Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně AVANCEMENT s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, V Dolině 1515/1b, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 25605747, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, PSČ 110 00, proti žalovanému I. S., zastoupenému JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 163/12, PSČ 602 00, o zaplacení 4.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 21/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, se v prvním, třetím a čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání se v části, v níž směřuje proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 1. 12. 2017 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení 4.800.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 25. 11. 2017 do zaplacení, jakožto bezdůvodného obohacení, které bylo žalovanému z bankovního účtu žalobkyně poskytnuto bez právního důvodu.
2. Usnesením ze dne 4. 1. 2021, č. j. Ncp 800/2020-283, Vrchní soud v Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 72 Cm 21/2021-331, žalobu na zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 1. 12. 2014 byla na účet žalovaného připsána od žalobkyně částka 4.800.000 Kč s označením platby „100% záloha na nákup akcií IDRON“ (dále jen „platba“).
2) Od 3. 9. 1997 do 14. 2. 2012 byl jednatelem žalobkyně Jan Vaněk (dále jen „J. V.“), od 18. 11. 2014 do 3. 10. 2016 byla jednatelkou žalobkyně Jana Tyráčková (dále jen „J. T.“), od 3. 10. 2016 je jednatelem žalobkyně J. V.
3) Od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 prováděl J. V. pro žalobkyni na základě dohody o provedení práce „poradenskou a konzultační činnost“.
4) Platbu provedl z bankovního účtu žalobkyně J. V.
5. Soud prvního stupně nejprve uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o koupi 110 ks akcií společnosti IDRONESAN a. s., identifikační číslo osoby 29055741 (dále jen „akcie“), a že platba byla zálohou na koupi akcií této společnosti, kterou žalobkyně poskytla žalovanému s tím, že žalovaný do 28. 2. 2015 žalobkyni buď vrátí plnění zpět, nebo na ni akcie převede [dále též jen „smlouva“].
6. V návaznosti na to soud konstatoval, že žalobkyně nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaného obohatila s vědomím, že k jeho obohacení nebyla povinna ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
7. K odvoláním žalobkyně, směřujícímu do celého rozsahu rozsudku soudu prvního stupně, a žalovaného, směřujícímu do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4.800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 12. 2017 do zaplacení, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4.800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 12. 2017 do zaplacení (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výrok I. rozsudku potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání (čtvrtý výrok).
8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož bylo prokázáno plnění ve výši 4.800.000 Kč žalobkyní žalovanému, avšak tvrzený právní důvod platby (smlouva) mezi žalobkyní a žalovaným prokázán nebyl. Uvedl, že jednání J. V. s žalovaným nelze žalobkyni přičítat, jelikož v danou dobu byla jedinou osobou oprávněnou za žalobkyni jednat J. T., která byla k 1. 12. 2014 jednatelkou žalobkyně, ta však s žalovaným nikdy nejednala.
9. V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že plnění poskytnuté žalobkyní žalovanému bylo plněním bez právního důvodu a žalovaný se přijetím takto poskytnutého plnění na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.
10. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal naplněnými podmínky § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. (tzv. vědomého plnění nedluhu), jelikož vědomá vůle žalobkyně ohledně plnění, k němuž nebyla povinna, nebyla v řízení prokázána.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to:
1) posouzení předpokladů pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“ ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.,
2) posouzení pasivní věcné legitimace v řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“,
3) vymezení subjektů vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku dispozic s prostředky na bankovním účtu třetí osoby,
které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a
4) posouzení předpokladů tzv. vědomého plnění nedluhu podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. v souvislosti s platbou provedenou bez souhlasu majitele účtu osobou s dispozičním oprávněním k tomuto účtu vědomě na účet třetí osoby,
která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
12. Dovolatel prostřednictvím předestřených dovolacích otázek brojí proti názoru odvolacího soudu, podle něhož je platba bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobkyně, jelikož byla poskytnuta bez právního důvodu.
13. Podle názoru dovolatele odvolací soud při posuzování bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. nesprávně vycházel z předpokladu vědomé vůle osoby, jež plnila. Poukazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněného pod číslem 21/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 21/2020“), podle nichž § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. „nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu“.
14. Vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu má dovolatel za to, že bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout na jeho straně, nýbrž toliko na straně J. V., který provedl platbu, jakožto osoba s dispozičním oprávněním k účtu žalobkyně, a který touto platbou sám uskutečnil svůj záměr poskytnout žalovanému plnění a přivodit tím následky ve své právní sféře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015).
15. K tomu dovolatel uvádí, že následkem plnění za jiného je vznik práva třetí osoby (plnitele) na vydání bezdůvodného obohacení po dlužníkovi, který tímto plněním byl bezdůvodně obohacen, nikoli po věřiteli, jakožto osobě, která plnění přijala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013). Odvolací soud se těmito pravidly neřídil a v důsledku toho nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace v projednávané věci.
16. V rámci třetí dovolací otázky dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil, že platba byla provedena z účtu žalobkyně osobou oprávněnou disponovat s prostředky na účtu žalobkyně (J. V.). Jakékoli následné výhrady majitelky účtu (žalobkyně) vůči takto provedené platbě pak musí směřovat vůči disponentovi (J. V.), jemuž udělila dispoziční oprávnění k účtu.
17. Pro úplnost dovolatel poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku nedovodil absenci právního titulu platby mezi J. V. a žalovaným. Naopak, shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že platba „vycházela zcela z dohody mezi J. V. a žalovaným“.
18. Konečně dovolatel napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká také vady řízení, a to překvapivost a nepřezkoumatelnost rozsudku, které zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
19. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku a následně napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
20. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně, aby je zamítl.
III. Přípustnost dovolání
21. Ve své ustálené rozhodovací praxi vychází Nejvyšší soud dlouhodobě z toho, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 702/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1051/2021).
22. V části, v níž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, není dovolání žalovaného přípustné, neboť jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou byl návrh zčásti zamítnut. Proto v tomto rozsahu nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli způsobit (jakkoli nepatrnou) újmu, která by byla odstranitelná tím, že jej v této části dovolací soud zruší. Dovolací soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné (podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn).
23. Dovolání je však podle 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky podmínek vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení „plněním za jiného“ podle § 2991 odst. 2 o. z. a s tím souvisejícího vymezení pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
24. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec první). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec druhý).
25. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.
b) K bezdůvodnému obohacení vzniklému „plněním za jiného“
26. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se k § 2991 odst. 1 o. z. mimo jiné podává:
1) Skutková podstata bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za osobu, jež měla po právu plnit sama (dále též „plnění za jiného“), upravuje situace, v nichž třetí osoba plnila dluh dlužníka, aniž by k tomu byla povinna, přičemž mezi dotčenými osobami bylo zřejmé, že plní za jiného. Právní povinnost dlužníka musí v době plnění třetí osobou existovat. Dlužník je zproštěn své povinnosti vůči věřiteli, ovšem ochuzený (osoba třetí, jež plnila, ačkoliv k tomu nebyla povinna) má poté právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k dlužníkovi, nikoliv věřiteli, jemuž plnil. Účelem této úpravy je umožnit regres třetí osoby (plnitele) vůči dlužníku.
2) Absencí povinnosti ochuzeného plnit je třeba rozumět to, že ochuzený (plnitel) není obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence takové povinnosti ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala právní důvod pro nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu obohaceného.
3) Jestliže by ten, kdo plnil, jednal v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost vůči věřiteli, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, šlo by o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení by vznikl vůči tomu, komu bylo plněno.
4) Aplikaci dané skutkové podstaty je nutno provádět s ohledem na obecná ustanovení upravující zánik závazku splněním dluhu třetí osobou, jimiž jsou zejména § 1936 a 1937 o. z.
V poměrech úpravy § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, obdobně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný pod číslem 9/2012 Sb. rozh. obč., a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017, v režimu účinné právní úpravy pak R 21/2020, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1783/2022 a sp. zn. 28 Cdo 1214/2023.
27. Z citovaných judikatorních závěrů se podává, že k naplnění skutkové podstaty plnění za jiného je zásadně potřeba prokázaná vědomá vůle plnitele o tom, že k plnění není sám povinen, jakož i jeho vůle splnit cizí dluh.
28. Dovolací soud se však ve své rozhodovací praxi zabýval již také vymezením subjektů vztahu bezdůvodného obohacení v případě plnění za jiného v kontextu smlouvy o běžném účtu, přičemž formuloval a odůvodnil následující závěry:
1) Peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012).
2) Finanční instituci pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance taktéž realizují oprávnění obligační povahy (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014).
3) Disponent vybavený právem determinovat pohyb uložených prostředků je mimo jiné s to poukázat určitou částku z dotčeného účtu na účet svého věřitele s cílem vyrovnat vlastní dluh. V takovém případě uvedený subjekt nedává průchod vůli majitele účtu, nýbrž vlastním jménem uskutečňuje úmysl poskytnout plnění, jež je sám dlužen, a přivodit tak následky ve své právní sféře, na čemž ničeho nemění skutečnost, že povinnost zaplatit věřiteli určitou částku realizuje za využití majetkové hodnoty náležející primárně jinému (majiteli účtu), již si za tím účelem přisvojuje.
4) Nelze proto pokládat za principiálně vyloučené, aby disponent (nevystupující vůči příjemci plnění jako zástupce třetího subjektu) poukázáním finančních prostředků na účet svého věřitele přivodil zánik vlastního závazku i tam, kde tento úkon nekoreluje se zájmy majitele účtu samotného.
5) Bude-li vskutku mezi osobou s dispozičním oprávněním a tím, komu adresovala peníze z předmětného účtu, platný a účinný právní důvod pro uvedené plnění, nebude na věřitele, obdrževšího v důsledku pokynu svého dlužníka daný obnos, v zásadě přiléhavé nahlížet jako na bezdůvodně obohaceného.
6) V důsledku transferu prostředků do sféry disponentova věřitele se snižují aktiva majitele účtu, z něhož je daný obnos odepisován, a naopak se zlepšuje majetková situace osoby s dispozičním oprávněním, jež je zproštěna pasiva v podobě dluhu, který byl popsaným způsobem uhrazen. Jelikož je uvedený prospěch zřetelně provázán s újmou majitele účtu (v podobě umenšení jeho pohledávky za bankou), jeví se přirozené uzavřít, že při absenci právem aprobovaného důvodu pro tento přesun majetkových hodnot by se mezi ním a disponentem mohl utvořit závazek z bezdůvodného obohacení.
7) Platí přitom, že sama existence dispozičního oprávnění nezakládá adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet veden, a subjektem, jemuž je svěřeno právo s prostředky na něm složenými nakládat.
Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015.
29. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož platba představovala plnění na „dluh J. V. vůči žalovanému“ (viz odst. 39 napadeného rozsudku) a „vycházela zcela z dohody mezi J. V. a žalovaným“ (viz odst. 38 napadeného rozsudku), pročež nelze dovozovat vědomou vůli žalobkyně (majitele účtu) ohledně splnění dluhu za jiného (J. V.).
30. Jelikož se z rozhodovací praxe dovolacího soudu podává, že osoba s dispozičním oprávněním k účtu – dlužník – při plnění svého dluhu z bankovního účtu třetí osoby nedává průchod vůli této osoby (majitele účtu), je závěr odvolacího soudu, podle něhož se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení plněním za jiného z důvodu nedostatku vědomé vůle žalobkyně (majitelky účtu) o právním důvodu (respektive o samotném provedení) platby, jakož i vůle splnit dluh za jiného, v rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
31. Byl-li zde titul, na jehož základě měl žalovaný od J. V. platbu obdržet (smlouva), nedostalo se mu za daných okolností přijetím této částky bezdůvodného obohacení ani v případě, že by mu tyto prostředky jmenovaný poukázal bez souhlasu žalobkyně z jejího účtu, k němuž by měl dispoziční oprávnění.
32. Právní názor odvolacího soudu ohledně důvodu vzniku bezdůvodného obohacení a v návaznosti na to určení osoby pasivně věcně legitimované (osoby, jež se na úkor žalobkyně – majitelky účtu – bezdůvodně obohatila), proto není správný.
c) Shrnutí rozhodnutí
33. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není (co do řešení dovoláním otevřené otázky) správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se zabýval vytýkanými vadami řízení, napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. V dalším řízení odvolací soud blíže posoudí existenci a obsah právního titulu plnění mezi J. V. a žalovaným, jakožto předpokladu kvalifikace platby jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného. Přihlédne přitom i k tomu, že rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyžaduje vědomou vůli majitele účtu, realizuje-li platbu osoba s dispozičním oprávněním k účtu.
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
36. O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
37. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu