Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Barborou Velázquezovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1212/4, PSČ 120 00, proti žalovanému J. H., o zaplacení 770.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 83/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 53 Co 306/2022-100, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 53 Co 306/2022-100, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 1. 9. 2021 se H. H. (dále též jen „původní žalobkyně“) domáhala zaplacení 770.000 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný si tuto částku dne 18. 4. 2019 neoprávněně převedl z jejího bankovního účtu na svůj bankovní účet.
[2] Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 3. 2022, č. j. 18 ,C 83/2021-71, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 27. 1. 2015 udělila původní žalobkyně žalovanému plnou moc, aby ji zastupoval při všech právních jednáních, a to bez časového omezení.
2) Dne 1. 10. 2018 sepsala původní žalobkyně listinu, podle níž věnuje žalovanému za jeho dlouhodobě poskytovanou obětavou péči 770.000 Kč a žalovaný si může tuto částku kdykoliv převést z jejího účtu u České spořitelny, a. s., na svůj účet.
3) Dne 9. 11. 2018 byla původní žalobkyně bez svého souhlasu hospitalizována v Psychiatrické nemocnici XY.
4) Podle vyšetření provedeného znalcem dne 1. 3. 2019 trpěla původní žalobkyně závažnou duševní poruchou dlouhodobého charakteru, jež jí znemožňovala právně jednat.
5) Dne 18. 4. 2019 žalovaný převedl 770.000 Kč z bankovního účtu původní žalobkyně na svůj bankovní účet.
6) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 3. 2020, č. j. 0 Nc 23002/2019-123, 18 P a Nc 25/2019, 18 P a Nc 26/2019, jenž nabyl právní moci dne 21. 4. 2020, byla původní žalobkyně omezena ve svéprávnosti tak, že není způsobilá k žádnému právnímu jednání, vyjma právních jednání v běžných záležitostech každodenního života. Hmotněprávním opatrovníkem jí byla ustanovena Městská část XY.
[4] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že:
1) Původní žalobkyně udělila žalovanému generální plnou moc bez časového omezení.
2) Zástupčí oprávnění žalovaného nezaniklo tím, že se u původní žalobkyně posléze rozvinula duševní porucha ve výše popsaném rozsahu [§ 448 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z“), a contrario]; zmocnění mohlo zaniknout nejdříve až odvoláním učiněným ustanoveným opatrovníkem.
3) Prohlášení ze dne 1. 10. 2018 je darovací smlouvou (§ 2055 odst. 1 o. z.). Z provedených důkazů se nepodává, že by původní žalobkyně nebyla v rozhodné době způsobilá k jejímu uzavření (což ostatně ani sama netvrdila).
4) Při převodu částky 770.000 Kč žalovaný nejednal ve střetu zájmů, jehož by bylo možné se dovolat postupem podle § 437 odst. 2 o. z.
[5] Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání původní žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Odvolací soud považoval za správné jak skutkové, tak i (s níže uvedenou výjimkou) právní závěry soudu prvního stupně.
[7] Soud prvního stupně nepochybil, nepředestřel-li účastníkům řízení svůj právní názor (totiž že původní žalobkyně uzavřela se žalovaným darovací smlouvu). Námitky původní žalobkyně, podle kterých listinu ze dne 1. 10. 2018 (již soudu sama předložila) nesepsala ani nepodepsala a nebyla ani k uvedenému dni způsobilá uzavřít darovací smlouvu na částku 770.000 Kč, odvolací soud považoval za uplatněné v rozporu s § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
[8] Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena darovací smlouva ani smlouva o bezúplatném postoupení pohledávky původní žalobkyně vůči bance. Jakkoliv taková smlouva nemusí mít písemnou formu, na listině ze dne 1. 10. 2018 je projev vůle toliko jedné strany (původní žalobkyně). Projev vůle žalovaného absentuje. I pokud by odvolací soud posoudil následné jednání žalovaného (příkaz k převodu peněz z bankovního účtu původní žalobkyně na bankovní účet žalovaného) jako konkludentní akceptaci návrhu původní žalobkyně, došlo by k uzavření smlouvy až v době, kdy k tomu původní žalobkyně již nebyla způsobilá. Taková smlouva by tudíž nebyla platná.
[9] Nicméně, žaloba není podle odvolacího soudu důvodná již proto, že žalovanému svědčilo zástupčí oprávnění plynoucí z udělené plné moci. Skutečnost, že původní žalobkyně byla následně (po udělení plné moci) omezena ve svéprávnosti, nemá vliv na trvání zmocnění (§ 448 o. z. a contrario). Jednal-li žalovaný v souladu s uděleným zmocněním, jakož i v souladu s vůlí původní žalobkyně vyjádřenou v listině ze dne 1. 10. 2018, není zde ani střet zájmů, jenž by žalovanému bránil v zastoupení původní žalobkyně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu a aplikace § 205a a § 118a o. s. ř., otázky, zda rozpor mezi zájmy původní žalobkyně a žalovaného bránil žalovanému v zastoupení původní žalobkyně (které odvolací soud posoudil dle dovolatelky v rozporu s jí citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu), a dále na vyřešení (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené) otázky hmotného práva, zda dříve udělená plná moc zaniká, resp. pozbývá platnosti a účinnosti, s rozvinutím se duševní poruchy u zmocnitele.
[11] Dovolatelka namítá, že ačkoli uplatnila odvolací důvod dle § 205a písm. c) o. s. ř. a zpochybňovala pravost a správnost listiny ze dne 1. 10. 2018, odvolací soud se odmítl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (představovanou například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, či ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4477/2010) touto námitkou věcně zabývat, maje za to, že jejímu přezkoumání odvolacím soudem brání zásada neúplné apelace.
[12] Soud prvního stupně dle dovolatelky pochybil (a odvolací soud toto pochybení nenapravil), nepředestřel-li účastníkům „svůj právní názor na oprávněnost nároku“ dovolatelky (dle § 118a o. s. ř.), čímž ji zbavil „možnosti skutkově a právně argumentovat“, a znemožnil jí tak další procesní „obranu“. Dovolatelka by „logicky“ navrhla provedení důkazů ke zpochybnění jak pravosti listiny, tak i její platnosti. Rozhodnutí obou soudů má proto dovolatelka za překvapivá a nepředvídatelná, odporující např. nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15.
[13] Dovolatelka dovozuje, že rozvinutí závažné duševní poruchy u zmocnitelky mělo za následek „zánik účinnosti plné moci ze dne 27. 1. 2015“, v důsledku čehož žalovaný nemohl dovolatelku zastoupit při převodu peněžní částky z jejího bankovního účtu na účet žalovaného. Nemohla-li v daném okamžiku učinit takové právní jednání sama dovolatelka (což bylo v řízení prokázáno), nemohl je za dovolatelku učinit ani žalovaný jako její zástupce. Plná moc „nemůže být neomezeně dlouho platná a její platnost a účinnost je spojena se zdravotním stavem jejího vystavitele právě, aby nemohlo dojít k jejímu zneužití“. Právní jednání žalovaného učiněné v projednávané věci je proto podle dovolatelky neplatné.
[14] Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož bylo jednání žalovaného v souladu s její vůlí (vyjádřenou v listině ze dne 1. 10. 2018), a tudíž oprávněné, a není zde tak střet mezi zájmy zástupce a zastoupené. Žalovaný jednal nepochybně ve své vlastní záležitosti, dovolatelka již nebyla způsobilá projevit jakoukoliv vůli ohledně nakládání s jejími penězi a žalovanému byl její stav znám. Za této situace má dovolatelka právní závěr odvolacího soudu za rozporný s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, uveřejněným pod číslem 54/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2023“).
[15] Závěrem pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se „vůbec nevypořádal s otázkou, z jakého právního titulu si žalovaný nadále ponechává ve svém držení vybrané finanční prostředky“, nedošlo-li k jejich darování a projevila-li dovolatelka opakovaně nesouhlas s tím, aby si je ponechal.
[16] Žalovaný ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
III. Procesní nástupnictví
[17] Dovolatelka v průběhu dovolacího řízení zemřela. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 4. 2025, č. j. 27 Cdo 1977/2023-176, rozhodl o tom, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalobce s M. H., jakožto jediným dědicem dovolatelky.
IV. Přípustnost dovolání
[18] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[19] Dovolání není přípustné k řešení otázky výkladu a aplikace § 437 o. z., neboť závěr odvolacího soudu, podle kterého věděla-li dovolatelka o střetu mezi jejími zájmy a zájmy žalovaného coby jejího zástupce (a nevyvodila-li z něj žádné důsledky, např. odvolání či omezení plné moci), nebrání takový rozpor v zájmech zástupčímu oprávnění zmocněnce (žalovaného), odpovídá jak výslovnému znění § 437 odst. 1 o. z., tak i ustálené judikatuře (viz zejména R 54/2023, odst. 46). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v tomto směru vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, podle kterých v době udělení plné moci, jakož i v okamžiku sepsání listiny ze dne 1. 10. 2018, dovolatelka netrpěla duševní poruchou, která by jí bránila právně jednat.
[20] Dovolání pak není přípustné ani k zodpovězení otázky, zda měl odvolací soud připustit tvrzení původní žalobkyně a k nim označované důkazy, podle nichž původní žalobkyně trpěla duševní poruchou, znemožňující jí právně jednat, již dne 1. 10. 2018, kdy měla sepsat a podepsat listinu „o darování“. Závěr odvolacího soudu, podle něhož byla tato tvrzení uplatněna a důkazy označeny v rozporu s § 205a o. s. ř. (a tudíž k nim nelze přihlédnout), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté k výkladu označeného ustanovení.
[21] Z té se (mimo jiné) podává, že o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a písm. c) o. s. ř.], nejde, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, či ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009 (uveřejněný pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3654/2022.
[22] Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka výkladu a aplikace § 118a o. s. ř., jejímž prostřednictvím dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že účastníkům nepředestřel svůj právní náhled na listinu ze dne 1. 10. 2018, majíc za to, že tímto pochybením (jež odvolací soud nenapravil) jí odňal možnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, z nichž by vyplynulo, že tuto listinu dovolatelka nesepsala a pokud ano, nebyla již k takovému právnímu jednání způsobilá. I v tomto směru totiž odpovídají závěry odvolacího soudu ustálené judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.
[23] Rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, přihlížel-li soud při svém rozhodování k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu. Srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015 (uveřejněný pod číslem 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3926/2020, či ze dne 2. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1704/2023, anebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20.
[24] V projednávané věci muselo být oběma účastníkům řízení zřejmé, že soud prvního stupně bude z obsahu listiny ze dne 1. 10. 2018 (již soudu předložila jak dovolatelka, tak i žalovaný, a jíž soud prvního stupně provedl důkaz) činit skutková zjištění a bude ji i právně hodnotit. Tím, že tak učinil, nemohla být dovolatelka nikterak překvapena. Totéž platí i pro postup odvolacího soudu.
[25] Nevyžadovalo-li pak právní posouzení potřebu doplnit vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), nebylo namístě ani postupovat podle § 118a o. s. ř. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
[26] Nicméně, dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 205a písm. c) o. s. ř., jde-li o uplatnění tvrzení (a důkazů) o tom, že dovolatelka listinu nesepsala ani nepodepsala, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a dále k zodpovězení (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené) otázky vlivu následné duševní poruchy na trvání zmocnění podle plné moci, udělené dříve, než duševní porucha postihla zmocnitele.
V. Důvodnost dovolání
- a) K výkladu § 205a písm. c) o. s. ř.
[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu tohoto ustanovení se (mimo jiné) podává, že:
1) Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak.
2) Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.
3) Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod.
Srovnej rozhodnutí citovaná výše v odst. 21.
[29] Námitkou, podle které listinu ze dne 1. 10. 2018 nesepsala, dovolatelka uplatnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v souladu s § 205a písm. c) o. s. ř. tvrzení, jímž měla být zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku (listiny ze dne 1. 10. 2018), na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Odmítl-li se odvolací soud touto námitkou zabývat, posoudil dovoláním otevřenou otázku procesního práva v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a v důsledku toho zatížil odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
- b) K otázce vlivu následné duševní poruchy na trvání zmocnění podle plné moci, udělené dříve, než duševní porucha postihla zmocnitele
[31] Podle § 445 o. z. jednala-li jako zástupce osoba nezpůsobilá v příslušné záležitosti sama právně jednat, nelze se toho dovolat vůči tomu, kdo o této skutečnosti nevěděl ani nemohl vědět.
[32] Podle § 448 odst. 1 o. z. zmocnění zanikne vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení omezeno; zmocnění zanikne i v případě, že je zmocnitel odvolá nebo zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění, ledaže bylo ujednáno něco jiného.
[33] Podle § 581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
[34] Zmocní-li zmocnitel druhou osobu (zmocněnce) k tomu, aby za něj právně jednala, vzniká zmocněnci zástupčí oprávnění v rozsahu uděleného zmocnění. Je oprávněn právně jednat jménem zmocnitele, z jeho právního jednání vznikají práva a povinnosti přímo zmocniteli (§ 436 odst. 1, § 441 odst. 1 o. z.).
[35] Takto sjednané (udělené) zmocnění zaniká z důvodů (na základě právních skutečností) upravených jednak v § 448 odst. 1 o. z., jednak v řadě dalších zákonných ustanovení.
[36] Zmocnění může zaniknout (vedle důvodů vypočtených v § 448 odst. 1 o. z.) skrze obecné způsoby zániku závazků (např. dohodou stran či v důsledku rozvazovací podmínky). Další případy zániku zmocnění obsahují zvláštní zákony; zmocnění zaniká například v důsledku prohlášení konkursu [§ 252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] nebo v důsledku vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů [viz § 27 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2537/2009, či ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1843/2019].
[37] Skutečnost, že se u zmocnitele následně (po vzniku zmocnění) rozvine duševní porucha, jež jej činí neschopným právně jednat (§ 581 o. z.), zákon jako důvod zániku zmocnění neupravuje. Ani výkladem pak nelze dovodit, že by tato okolnost představovala právní skutečnost, v jejímž důsledku zaniká zmocnění dříve udělené (sjednané).
[38] Občanský zákoník vychází z tzv. teorie reprezentace; právně jedná (projevuje vůli) zástupce, a to s účinky pro zastoupeného (§ 436 odst. 1 o. z.). Rozhodující je vůle a vědomí zástupce, právní následky jednání zástupce se ovšem promítají do sféry zastoupeného. Proto je třeba naplnění pojmových znaků a náležitostí právního jednání učiněného v zastoupení posuzovat zásadně u osoby zástupce; v odborné literatuře srov. Brim, L. § 436 [Všeobecná ustanovení]. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1358–1359, marg. č. 31; Melzer, F. Úvodní výklad před § 436 an. a § 436. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 40–41 a 49.
[39] V souladu s řečeným řeší občanský zákoník otázku způsobilosti k právnímu jednání (svéprávnosti) výslovně pouze ve vztahu k osobě zástupce, a to v ustanovení § 445 o. z., jež poskytuje ochranu dobrověrné třetí osobě, vůči níž právně jednala jako smluvní zástupce osoba, jež k tomu sama nebyla způsobilá.
[40] Obecně platí, že zmocnitel může udělit zmocnění pouze k takovým právním jednáním, která by mohl učinit sám; v odborné literatuře viz např. Brim, L. § 436 [Všeobecná ustanovení]. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1354, marg. č. 7; Tintěra, T. § 445 [Jednání nezpůsobilého zástupce]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 17; Dobrovolná, E. § 445 [Nezpůsobilost zástupce]. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1396, marg. č. 2.
[41] Popsaný předpoklad je však nutné zkoumat k okamžiku vzniku smluvního zastoupení (§ 441 o. z.); jakmile zmocnění vznikne (je „uděleno“), je zmocněnec oprávněn právně jednat v rozsahu zmocnění za zmocnitele. Skutečnost, že se následně (po vzniku zmocnění) u zmocnitele rozvine duševní porucha, která jej činí nezpůsobilým právně jednat, nemá za následek zánik zmocnění. Jinak řečeno, vypuknutí takové duševní poruchy není právní skutečností, v jejímž důsledku by ex lege zaniklo zmocnění vzniklé v souladu s § 441 a násl. o. z. dříve.
[42] Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož následná duševní choroba dovolatelky nevedla ex lege k zániku dříve uděleného zmocnění žalovaného, je tudíž správný.
[43] Nicméně jelikož odvolací soud vyřešil nesprávně dovoláním otevřenou otázku výkladu § 205a písm. c) o. s. ř., v důsledku čehož zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadené rozhodnutí (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[44] Nejvyšší soud nepřehlédl, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakého právního titulu žalovanému náleží (podle odvolacího soudu) částka, již si převedl z účtu původní žalobkyně. Odvolací soud se spokojil se závěrem, podle něhož byl žalovaný oprávněn původní žalobkyni zastoupit při udělení příkazu k převodu částky z bankovního účtu původní žalobkyně na svůj bankovní účet, aniž však vyložil, na základě jakého právního titulu mu tato částka „náleží“. Jelikož dovolatelka (jakkoliv toto pochybení obecně odvolacímu soudu vytýká) v tomto směru nepředestřela Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného práva, ani nevyložila, který z předpokladů přípustnosti dovolání má ve vztahu k ní za naplněný, nemohl se Nejvyšší soud otázkou právního titulu, na jehož základě žalovanému náleží převedená peněžní částka, zabývat. Úkolem odvolacího soudu však bude tak učinit. Nepřehlédne přitom závěry, jež Nejvyšší soud přijal např. v rozsudku ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015.
[45] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[46] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu