Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně T. s.r.o., zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému Společenství vlastníků Rezidence XY, zastoupenému Mgr. Eliškou Čáslavskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o 171.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 78/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 53 Co 218/2024-172, takto:
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 53 Co 218/2024-172, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 29. 4. 2024, č. j. 13 C 78/2022-144, mj. potvrdil v části, v níž zamítl žalobu o zaplacení částek ve výši 54.800 Kč a 54.750 Kč s úroky z prodlení a částky 44.350 Kč.
2. Rozsudek odvolacího soudu v této části napadla žalobkyně dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že výkon jejího práva, jímž se domáhá zaplacení pokuty za porušení povinnosti žalovaného vyhotovit řádné vyúčtování zálohových plateb za léta 2018 až 2020 podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).
4. Dovolatelce lze sice přisvědčit, že nárok na pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nezávisí na tom, zda žalobkyni vznikla v důsledku prodlení žalovaného škoda (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Od tohoto závěru se však odvolací soud neodchýlil. Výslovně totiž uvedl, že postup podle § 8 o. z. nemůže sama o sobě ospravedlnit okolnost, že žalobkyni nevznikla v důsledku prodlení žalovaného žádná škoda. Jeho závěr, že jednání žalobkyně domáhající se zaplacení pokuty za nedodání vyúčtování je zneužitím práva, není založen jen na této skutečnosti.
5. Odvolací soud zvažoval i jiné okolnosti, přihlédl k poměrům jak na straně žalobkyně (vlastnice jednotky), tak na straně žalovaného (správce budovy) – zejména, že po dlouhou dobu, resp. u vyúčtování za rok 2018 bezmála až do promlčení nároku, nevznesla žalobkyně žádné námitky proti daným vyúčtováním, udržovala tak žalovaného v přesvědčení o jejich správnosti, domáhala se plnění prostřednictvím žaloby, aniž by uběhla lhůta k vypořádání námitek. Zdůraznil, že důvodem pro postup podle § 8 o. z. nemůže být jen případná snaha žalobkyně sankcionovat žalovaného, avšak všechny zjištěné okolnosti v souhrnu již závěr o zneužití práva žalobkyní umožňují. Přihlédl k tomu, že žalobkyně se žalobou ani nedomáhala vyhotovení řádného vyúčtování, nýbrž pouze pokuty samotné, a nešlo jí tedy o to, domoci se řádného vyúčtování a ověření, zda za služby spojené s užíváním jednotky nezaplatila více, než byla povinna, ale spíše o poškození žalovaného a získání majetkového prospěchu, který se zjevně snažila maximalizovat otálením s uplatněním námitek proti správnosti vyúčtování a s tím spojeným nárokem na zaplacení pokuty; takové jednání však nepožívá právní ochrany. Po zvážení všech těchto okolností pak dospěl k závěru, že její jednání je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda je možné považovat opravená vyúčtování za řádná, jednak ji dovolatelka formulovala jen obecně a jednak na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. Odvolací soud totiž (stejně jako soud prvního stupně) zjevně vycházel ze závěru, že vyúčtování řádná nebyla a žalobkyni tedy právo na zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. vzniklo – jinak by se otázkou, zda žalobou uplatněný nárok na pokutu není v rozporu s dobrými mravy, resp. zjevným zneužitím práva, nemusel vůbec zabývat.
7. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu