Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Duchtíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Bratří Jaroňků 4079, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 130 656,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 113/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 28 Co 225/2024-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“)] se po žalované [vlastnici bytové jednotky č. 776/21, zapsané na LV č. XY, umístěné v budově na XY, k. ú. XY (dále jen „byt“)] domáhal zaplacení částky 130 656,10 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu nákladů spojených se správou domu a pozemku na adrese XY, za období od září 2014 do září 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 28 C 113/2023-143, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 45 078 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 85 578,10 Kč žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Zamítnutí žaloby odůvodnil promlčením požadovaného plnění za období od září 2014 do 28. 4. 2020, neboť žaloba byla podána 28. 4. 2023.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 28 Co 225/2024-190, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel zejména ze zjištění, že žalovaná nabyla vlastnické právo k bytu na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 2022, č. j. 27 D 458/2020-190, jež nabylo právní moci téhož dne, a to jakožto odúmrť po zůstavitelce L. Č., která zemřela dne XY v Rakousku, a proto informace o jejím úmrtí nebyla v České republice známa (nebyla zaznamenána v Centrálním registru obyvatel). O jejím úmrtí se dozvěděl až notář v roce 2020. Z titulu neuhrazených záloh na služby spojené s užíváním bytu a neuhrazených příspěvků na správu domu a pozemku má žalobce za žalovanou za období od září 2014 do září 2022 pohledávku ve výši 179 478,12 Kč. Rozsudkem pro zmeškání ze dne 24. 4. 2015, č. j. 11 Cm 37/2014-52, Městský soud v Praze vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal po L. Č., která již v té době nežila, zaplacení částky 41 190 Kč s příslušenstvím. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 260/2020 se žalobce žalobou ze dne 29. 6. 2020 domáhal vůči dědicům a právním nástupcům po zůstavitelce L. Č. zaplacení částky 92 817 Kč s příslušenstvím sestávající z příspěvku vlastnice bytu na správu domu a pozemku za období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2020 a z vyúčtování služeb za roky 2016, 2017, 2018 a 2019. Usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 10 C 260/2020-61, Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl, že na straně žalované bude v řízení nadále pokračováno se žalovanou. Žalobce byl v tomto řízení zastoupen advokátem JUDr. Zdeňkem Juřinou na základě plné moci. Řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno.
5. Po právní stránce nejprve předeslal, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po stránce právní; přihlédl k námitce promlčení, kterou ohledně části nároku vznesla žalovaná a kterou nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy. V této souvislosti uvedl, že s ohledem na zastavení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 vedeného pod sp. zn. 10 C 260/2020 z důvodu zpětvzetí žaloby mohl žalobce vznesení námitky promlčení v nyní souzené věci důvodně očekávat. Tvrdil-li žalobce, že advokátu JUDr. Juřinovi neudělil plnou moc k zastupování a nevěděl o podané žalobě ani o zastavení řízení ve věci sp. zn. 10 C 260/2020, jde tato okolnost k jeho tíži, neboť je na něm, jak si vztah s tímto advokátem vyřešil; tuto námitku navíc považoval za účelovou. Dodal, že desetiletou lhůtu k podání návrhu na nařízení exekuce sice nelze zpochybnit, ovšem i skutečnost, že na podkladě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, č. j. 11 Cm 37/2014-52, neproběhlo exekuční řízení, svědčí pro závěr, že námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, jelikož na straně žalobce lze shledat zavinění. Tento právní názor ostatně odpovídá také tam citované judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu.
6. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z dále uvedených důvodů přípustné.
7. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod č. 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle judikatury Ústavního soudu naplňují tyto podmínky třeba případy, ve kterých byla za specifických okolností námitka promlčení uplatněna státem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, uveřejněný pod č. 209/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v rámci rodinných vztahů (např. nález téhož soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný pod č. 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo advokátem proti klientovi, kterého předtím při zastoupení poškodil (za všechny viz nálezy téhož soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20, uveřejněné pod č. 119/2011 a č. 108/2021 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
8. Rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
9. Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, uveřejněné pod č. 10/2020 v časopise Soudní rozhledy, a ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 114/2024 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2598/24)].
10. Těmito východisky se odvolací soud v napadeném rozhodnutí důsledně řídil a své úvahy logicky a přesvědčivě odůvodnil. Při posuzování, zda námitka promlčení vznesená žalovanou (ne)odporuje dobrým mravům, především zohlednil, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 260/2020 bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby dovolatelem a že na podkladě vyhovujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, č. j. 11 Cm 37/2014-52, žalobce přiznané plnění vůči L. Č. nevymáhal cestou exekuce; na straně dovolatele tedy shledal zavinění za vzniklý stav věci a uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům neodporuje. S přihlédnutím k obsahu spisu a skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů vycházely, se přitom dovolacímu soudu takový právní názor nejeví jako zjevně nepřiměřený, vyjádřeno jinak, okolnosti posuzované věci nejsou natolik výjimečné, že by vyžadovaly využití korektivu dobrých mravů jakožto krajního řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti. Na tomto místě dovolací soud pokládá za potřebné zdůraznit, že otázky zda „Lze shledat zavinění marného uplynutí promlčecí lhůty na straně věřitele … v situaci, kdy dlužník … byl stále zapsán v katastru nemovitostí coby vlastník nemovitosti, přičemž věřitel proti dlužníku zahájil soudní řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozsudku určující povinnost dlužníkovi, který byl v době vydání již po smrti a tím se jedná o nicotné rozhodnutí?“, a zda „Je uplatnění námitky promlčení žalovanou … výkonem práva v souladu s dobrými mravy, když žalovaná postupovala liknavě ... , evidovala v katastru nemovitostí zůstavitelku coby vlastníka jednotky a zahájila dědické řízení až 8,5 roku po smrti zůstavitelky, přičemž pokud by zahájila dědické řízení v přiměřené lhůtě, nedošlo by ke vzniku značné části pohledávek?“, představují toliko jednotlivé aspekty komplexní úvahy o tom, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalované odporuje dobrým mravům, a proto je samostatně přezkoumat nelze (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 458/2024). Nad rámec řečeného dovolací soud přesto podotýká, že zahájení pozůstalostního řízení asi 8 a půl roku po smrti původní vlastnice bytu rozhodně nelze považovat za včasné, avšak ani tato okolnost není způsobilá přiléhavost závěru odvolacího soudu zvrátit. Je to totiž dovolatel, kdo má aktivně (bděle, včas) bránit svá práva a práva svých členů, kteří příspěvky na správu domu a pozemku řádně hradí. Jeho přístup spočívající v podání toliko jedné žaloby, přestože vůči původní vlastnici bytu, resp. žalované eviduje dluh již od roku 2014, naopak svědčí spíše o liknavosti. Nezbývá tedy než uzavřít, že při řešení nastolené otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
11. Na řešení dalších dovolatelem formulovaných otázek, tj. otázky, zda „Udělí-li plnou moc pro zastupování jiná osoba než osoba zmocněná k zastupování právnické osoby coby člena voleného orgánu ve smyslu ust. § 154 občanského zákoníku … , bude plná moc udělena platně? Je platně udělena plná moc k zastupování JUDr. Juřinovi, když osoba zmocněná k zastupování statutárního orgánu tuto plnou moc JUDr. Juřinovi neudělila?“, „K jakému okamžiku měl žalobce (věřitel) možnost seznámit se s tím, kdo je osobou povinnou k úhradě příspěvku vlastníka jednotky dle ust. § 1180 občanského zákoníku, když osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí zemřela a není zahájeno pozůstalostní řízení?“, a zda „Porušila Česká republika svou povinnost stanovenou jí mimo jiné zákonem č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, když 8,5 roku po úmrtí zůstavitelky nebylo zahájeno dědické (pozůstalostní) řízení?“, napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí), neboť odvolací soud v tomto směru neučinil žádné právní závěry, které by bylo lze podrobit dovolacímu přezkumu. Jeho rozhodnutí totiž záviselo toliko na posouzení, zda žalovanou uplatněná námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy; navíc argument, že se bez svého zavinění nemohl dozvědět o osobě, proti které by mohl uplatnit své právo (§ 619 o. z.), dovolatel poprvé vznesl až v dovolání. Přitom nespočívá-li napadený rozsudek na posouzení takto nastolených otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)].
12. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neodůvodnil, proč se nezabýval jeho námitkou, že advokátu JUDr. Juřinovi neudělil plnou moc k zastupování, a proto je jeho rozhodnutí v tomto rozsahu nepřezkoumatelné, uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolací důvod nezpůsobilý). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec řečeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho (ani zčásti) považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Konečně dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatel napadl zjevně jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu