Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti doložit vyúčtování za rok 2020 a umožnit pořízení kopie podkladů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 25 C 60/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2024, č. j. 18 Co 204/2024-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce [vlastník bytové jednotky č. 969/7, nacházející se v budově č. p. XY, XY, bytový dům, postavené na pozemku stavební parcela č. XY, XY, v katastrální území a obci XY (dále jen „byt“, „dům“ a „pozemek“), a člen žalovaného] se domáhal, aby byla žalovanému [Společenství vlastníků XY (dále též jen „společenství vlastníků jednotek“), jakožto právnické osobě založené za účelem správy domu a pozemku] uložena povinnost doložit mu náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh na služby a provedení vyúčtování za rok 2020 a umožnit mu pořízení kopie podkladů.
2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 25 C 60/2023-181, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II).
3. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 18 Co 204/2024-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Zpochybňuje-li dovolatel správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek (zejména, zda mu byla doručena vyrozumění o možnosti nahlédnout do podkladů dne 4. 8. 2023, dne 15. 11. 2023 a na setkání s mediátorem 14. 11. 2023), ve skutečnosti nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování. Uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Své skutkové závěry také nepostavily na neprokázání určité právně významné skutečnosti, nýbrž učinily je na základě učiněných skutkových zjištění. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
6. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
7. Nadto vytýkanou vadou řízení netrpí, neboť rozsudky soudů nižších stupňů splňují náležitosti odůvodnění rozsudku stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř., jde-li o rozsudek odvolacího soudu) a dovolatelem tvrzené nedostatky jejich odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proč nebyly některé dovolatelem navrhované důkazy provedeny, bylo soudy odůvodněno. Pro úplnost lze dodat, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně (jako tomu je v projednávané věci), pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
8. Obstát nemůže ani námitka týkající se důkazního břemene (jeho nesprávné aplikace odvolacím soudem), a to již jen proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene – žalobu nezamítl, protože by žalobce neprokázal svá tvrzení.
9. Dovolatel současně přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu (jež potvrdilo závěr soudu prvního stupně vedoucí k zamítnutí žaloby) je založeno též na právním závěru, že „ze strany žalobce jde o šikanózní výkon práva, kterému nemůže být poskytnuta právní ochrana“. Tento právní závěr však žalobce svým dovoláním nenapadá; přitom sám o sobě vede k (opodstatňuje) zamítnutí žaloby (srov. § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; ke korektivu dobrých mravů v poměrech zákona o službách srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023). Platí přitom, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby nebo k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
10. Pro úplnost (nad rámec uvedeného) lze dodat, že dovoláním zpochybněné otázky vztahující se ke splnění povinnosti vyplývající z § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále též jen „zákon o službách“), odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěrech, že právo nájemce bytu na předložení dokladů lze uplatnit u soudu v případě, že pronajímatel jeho žádosti nevyhoví, pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, avšak vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování; právo seznámit se s doklady proto nelze chápat formálně jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek; pronajímatel bytu splní povinnost předložit nájemci doklady, z nichž vycházel při vyúčtování služeb, tehdy, jestliže je předloží za podmínek umožňujících jejich řádné prostudování, resp. pořízení opisů či kopií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16). Místem, kde poskytovatel služeb plní svou povinnost umožnit příjemci seznámit se s podklady pro vyúčtování je sídlo poskytovatele služeb, nedohodnou-li se strany jinak (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3550/2024, ve věci týchž účastníků).
12. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění (jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalovaný oznámením ze dne 22. 5. 2021 informoval žalobce o možnosti nahlédnout do podkladů pro vyúčtovaní mj. za rok 2020 v sídle žalovaného (H., S. P.) jako poskytovatele služeb v termínu 27. 5. 2021, dále oznámením ze dne 28. 7. 2021 informoval žalobce o možnosti nahlédnout do podkladů pro vyúčtovaní za roky 2015–2020 v sídle žalovaného (H., S. P.) jako poskytovatele služeb v termínu 4. 8. 2021 a dále ho oznámením ze dne 26. 10. 2023 informoval o možnosti nahlédnout do uvedených podkladů dne 14. 11. 2023 při setkání s mediátorem a rovněž dne 15. 11. 2023 v sídle žalovaného s tím, že lze sjednat i jiný termín v období od 15. 11. 2023 do 15. 12. 2023, a o trvalé možnosti nahlížet do podkladů v novém sídle žalovaného (H., P.), v úředních hodinách. Žalobce ani jednu z možností nevyužil.
13. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný splnil povinnost vyplývající z § 8 odst. 1 zákona o službách, je tak v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Má-li splnění povinnosti podle § 8 odst. 1 zákona o službách umožnit nájemci kontrolu správnosti vyúčtování nákladů na služby, nemůže být existence „správného vyúčtování“ logicky zákonnou podmínkou pro splnění povinnosti podle § 8 odst. 1 zákona o službách, jak je nakonec zřejmé i z odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, ve sporu mezi týmiž účastníky.
14. Dovolatel výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku, byť vůči němu žádné dovolací námitky neprezentuje. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.
15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 6. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu