně v roce 2013 žalobkyně nabyla uvedený byt (dále též jen „byt“ nebo „bytová jednotka“) do svého vlastnictví. V rozhodném období květen 2015 - duben 2018 žalovaný byt výlučně užíval, za jeho užívání žalobkyni ničeho (včetně služeb spojených s užíváním) nehradil. Žalobkyně se proto za uvedené období domáhá částky 360 000 Kč, coby dlužného „nájemného“ po 10 000 Kč měsíčně, a náhrady služeb spojených s užíváním předmětného bytu ve výši 68 272 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 9. 3. 2021, č. j. 34 C 145/2018-153, byl na základě podaného odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 21 Co 322/2021-222 – rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 34 C 145/2018-422, řízení co do částky 1 772,61 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zastavil (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 426 489,23 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), „ve zbytku“ žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
3. Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, byl na základě podaného dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 26 Cdo 439/2024-492, zrušen ve výroku I, kterým odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 360 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 6. 2018 do zaplacení, a věc byla vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 21 Co 188/2023-526, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v uvedeném rozsahu potvrdil.
4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Předkládá-li dovolatel otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu neměla být dosud vyřešena, zda má „změna právního vztahu k bytu (z nájemního na vlastnický) osoby povinné strpět bydlení jiné osoby do zajištění bytové náhrady vliv na výši či výpočet úplaty, kterou je za užívání tohoto bytu povinna platit osoba jíž svědčí právo bydlet v tomto bytě do zajištění bytové náhrady“, a otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjádřené např. v jeho rozsudcích ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, a ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004), podle níž „osoba, jíž svědčí po skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru“, pomíjí, že obě uvedené otázky již byly vyřešeny v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu vydaném v poměrech dané věci (výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 26 Cdo 439/2024-492, dále též jen „rozsudek č. j. 26 Cdo 439/2024-492“) a od jejich řešení se odvolací soud v napadeném rozsudku neodchýlil; ohledně prvé z nich je její řešení navíc též v souladu s názorem žalovaného o nerozhodnosti okolnosti nabytí vlastnictví k bytu žalobkyní.
6. V rozhodném období květen 2015 - duben 2018 poté, co bylo právo společného nájmu družstevního bytu účastníků zrušeno, žalobkyně určena jediným nájemcem bytu a členem bytového družstva a následně jí bytová jednotka byla převedena do vlastnictví, byla žalobkyně (dle zjištění soudů) vlastníkem bytové jednotky a žalovaný ji užíval na základě práva bydlení. Nejde (a nešlo) proto – z pohledu analogické (a přiměřené) aplikace § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), § 687 až § 699 obč. zák., a tedy i § 696 až § 699 obč. zák. o nájemném, o vztah pronajímatele a osoby, jejíž nájemní poměr skončil, ale o založený vztah výlučného nájemce (po zrušení společného nájmu družstevního bytu) a osoby, jejíž nájemní poměr skončil (kdy až v jeho průběhu se posléze výlučný nájemce stane vlastníkem bytové jednotky). Jinými slovy, právo bydlení žalovaného bylo založeno zrušením společného nájmu družstevního bytu účastníků vůči žalobkyni jako (dosavadní společné) nájemkyni, nikoliv v důsledku skončení nájmu (jako takového) vůči pronajímateli. Následné nabytí vlastnictví bytové jednotky žalobkyní (v průběhu takto již založeného práva bydlení) tak význam nemá.
7. Tím se též předmětná věc odlišuje od otázek řešených v dovolatelem odkazovaných rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 492/2001 a sp. zn. 33 Odo 24/2004 (v nichž šlo právě o právo bydlení ve vztahu pronajímatele a osoby, jejíž nájemní poměr skončil).
8. Majetkový prospěch pak uživateli bytu (domu) vzniká z toho titulu, že jej žádný právní důvod, a tedy ani právo bydlení do zajištění bytové náhrady, neopravňuje užívat dané prostory bezplatně (viz rozsudek č. j. 26 Cdo 439/2024-492, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2146/2009).
9. Náhrada majetkového prospěchu získaného realizací založeného práva v bytě bydlet musí v případě, že bylo založeno způsobem, jako v poměrech dané věci (tedy zrušením společného nájmu družstevního bytu účastníků a vůči žalobkyni jako určené výlučné nájemkyni a následné vlastnici bytové jednotky) odpovídat hodnotě, kterou oprávněná osoba bydlením získala. Tato hodnota - „nájemné“ - představující majetkový prospěch vznikající uživateli bytu (domu) výkonem práva bydlet, se v poměrech dané věci - z hlediska svého rozsahu - řídí úpravou institutu bezdůvodného obohacení, pro rozhodné období (po 31. 12. 2013) ustanoveními § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. opět rozsudek č. j. 26 Cdo 439/2024-492, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021).
10. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se správnost závěrů odvolacího soudu prostřednictvím jím vymezených dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo.
11. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není (v rozsahu, v němž byl výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, zčásti zrušen rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu