27 Cdo 1883/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně jmt insol, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 05276454, jako insolvenční správkyně dlužnice Mavilla s. r. o., se sídlem v Praze 3, Tachovské náměstí 90/2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28465644, proti žalovanému Václavu Malému, o zaplacení 14.318.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 114/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 4 Cmo 208/2024-395, takto:

I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 4 Cmo 208/2024-395, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2024, č. j. 41 Cm 114/2021-351, se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 4 Cmo 208/2024-395, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2024, č. j. 41 Cm 114/2021-351, ve výrocích I. a III., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

a) Návrh na zahájení řízení

2. Při jednání konaném 20. 6. 2022 žalobkyně k dotazu soudu upřesnila svá žalobní tvrzení tak, že „vychází z podkladů z účetní závěrky dlužnice, kde je evidována pohledávka vůči žalovanému. Je možné tak v současné době posuzovat nárok vůči žalovanému jako jednateli dlužnice z titulu náhrady škody, nicméně je otázkou, jaké podklady ze strany žalovaného případně budou předloženy. Pohledávka ve výši 11.370.000 Kč vůči žalovanému měla vzniknout z titulu půjčky“.

3. V reakci na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2024, č. j. 19 Cmo 38/2023-256, kterým byl zrušen (v pořadí první) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2023, č. j. 41 Cm 114/2021-192, žalobkyně podáním doručeným soudu prvního stupně 8. 4. 2024 (ve spojení s upřesněním návrhu učiněným při jednání konaném 10. 4. 2024 a s doplněním doručeným soudu 30. 4. 2024) učinila „návrh na změnu (upřesnění) žaloby“, kdy se domáhá zaplacení žalované částky „z titulu nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti žalovaného jako jednatele dlužnice jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře“. Toho se měl žalovaný dopustit tím, že postupně vybíral z účtu dlužnice peněžní prostředky, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto použity, a dále tím, že po zániku funkce jednatele nepředal hotovostní zůstatek v pokladně dlužnice a ponechal si jej.

4. Krajský soud v Plzni na jednání konaném dne 5. 6. 2024 změnu žalobního návrhu připustil.

b) Řízení před soudem prvního stupně

6. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Žalovaný byl jediným (zakládajícím) společníkem a jednatelem dlužnice; jeho funkce zanikla ke dni 11. 10. 2019.

2) Žalovaný průběžně vybíral finanční prostředky z účtu dlužnice; ke dni 31. 12. 2018 činí pohledávka dlužnice za žalovaným 11.370.000 Kč. Na základě dohody žalovaného s účetní společností dlužnice byla pohledávka žalovaného v účetních dokumentech dlužnice označena jako půjčka jednateli.

3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. MSPH 89 INS 11886/2019-A-32, zjistil úpadek dlužnice, prohlásil na její majetek konkurs a jmenoval žalobkyni insolvenční správkyní dlužnice.

4) Jako nový (jediný) jednatel a společník dlužnice byl dne 28. 11. 2019 do obchodního rejstříku zapsán Mehdi Tayeb Daïfi, jemuž žalovaný dle svých tvrzení předal pokladnu dlužnice; na pokladně se dle účetní závěrky vyhotovené ke dni 31. 12. 2018 měla nacházet hotovost ve výši 2.948.000 Kč.

5) Žalobkyně dopisem ze dne 31. 1. 2020 vyzvala žalovaného ke vrácení peněžních prostředků do majetkové podstaty dlužnice, žalovaný doposud ničeho neuhradil.

7. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že je vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, podle něhož „žaloba sama, ve spojení s jejím tzv. upřesněním při jednání, které se konalo dne 20. 6. 2022, je ve vztahu k částce 11.370.000 Kč, neprojednatelná“. Uvedená suma, má-li jít o pohledávku z titulu zápůjčky vůči žalovanému coby společníkovi, není podložena konkrétními skutkovými tvrzeními. Hodlá-li žalobkyně namísto vrácení zápůjčky uplatňovat nárok na náhradu škody vůči jednateli, nebyl v tomto směru učiněn určitý návrh na změnu žaloby, jenž vyhovuje požadavkům § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

8. Jelikož podle soudu žalobkyně ve vztahu k částce 11.370.000 Kč odstranila vady neprojednatelné žaloby až podáním ze dne 8. 4. 2024, přestože měla k dispozici podklady z účetnictví dlužnice již ke dni 31. 1. 2020, je právo žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému promlčeno; odkazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu soud prvního stupně neshledal uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného v rozporu s dobrými mravy.

9. Naopak nárok žalobkyně na zaplacení částky 2.948.000 Kč, jež měla činit zůstatek na pokladně dlužnice, který žalovaný dlužnici při zániku funkce nepředal, žalobkyně uplatnila žalobou včas v subjektivní promlčecí lhůtě. Soud zdůraznil, že právní posouzení, že tak učinila z titulu nároku na náhradu škody vůči žalovanému jako bývalému jednateli, bylo na soudu. V řízení byl prokázán vznik škody, její výše i příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného, naopak žalovaný neprokázal, že jednal v souladu s péčí řádného hospodáře; nárok žalobkyně tak soud shledal důvodným.

c) Odvolací řízení

11. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. Konstatoval, že dílčí skutek ve vztahu k žalované částce 11.370.000 Kč vylíčený v podané žalobě ze dne 30. 8. 2021 a upřesněný na jednání soudu 20. 6. 2022 vychází z toho, že uvedenou částku žalovaný žalobkyni dluží z titulu poskytnuté zápůjčky. V podáních z 8. 4. 2024 a z 30. 4. 2024 žalobkyně „mění skutková tvrzení tak, že částka 11.370.000 Kč s příslušenstvím představuje škodu (újmu), kterou žalovaný žalobkyni způsobil neoprávněnými výběry peněžních prostředků z bankovních účtů dlužnice, aniž by vybrané prostředky v její prospěch využil“.

12. Jelikož požadavky kladené na vylíčení nároku na náhradu škody žalobkyně splnila až v podání z 8. 4. 2024, přičemž se jedná o jiný skutkový stav, odvíjející se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění původně uplatněný v žalobě, nelze žalobkyni právo na zaplacení 11.370.000 Kč z důvodu jeho promlčení přiznat.

13. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož nárok na zaplacení 2.948.000 Kč odpovídající peněžním prostředkům v pokladně dlužnice uplatnila žalobkyně včas v subjektivní promlčecí lhůtě, a nadto důvodně, kdy žalovaný v řízení neprokázal předání pokladní hotovosti dlužnice novému jednateli či žalobkyni ani že by ji jinak využil ve prospěch dlužnice.

15. Dovolatelka předně namítá, že v řízení existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů. Žalobkyně měla k dispozici pouze účetní závěrky dlužnice z roku 2017 a 2018, aniž měla jakékoliv další informace, jež by nasvědčovaly tomu, že jednání žalovaného by bylo možno kvalifikovat jako způsobení škody dlužnici jejím jednatelem. Soudy tak nesprávně určily počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku dlužnice. Nadto k námitce promlčení nelze přihlédnout z důvodu její nemravnosti spočívající v jednání žalovaného, kterým se snažil „zastřít“ odčerpání finančních prostředků ze sféry dlužnice.

16. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud nesprávně posoudil právo uplatněné žalobou ze dne 30. 8. 2021, a byť podáním z 8. 4. 2024, kterým reagovala na závěry obsažené v prvním (zrušujícím) rozhodnutí odvolacího soudu, upřesnila žalobu, účinky (včas podané) žaloby, včetně stavení běhu promlčecí lhůty, zůstaly – v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013 – zachovány.
III. Přípustnost dovolání
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

18. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 2.948.000 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud odmítl jako subjektivně nepřípustné (podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn).

19. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, nebo ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 702/2006).

20. Dovolatelka v řízení vystupuje jako žalobkyně. Potvrdil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, nemohlo v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce způsobit (jakkoli nepatrnou) újmu, která by byla odstranitelná tím, že jej v této části dovolací soud zruší.

21. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním otevřené otázky posouzení žalobou uplatněného nároku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podávají následující závěry:

1) Ve sporném řízení se skutek odvíjí především od žaloby, v níž musí být vylíčeny rozhodující skutečnosti (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údaje nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“ apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012, či ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3733/2023).

2) O totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2730/2016, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2611/2020, a v nich citovanou judikaturu).

3) Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (podle zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele k tomu, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 179/2020, či usnesení sp. zn. 27 Cdo 2611/2020).

4) Obecně platí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního) právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016).

23. V projednávané věci dovolatelka v žalobě skutkově vymezila svůj nárok na zaplacení částky 11.370.000 Kč tak, že žalovaný (coby bývalý jediný společník a jednatel) prováděl z účtů dlužnice hotovostní výběry a převody na účet vedený na své jméno, přičemž dlužnice eviduje za žalovaným ve svém účetnictví významnou pohledávku, kterou žalovaný k výzvě dovolatelky dlužnici neuhradil. Právní kvalifikace takto vymezeného skutku je úkolem soudu. Jelikož se z žaloby nepodává, že by odčerpávání finančních prostředků dlužnice probíhalo na základě smluvního závazkového vztahu, přichází v úvahu posouzení nároku dovolatelky jako náhrady škody. Dovolatelka přitom již v žalobě tvrdí existenci všech tří základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, a to vznik škody (vybrání a převedení peněžních prostředků z účtu dlužnice), porušení povinnosti žalovaného (v podobě nevrácení peněžních prostředků ani k výzvě dovolatelky) a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody (žalovaný vybral peníze z účtu dlužnice, převedl je na svůj účet a ani přes výzvu je nevrátil).

24. Soudům nižších stupňů lze přisvědčit potud, že pokud by mělo jít o pohledávku z titulu zápůjčky, není nárok dovolatelky podložen konkrétními skutkovými tvrzeními, kdy pouhá okolnost, že dluh žalovaného je v účetnictví dlužnice (jež dovolatelka přiložila k žalobě) evidován jako „pohledávka za společníkem“, k tvrzení existence smluvního závazkového vztahu (bez dalšího) nepostačuje. Uzavřely-li však za této situace, že žalobní skutek nelze (beze změny žaloby) posoudit jako náhradu škody způsobené žalovaným dlužnici, učinily tak v rozporu se shora uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jakkoliv jsou tvrzení v žalobě stručná, lze z nich bez větších potíží seznat všechny skutkové okolnosti rozhodné pro právní kvalifikaci skutku (jež náleží soudu).

25. Z uvedeného plyne, že dovolatelka uplatnila nárok na zaplacení 11.370.000 Kč z titulu náhrady škody způsobené dlužnici jednáním žalovaného v rozporu s péčí řádného hospodáře již podáním žaloby (tj. ke dni 3. 9. 2021). Podání dovolatelky z 8. 4. 2024 tak nepředstavuje změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., jejíž účinky, včetně stavení běhu promlčecí lhůty, zůstávají zachovány (srov. za všechny dovolatelkou přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1319/2013); závěr odvolacího soudu, podle něhož je nárok žalobkyně na zaplacení 11.370.000 Kč s příslušenstvím k námitce žalovaného promlčený, tak není správný.

26. Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil ve výroku označené části rozsudku odvolacího soudu a spolu s nimi i ve výroku označené části rozsudku soudu prvního stupně. Věc pak v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

27. V další fázi řízení se soud prvního stupně bude věcně zabývat důvodností nároku žalobkyně na zaplacení 11.370.000 Kč s příslušenstvím; bude přitom (při nezměněném skutkovém stavu věci) vycházet z toho, že jde o nárok na náhradu škody způsobené žalovaným coby jejím jednatelem dlužnici jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře.

28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).

29. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu