Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Petra Sládka, bytem ve Vimperku, Hraničářská 74, PSČ 385 01, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, PSČ 370 05, proti žalovanému Karlu Mahnhardtovi, bytem Ebenfeld 24, D-94579 Zenting, Spolková republika Německo, zastoupenému Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o zaplacení 50.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 781/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 7 Cmo 196/2022-660, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 13 Cm 781/2015-607, uložil žalovanému zaplatit 50.000 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí rozsudek ze dne 15. 11. 2018, č. j. 13 Cm 781/2015-455, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 7. 5. 2021, č. j. 7 Cmo 124/2019-515, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Dovolatel se domnívá, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek:
1/ posouzení „žalovaným prokázaných nároků na náhradu škody“,
2/ přenosu důkazního břemene při porušení péče řádného hospodáře,
3/ poučovací povinnosti soudu,
4/ porušení zásady nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného, a
5/ určitosti zápočtu,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.
6. Dovolání není přípustné k řešení první dovolatelem předkládané „otázky“, neboť dovolatel jejím prostřednictvím ve skutečnosti brojí toliko proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů a proti způsobu, jakým hodnotily důkazy, namítaje, že v řízení (oproti opačnému názoru soudů nižších stupňů) prokázal, že v důsledku jednání žalobce v rozporu s péčí řádného hospodáře vznikla společnosti RODENTICA CS spol. s r. o., identifikační číslo osoby 60850469 (dále jen „společnost“), škoda.
7. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení zpochybnit nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Hodnocení důkazů pak se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
8. Dovolání nečiní přípustným ani druhá dovolací otázka. Odvolací soud v poměrech projednávané věci uzavřel, že nebylo prokázáno, že by v důsledku jednání žalobce ve funkci jednatele vznikla společnosti škoda. Naopak bylo prokázáno, že žalobce v rozporu s povinností péče řádného hospodáře nejednal. Nepodařilo-li se žalovanému v řízení prokázat vznik škody a příčinnou souvislost mezi škodou a (tvrzeným) protiprávním jednáním žalobce, je závěr odvolacího soudu o neúspěšnosti žalovaným uplatněných kompenzačních námitek (jimiž uplatnil k započtení pohledávky společnosti na náhradu škody vůči žalované pohledávce žalobce na zaplacení ceny podílu ve společnosti) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 957/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
9. Ve vztahu k poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud přijal následující závěry:
1) Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč.).
2) Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 211/2016).
10. V projednávané věci soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na tom, že (dle žalovaného porušující) jednání žalobce nebyla v rozporu s péčí řádného hospodáře, resp. že společnosti nevznikla škoda (cena za zboží dodané manželkou žalobce byla pro společnost výhodná). Skutkový stav věci tak byl – pro závěr o nedůvodnosti žalovaným k započtení uplatněných pohledávek společnosti na náhradu škody – náležitě objasněn a postup dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nebyl namístě. Ani tato otázka tak dovolání přípustným nečiní.
11. Prostřednictvím čtvrté dovolací otázky dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „v zásadním rozsahu“ vychází z usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci, „tedy z rozhodnutí policisty z Prachatic s bakalářským vzděláním“, čímž odvolací soud „rezignoval na svou přezkumnou roli“. Touto námitkou však dovolatel opět pouze zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, jež nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotnému postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování usnesením Policie ČR ze dne 14. 2. 2020, č. j. KRPC-148421-99/TČ-2018-020681, a zároveň vyšel v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, přitom nelze – ve smyslu § 132 o. s. ř. – ničeho vytknout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017).
12. Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani pátá dovolatelem předkládaná otázka stran (ne)určitosti zápočtu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož o neurčitosti právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, či ze dne 29. 9. 2022, sen. zn. 29 ICdo 57/2021 a judikaturu v něm citovanou). Uplatnil-li žalovaný (eventuálně) k započtení pohledávky ve výši 34.520,40 EUR a 22.900,29 EUR vůči pohledávce žalobce ve výši 50.000 EUR, aniž by určil, které pohledávky (v jakém rozsahu) zanikly, je závěr soudů nižších stupňů ohledně neurčitosti kompenzační námitky souladný s (shora uvedenou) rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Dovolatel namítá rovněž vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení (je-li skutečně dána) sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto v projednávané věci lze uzavřít, že řízení uvedenou vadou nepřezkoumatelnosti netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2025 JUDr. Filip Cileček
předseda senátu