Plný text
26 Cdo 3242/2025-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně T. M., zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, proti žalovanému P. T., zastoupenému Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 32/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2025, č. j. 14 Co 139/2025-216, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 12 039,50 Kč k rukám Mgr. Ing. Václava Krále, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím – úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila mj. tím, že jako nájemkyně uzavřela dne 1. 1. 2020 se žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání – prostor o výměře 22 m² v přízemí budovy čp. XY na pozemku stavební parcela XY, katastrální území XY a obec XY (dále též jen „předmět nájmu“ a „budova“), za účelem uskladnění svých movitých věcí; tyto tam uskladnila (dále též jen „uskladněné věci“). Dne 18. 8. 2020 se od svého řidiče, jenž jí do předmětu nájmu vezl uskladnit další věci, dozvěděla, že v budově došlo k požáru (dne 11. 2. 2020, s hasebním zásahem Hasičského záchranného sboru). Kontaktovala týž den e-mailem žalovaného ohledně stavu uskladněných věcí. Od pana R. D., na něhož byla odkázána, se dozvěděla, že tyto věci jsou v pořádku. Při vyzvednutí uskladněných věcí 14. 2. 2023 však zjistila, že jsou poškozeny plísní a dýmem; příčinou byl požár a hasební zásah. Domáhá se proto náhrady (části) takto vzniklé škody na části (blíže vymezených) uskladněných věcech.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 52 C 32/2024-146, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2025, č. j. 14 Co 139/2025-216, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu o 300 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výroky II a III).
4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Namítá-li dovolatelka nesprávnost závěru odvolacího soudu, že nejpozději ke dni 19. 8. 2020 měla a mohla získat představu o rozsahu škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, a jeho extrémní rozpor s provedenými důkazy, jde o otázku skutkovou, nikoliv právní, jež jako taková zásadně nezakládá přípustnost dovolaní a není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a o. s. ř. a contrario). Dovolací soud tak zásadně nemůže přezkoumat závěr odvolacího soudu, že žalobkyně získala představu, resp. měla a mohla získat představu o rozsahu škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, nejpozději dne 19. 8. 2020. Jestliže přitom odvolací soud tento závěr učinil na základě skutkových zjištění, že právě dne 19. 8. 2020 žalobkyně obdržela odpověď na svůj e-mail z 18. 8. 2020, v němž potvrzuje svou vědomost (od svého řidiče, jenž jí uvedený den do předmětu nájmu vezl uskladnit další věci, a byl tak na místě samém po požáru a hasebním zásahu, k němuž došlo dne 11. 2. 2020), že v budově v sousedství předmětu nájmu došlo k požáru, ve skladu je voda, a byla upozorněna, že její věci by potřebovaly přemístit a porovnat, a že na základě těchto informací se dotázala pouze na pojištění věcí a nic dalšího neučinila, o stavu uskladněných věcí se nepřesvědčila (srov. bod 39. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze tento jeho závěr považovat za nepřiměřený. Citovaná skutková zjištění přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a skutkové závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
6. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že pro závěr o promlčení práva na náhradu škody je nutno, aby poškozený měl (skutečnou, a nikoli pouze předpokládanou) vědomost o škodě, jejím rozsahu a o (alespoň pravděpodobně) odpovědné osobě (a zdůrazňuje, že takovou vědomost neměla), pomíjí § 619 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, na § 619 o. z. navazuje; to znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu. Jde tak o dva alternativně stanovené předpoklady začátku běhu obecné promlčecí lhůty z hlediska vědomosti oprávněného o rozhodných skutečnostech, a sice vědomost empirickou (skutečnou, prokazatelnou) a normativní (právně konstruovanou, objektivizovanou). Zatímco empirická vědomost odkazuje na skutečně nabyté vědomí o určujících faktech, normativní vědomost označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl. Proto též běh výše uvedené subjektivní promlčecí lhůty není nezbytně spojen (pouze) s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022).
7. Z toho plyne, že závěr odvolacího soudu o právním významu zjištění, že žalobkyně na základě informací, které se jí (dne 18. 8. 2020 a následně v odpovědi ze dne 19. 8. 2020 na její e-mail žalovanému ze dne 18. 8. 2020) ohledně budovy a předmětu nájmu dostaly, se dotázala pouze na pojištění věcí a nic dalšího (po dva a půl roku) neučinila, ač měla a mohla se o stavu svých věcí a rozsahu jejich poškození přesvědčit, ať již sama či prostřednictvím jí pověřených osob (když ji pan R. D. neujistil, že uskladněné věci jsou v pořádku), a jeho navazující závěr, že žalobkyně získala představu, resp. měla a mohla získat představu o rozsahu škody a o tom, kdo za škodu odpovídá nejpozději dne 19. 8. 2020, a že tak nejpozději dne 20. 8. 2020 počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1, ve spojení s § 619 o. z.), jejíž běh skončil dne 19. 8. 2023, a že podala-li žalobkyně žalobu dne 30. 1. 2024, podala ji po uplynutí promlčecí lhůty, její právo na náhradu škody je promlčeno (§ 609 o. z.), jsou správné, v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. O tom, že žalobkyně měla dostatek času pro podání žaloby, svědčí ostatně i fakt, že předžalobní výzvu zaslala žalovanému dne 12. 6. 2023 (viz č. l. 46 a násl. spisu), tedy více jak dva měsíce před uplynutím promlčecí lhůty.
9. Žalobkyní odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2104/2022, ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1785/2023, ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, a jeho usnesení ze dne 28. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2001/2024), s nimiž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, se pak týkají výkladu běhu subjektivní promlčecí doby (správně: lhůty) dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 1.2 2013), s odlišně stanovenými předpoklady (skutečná vědomost o rozhodných okolnostech); na danou věc proto nedopadají.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se správnost závěrů odvolacího soudu prostřednictvím jí vymezených dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo.
11. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku dovolatelka žádné dovolací námitky neuvádí. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 4. 2. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu