Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Jaroslava Brože, MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčního správce dlužníka T. B., zastoupeného Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, PSČ 186 00, proti žalované H. P., zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, o zaplacení 143.887.440 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 93/2021, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, č. j. 14 Cmo 265/2024-412, takto:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2024, č. j. 73 Cm 93/2021-402, rozhodl o tom, že se pokračuje v přerušeném řízení.
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovoláním otevřenou otázku, „zda má soud při posuzování důvodů pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vzít v úvahu též hospodárnost řízení a stav (pokročilost) obou řízení, rozhoduje-li o pokračování v řízení“, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na jeho uvážení, zda řízení přeruší. Soud proto řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale též nemusí.
2) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát.
3) Při úvaze o tom, zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., by soud měl posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení.
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovaná rozhodnutí.
[5] Od citované judikatury dovolacího soudu se odvolací soud – oproti mínění dovolatelky – neodchýlil, neboť se zabýval shora uvedenými hledisky pro možnost (ne)přerušení řízení. Závěru, podle něhož by vyčkání výsledků řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 78/2018 (dále jen „související řízení“) neúměrně prodloužilo řízení v projednávané věci, nelze ničeho vytknout. Soud prvního stupně totiž založil rozhodnutí v souvisejícím řízení na otázce promlčení žalovaného práva, když související řízení bylo zahájeno dne 6. 3. 2017 (a tato otázka bude dále přezkoumávána v odvolacím řízení), zatímco podle soudů nižších stupňů v projednávané věci otázka promlčení žalovaného práva zásadní nebude, neboť řízení bylo zahájeno již dne 3. 6. 2014.
[6] Dovolání není přípustné ani k řešení otázky, zda by bylo vhodnější než pokračovat v přerušeném řízení spojit projednávanou věc s věcí projednávanou v souvisejícím řízení ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř. Je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se otázkou spojení věcí nezabývalo a s ohledem na § 212a odst. 6 o. s. ř. zabývat ani nemohlo. Dovolatelka tak pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[7] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu