Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobkyně městské části Praha 14, se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073/8, IČO 00231312, zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti žalované I. D., zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 40/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 29 Co 371/2024-66, takto:
- I. Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně (pronajímatelka) se domáhala vyklizení bytu s odůvodněním, že se žalovanou (nájemkyní) uzavřela smlouvu na dobu určitou do 7. 8. 2023, žalovanou vyzvala 25. 9. 2023 k vyklizení a předání bytu, avšak žalovaná tak dosud neučinila.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 4. 2024, č. j. 15 C 40/2024-37, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat tam specifikovaný byt, do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výrok III).
3. K odvolání žalované (do výroků I a II) Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 29 Co 371/2024-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není z posléze uvedených důvodů přípustné.
5. Přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky (kterou dovolatelka považuje za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu), zda v případě nájemní smlouvy k bytu uzavřené na dobu určitou dochází uplynutím sjednané doby k zániku nájemního poměru, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná s rodinnými příslušníky v současnosti obývá byt bez právního důvodu, a žalobkyně se tak může domáhat ochrany vlastnického práva, a tedy i vyklizení bytu. Po zvážení okolností případu však pro tentokrát odmítl ochranu vlastnickému právu žalobkyně poskytnout, a to s odkazem na § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, pro zjevné zneužití práva žalobkyní.
6. K tomu dovolací soud uvádí, že ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci úvahu odvolacího soudu, že požadavek na vyklizení bytu zneužití práva ze strany žalobkyně představuje, nelze za zjištěných okolností za zjevně nepřiměřenou označit.
7. Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá ustálené judikatuře (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
8. Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalované, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a zohlednil celou genezi dané věci.
9. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu překvapivost rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, a ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, uplatňuje jiný dovolací důvod (vady řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány – o takovou situaci ovšem podle obsahu spisu v dané věci nejde) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Námitky ohledně nemravnosti postupu žalobkyně s ohledem na historii nájemního vztahu a další jeho aspekty byly podstatou argumentace žalované od počátku řízení. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobkyně nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 5. 2025
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu