Plný text
27 Cdo 1840/2025-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně EUROPEAN FINANCIAL SERVICES, INC., se sídlem v Salemu, 388 State St., Unit 420, 97301, Oregon, Spojené státy americké, registrační číslo osoby 032021-99, zastoupené JUDr. Pavlem Sedlářem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, proti žalovanému Pavlu Bouškovi, zastoupenému Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1175/48, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva k akciím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 21/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 Cmo 73/2024-496, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 39 Cm 21/2021-450, určil, že žalobkyně je vlastnicí 2 kusů kmenových akcií společnosti Mladá fronta a. s., identifikační číslo osoby 49240315 (dále jen „společnost“), v listinné podobě, ve formě na jméno, o jmenovité hodnotě jedné akcie 1.000.000 Kč, série A, č. 01-02, s datem emise 1. 8. 2013, a 31 kusů kmenových akcií společnosti, v listinné podobě, ve formě na jméno, o jmenovité hodnotě jedné akcie 10.000.000 Kč, série B, č. 01-31, s datem emise 1. 8. 2013 (dále jen „akcie“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok), změnil jej ve výroku III. o náhradě nákladů řízení státu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (třetí výrok).
3. Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením ze dne 3. 10. 2022, č. j. 7 Cmo 183/2022-319, Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 6. 2022, č. j. 39 Cm 21/2021-271, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k akciím, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k výkladu § 80 o. s. ř. Z té se podává (mimo jiné), že:
1/ Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 695/2005, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2332/2013, a judikaturu v nich citovanou).
2/ Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, a nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2792/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5581/2016, či ze dne 24. 4. 2018, sp. zn.27 Cdo 223/2018).
3/ Otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud posuzuje vždy ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem vylíčeným žalobcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1308/2022).
6. Uzavřel-li odvolací soud, že dovolatelka se ochrany svého vlastnického práva měla domáhat žalobou na plnění (vydání akcií), při jejímž projednávání by si soud otázku vlastnictví akcií posoudil jako otázku předběžnou, kdy dovolatelkou podaná určovací žaloba neodstraní stav ohrožení práva, ani efektivně nezjedná nápravu či jistotu v dotčeném právním vztahu, nelze jeho právnímu posouzení – ve světle shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – ničeho vytknout.
7. Je přitom třeba odmítnout argumentaci dovolatelky, podle níž je určovací žaloba jediným prostředkem ochrany jejího vlastnického práva, neboť dovolatelka nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vydání akcií z důvodu „pozbytí práva držby akcií“ ve prospěch zástavního věřitele. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2099/2004 (jehož závěry, ač přijaté k výkladu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze aplikovat i v projednávané věci), vysvětlil, že v případě, kdy zástavní věřitel v rozporu se zákonem nevykonává a ani nehodlá vykonávat svá práva a neplní a ani nehodlá plnit své povinnosti oprávněného detentora k zastavené movité věci (neboť je se stavem, jaký svým jednáním nebo opomenutím nastolil, srozuměn) a jestliže tím vlastníku věci hrozí újma (zejména poškození, ztráta, zničení nebo zašantročení zastavené movité věci), je třeba – bez ohledu na to, že zajištěná pohledávka dosud nebyla uspokojena – dovodit, že vlastníku věci takto vadný výkon práv a plnění povinností ze strany zástavního věřitele (u něhož ani nelze z uvedených důvodů očekávat, že by zakročil) nebrání v tom, aby se domáhal ochrany svého vlastnického práva proti třetí osobě, která do něj neoprávněně zasahuje; na dalším trvání zástavního práva se tím samozřejmě nic nemění.
8. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že má-li dovolatelka za to, že smlouva o převodu akcií ze dne 25. 5. 2020 uzavřená mezi zástavní věřitelkou Crane Constancy Investments SE, identifikační číslo osoby 07898657, coby prodávající a žalovaným coby kupujícím je neplatným, resp. zdánlivým právním jednáním, může se ochrany svého vlastnického práva k akciím domáhat žalobou na jejich vydání.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
10. Náklady žalovaného sestávají z odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 30. 6. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – jejíž výše podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu činí 5.620 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.274,70 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem částku 7.344,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Filip Cileček předseda senátu