Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. B., zastoupené Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti žalovaným 1) D. D., a 2) E. D., zastoupenými JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, o určení neplatnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 40/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 16 Co 179/2024-212, takto:
- I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 47 C 40/2023-156, určil, že je neoprávněná výpověď žalovaných ze dne 30. 3. 2023 daná žalobkyni z nájmu tam specifikovaného bytu – dále jen „Výpověď“ a „byt“ (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 16 Co 179/2024-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I (výrok I) a změnil v nákladovém výroku II (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy (§ 580, 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
4. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že rovněž u výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. se soud může zabývat otázkou neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 ve spojení s § 588 o. z. Pro naplnění tohoto výpovědního důvodu není významná intenzita potřeby bydlení pronajímatele, jeho či manželových příbuzných, tato okolnost však může mít význam (spolu s dalšími skutečnostmi) pro posouzení, zda výpověď z nájmu není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce (zde může jít o jeho rodinné a sociální poměry, délku doby, po níž v bytě bydlí, apod.), tak pronajímatele (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3296/2022, na něž odkázal i odvolací soud).
5. Při posouzení otázky neplatnosti Výpovědi z nájmu bytu pro její rozpor s dobrými mravy přihlédl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelů (pronajímatelů), tak na straně žalobkyně (nájemkyně), vycházel z konkrétních zjištění plynoucích z provedených důkazů a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Jak správně podotkl v napadeném rozsudku, ani v poměrech nájemního vztahu k bytu nelze vlastnické právo absolutizovat a v konečném důsledku pojímat tak, že by je vlastník (zde dovolatelé) mohl vykonávat jakýmkoli (libovolným) způsobem, tj. např. i způsobem, který jednoznačně odporuje zájmům účastníků nájemního poměru (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5679/2016). Podle zjištěného skutkového stavu přitom šlo v dané věci o výjimečný případ, v němž nad spíše méně intenzivní bytovou potřebou bratra žalovaného 1), v jehož prospěch byla Výpověď učiněna, převáží oprávněný zájem na pokračování nájmu žalobkyně, která v bytě bydlí po velmi dlouhou dobu (od roku 1988), je důchodového věku, její sociální situace a zdravotní stav nejsou dobré, a nachází se v mimořádně tíživé rodinné situaci (kterou je, jak plyne ze shora citované judikatury, nutno také zohlednit při úvaze o možném rozporu Výpovědi s dobrými mravy), v níž pečuje o dva invalidní, ve svéprávnosti omezené (mentálně retardované) syny (třetí syn žalobkyně, který s ní také žije ve vypovídaném bytě, ač svéprávný, je stejně jako spolubydlící bratři rovněž invalidní). Není-li (jako v tomto případě) úvaha odvolacího soudu stran použitelnosti korektivu dobrých mravů na posuzovanou Výpověď zjevně nepřiměřená, nelze ji v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu