Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze, Čerčanská 2023/12, IČO 65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30a, proti žalované Czech Outdoor s. r. o., se sídlem v Praze, Na Strži 2097/63, IČO 24199427, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze, Malátova 461/17, o zaplacení částky 330 506 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 316/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 54 Co 285/2024-398, takto:
- Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 330 506 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že uvedená částka odpovídá výši jeho pohledávky za žalovanou představující náklady, které v rozmezí kalendářních měsíců říjen 2017 až únor 2018 vynaložil na odstranění 46 konkrétně identifikovaných reklamních zařízení žalované, které po zániku příslušného povolení protiprávně provozovala na dálnicích D1 a D11, a to poté, co tak ve stanovené lhůtě neučinila sama žalovaná, jež k tomu byla vyzvána Ministerstvem dopravy coby silničním správním úřadem pro dálnice.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 16 C 316/2020-263, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný (výrok I), a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II).
3. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 54 Co 285/2024-398, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud posoudil uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobce z popudu Ministerstva dopravy jako státem zřízená organice i k tomuto účelu splnil za žalovanou povinnost uloženou jí v § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném od 31. 12. 2015 do 31. 12. 2023, jestliže za ni odstranil pro její nečinnost reklamní zařízení v jejím vlastnictví.
4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 větou první) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Dovolatelka vymezila v dovolání tři právní otázky, při jejichž řešení se podle jejího mínění odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. První otázka týkající se naplnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.
7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku. Pojmově může být vydán pouze „kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní základ nároku „je dán“, byť jen v nepatrné části (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, a ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, a rozsudek ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, uveřejněný pod č. 37/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup je účelný zejména ve složitějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení praktické vyřešit nejprve, zda je vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto základě (pravomocné rozhodnutí o opodstatněnosti základu nároku či jeho části) se pak zabývat mnohdy složitou otázkou určení jeho výše. Ačkoliv to zákon výslovně nestanoví, lze mezitímní rozsudek vydat pouze tehdy, shledal-li soud alespoň částečnou důvodnost nároku (jen tehdy je rozhodnutí pouze o základu, aniž by soud zatím musel zkoumat jeho výši, praktické a hospodárné); oproti tomu tam, kde základ nárok opodstatněn není, je třeba rovnou žalobu zamítnout, neboť mezitímní výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel sledovaný úpravou mezitímního rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2837/2008).
8. V posuzovaném případě bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení peněžité částky, který žalobce zakládá na tvrzení, že za žalovanou odstranil protiprávně provozovaná reklamní zařízení na dálnicích či v jejich ochranném pásmu v jejím vlastnictví. Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že se nezabýval v rámci posouzení základu nároku podstatněností jednotlivých položek uplatněných žalobcem (mzdové náklady, náklady na pohonné hmoty a náklady na dopravní prostředky), přehlíží, že tyto náklady se vztahují k výši nároku a soud je bude zkoumat až v dalším řízení. Důvodná není ani námitka, že se soudy nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou vzniklou žalobci, neboť nárok nebyl posouzen jako náhrada škody, ale jako nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení.
9. Tvrdí-li dovolatelka (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003), že rozhodnutím o základu projednávané věci nemohou být řešeny předběžné otázky pro rozhodování o věci samé, nelze než s ní souhlasit. Na řešení takto postavené otázky však právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, naopak je z výroku i odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že o základu věci rozhodnuto bylo a soudy obou stupňů se oproti tvrzení dovolatelky nezabývaly „pouze“ aktivní a pasivní legitimací účastníků řízení, ale i všemi předpoklady pro právní posouzení uplatněného nároku.
10. Ani otázka, kterou dle dovolatelky řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně poukazuje na jeho usnesení ze dne 27. 10. 2022, sen. zn. 29 ICdo 127/2021, a rozsudek ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010), za jakých podmínek lze uložit straně nezatížené důkazním břemenem vysvětlovací povinnost, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž ohledně svého závěru o pasivní legitimaci žalované (o jejím vlastnictví odstraněných reklamních zařízení) z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z dalších vycházel (srovnej rozsudky ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019, či ze dne 28. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020) a v souladu s touto judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil a prokázal skutečnosti, na jejichž základě bylo možné oprávněně dovozovat, že žalovaná je vlastníkem v žalobě označených reklamních zařízení, jejichž provozování pro účely vlastního podnikání nezpochybnila, a že tak došlo k aktivaci její vysvětlovací povinnosti, které nedostála ( i přes poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila žádný důkaz o tom, že se předmětná reklamní zařízení nachází ve vlastnictví třetích osob).
11. Konečně poukazuje-li dovolatelka na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
12. O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu