Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 26 Cdo 3600/2024 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2025 Spisová značka:26 Cdo 3600/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.3600.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vyklizení nemovitosti Dotčené předpisy:§ 1040 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3600/2024-359 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 989/7, proti žalované I. A., zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 126/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2024, č. j. 13 Co 356/2024-317, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se jako vlastnice v žalobě specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitost“) po žalované domáhala vyklizení nemovitosti s odůvodněním, že žalovaná nemá platný právní titul k jejich užívání, neboť smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 8. 8. 2016, kterou bylo jejím otcem V. F. zřízeno žalované právo doživotního bezúplatného užívání nemovitosti (dále též jen „smlouva“), je neplatným právním jednáním z důvodu duševního onemocnění otce žalobkyně, kterým trpěl v době právního jednání. 2. Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. 12 C 126/2021-259, ve znění usnesení ze dne 6. 3. 2024, č. j. 12 C 126/2021-272, uložil žalované povinnost nemovitost vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni do 25. 3. 2024 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 13 Co 356/2024-317, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen co do lhůty plnění tak, že žalovaná je povinna vyklidit předmětné nemovité věci ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak tento výrok potvrdil (výrok I), výrok II změnil jen co do způsobu plnění povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok II), výrok III potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). 4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k námitce žalované, že žaloba na vyklizení nemůže obstát, když žalované svědčí právo z věcného břemene zapsané v katastru nemovitostí, uvedl, že dle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se předpokládá, může však být prokázán opak. Dospěl-li soud v rámci posouzení předběžné otázky k závěru, že pro neplatnost sjednané smlouvy neexistoval právní důvod nabytí práva žalovanou z věcného břemene, nemohl mít ani vklad tohoto práva do katastru nemovitostí sám o sobě jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků smlouvy. Nenastaly-li věcněprávní účinky z věcného břemene, nebylo potřebné se domáhat před uplatněním žaloby na vyklizení nemovitostí nejprve odstranění zápisu věcného břemene z evidence v katastru nemovitostí určovací žalobou. Určovací žaloba na zjištění neexistence žalovanou tvrzeného práva z věcného břemene by sama o sobě na právních poměrech účastnic nic nevyřešila, neboť žalobkyně se jako vlastník domáhá vyklizení nemovitosti. 5. Se soudem prvního stupně se ztotožnil rovněž v závěru o neplatnosti sjednaného věcného břemene doživotního užívání nemovitosti žalovanou. Dodal, že nedostatek rozpoznávacích a ovládacích schopností V. F. při uzavírání smlouvy byl podložen dvěma znaleckými posudky znalců v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i dalšími důkazy v podobě lékařských zpráv a spisem Okresního soudu Karlovy Vary v řízení o omezení svéprávnosti V. F. Oba znalci dospěli ke shodnému závěru, že V. F. trpěl ke dni podpisu smlouvy duševní poruchou – středně těžkou demencí – pro niž nebyl schopen pochopit smysl a účel jakéhokoliv právního jednání. Středně těžká demence je onemocnění trvalé, léčbou není ovlivnitelné a nelze očekávat žádné zlepšení, a to ani přechodné. Znalecký posudek MUDr. Jakuba Šimka výslovně vyloučil možnost, že smlouva by mohla být uzavřena V. F. v okamžiku případné tzv. světlé chvilky. Odvolací soud zdůraznil, že znalecké posudky byly ve shodě, korespondovaly se zprávami ze zdravotnické dokumentace posuzovaného z doby rozhodné a se skutečností, že V. F. byl následně omezen ve svéprávnosti rozhodnutím soudu. Znalecké posudky nevykazovaly žádné vady, byly provedeny v souladu se zadáním soudu a jejich závěry byly náležitě, srozumitelně a logicky vysvětleny. Proto s odkazem na § 581 o. z. uzavřel, že smlouva ze dne 8. 8. 2016 o věcném břemenu doživotního užívání nemovitosti žalovanou je neplatná pro nezpůsobilost V. F. v době rozhodné k takovému právnímu jednání, pro duševní poruchu, která vylučovala jeho schopnost k jakémukoli právnímu jednání. 6. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. z dále uvedených důvodů přípustné. 8. S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Takové nezpůsobilé důvody ovšem dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu hodnotí soud znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., jen s tím rozdílem, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají jeho hodnocení, neboť soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981, na něž shora uvedená rozhodnutí navazují). 9. Odvolací soud se při hodnocení znaleckých posudků v projednávané věci přidržel závěrů shora citované judikatury dovolacího soudu, neodchyluje se přitom ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3401/2021, či nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, na které dovolatelka v dovolání poukázala, neboť v nich uvedených hledisek hodnocení znaleckého posudku se v přezkoumávané věci přidržel. Odvolací soud i soud prvního stupně v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů (a to nejen znaleckého posudku) a se zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) se vypořádaly se všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotily jak každý samostatně, tak v jejich souhrnu (§ 132 o. s. ř.). O tom svědčí i obsah odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého vyplývá, že znalecké posudky nevykazovaly žádné vady, byly provedeny v souladu se zadáním soudu a jejich závěry byly náležitě, srozumitelně a logicky vysvětleny. Odvolací soud výslovně konstatoval, že dovolatelce vytvořil dostatečný prostor k obraně, včetně výslechu znalce při soudním jednání, při němž znalec reagoval na vznesené dotazy, a ani zde se neobjevily nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum znaleckých posudků jiným znalcem či ústavem. 10. K argumentaci dovolatelky, že žalobě na vyklizení nelze v projednávané věci vyhovět, neboť není možné provést vyklizení osoby, které svědčí právo věcného břemene zapsané v katastru nemovitostí, a že na základě rozsudku o vyklizení nelze provést výmaz tohoto zápisu z katastru. Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. 11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001, přijal závěr, podle něhož, je-li předmětem určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. v tehdy účinném znění právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, neboť důvodem zápisu ve smyslu záznamu podle § 7 je i soudní výrok o určení právního vztahu (vlastnictví); vzhledem k účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se tak záznamem završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním stanovení obsahu sporného právního vztahu. V návaznosti na to si soudní praxe osvojila závěr, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti lze spatřovat i v tom, že navržený výrok soudu o žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. je způsobilý přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Tomu konvenují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 692/2005, podle něhož je naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy. Ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2053/2009, dodal, že soudní praxe a odborná literatura je ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí (totéž platí obdobně i pro právo věcného břemene či spoluvlastnické právo), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí, a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. 12. V ustálené soudní praxi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3819/2009) rovněž není pochyb o tom, že vlastník se může domáhat ochrany vlastnického práva vyklizením nemovitosti, i když jeho vlastnické právo není zapsáno v katastru nemovitostí. Uvedený právní názor Nejvyšší soud odůvodnil mimo jiné tím, že uplatnění nároků vlastníka u soudu nemůže bránit skutečnost, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než on, a že vlastnické právo k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, nelze sice bez vkladu do katastru převést, avšak existence tohoto práva není na údajích katastru závislá. 13. Žalobkyně chce v projednávané věci dosáhnout vyklizení nemovitosti v jejím vlastnictví, nikoli změny zápisu v katastru nemovitostí (toho lze dosáhnout nejen na základě soudního rozhodnutí, ale i součinností stran při změně zápisu). Žaloba na vyklizení je tak jediným způsobem a konečným řešením, jak vyklizení nemovitosti dosáhnout, neboť žalobou na určení by vyklizení nemovitosti nedosáhla. Byť na základě neplatné smlouvy o zřízení věcného břemene bylo v katastru nemovitostí ve prospěch dovolatelky právo odpovídající věcnému břemeni zapsáno, nevylučuje to nesoulad tohoto zápisu se skutečným právním stavem (právě v důsledku neplatnosti smlouvy), a tento zápis nijak nebrání tomu, aby se vlastnice mohla domáhat ochrany svého vlastnického práva rovněž žalobou na vyklizení. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, tak není případný, neboť v něm dovolací soud řešil otázku existence naléhavého právního zájmu vlastníka nemovitosti, který se snažil dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí žalobou na určení neplatnosti kupní smlouvy. 14. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 4. 2025 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu