Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, se sídlem ve Zbečně č. p. 123, PSČ 270 24, jako správce pozůstalosti po Z. M., zemřelém 14. 12. 2023, proti žalované ASJC a. s., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25332961, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 101/2, PSČ 602 00, o zaplacení 357.975 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 73/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 2 Cmo 39/2023-669, takto:
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaná se jako žalobkyně v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 136/2010 (dále též jen „původní řízení“) domáhala na Z. M. (dále též jen „Z. M.“) zaplacení 4.052.542,50 Kč (po odečtení částky 357.975 Kč, kterou si „inkasovala“ z jeho účtu) jako odměny za poradenské činnosti na základě komisionářské smlouvy uzavřené dne 13. 5. 2004 pod č. 9040513102 (dále též jen „komisionářská smlouva“). Podle této smlouvy se Z. M. jako komitent zavázal žalované (obchodnici s cennými papíry) jako komisionářce zaplatit odměnu za zhodnocení jeho majetku ve výši 9 %.
[2] Z. M. v původním řízení podal proti žalované vzájemnou žalobu doručenou soudu dne 23. 3. 2010 (č. l. 58), kterou se domáhá zaplacení částky 357.975 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, jež měla žalovaná získat tak, že si tuto částku z jeho účtu neoprávněně „zinkasovala jako poplatek za finanční poradenství ze zhodnocení majetku Z. M., ačkoli na její inkaso neměla právo“. Podle Z. M. zhodnocení jeho majetku nikterak nesouviselo s jakoukoli činností žalované, neboť se jednalo o dividendy, na které měl nárok na základě rozhodnutí valné hromady společnosti ČEZ, a. s. (dále též jen „společnost“).
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2011, č. j. 31 Cm 136/2010-79 (č. l. 91), vyloučil vzájemnou žalobu k samostatnému řízení.
[4] Rozsudkem ze dne 1. 11. 2022, č. j. 31 Cm 73/2011-617, Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit Z. M. 357.975 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 13. 5. 2004 byla mezi Z. M. a žalovanou uzavřena komisionářská smlouva, která byla standardizovaná. Z. M. se v ní mimo jiné zavázal zaplatit žalované za finanční poradenství roční procentuální poplatek za zhodnocení majetku ve výši 9 %, hodinovou sazbu za finanční poradenství a měsíční poplatek za finanční poradenství.
2) Dne 10. 8. 2006 žalovaná z účtu Z. M., který pro něj vedla, „inkasovala“ částku 357.975 Kč specifikovanou jako „Provize obch. z výnosu majetku“ s poznámkou „9 % z výběru dividend (3.977.500 Kč)“.
3) Z. M. ve výpovědi komisionářské smlouvy ze dne 15. 2. 2010 vyzval žalovanou k okamžitému vrácení částky 357.975 Kč.
4) Dne 8. 6. 2020 byla Z. M. doručena listina žalované ze dne 5. 6. 2020 označená jako započtení, v níž uvedla, že proti pohledávce uplatněné v tomto řízení započítává pohledávku na zaplacení úroku z prodlení z jistiny 4.052.542,50 Kč za období od 26. 2. 2008 do 17. 12. 2013, kdy byla dlužná jistina zaplacena.
5) Žalovaná v původním řízení neuplatnila spolu s nárokem na zaplacení odměny podle komisionářské smlouvy i nárok na zaplacení úroku z prodlení.
[6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že mezi smluvními stranami nebylo dohodnuto, že žalovaná má právo na odměnu či roční poplatek za dividendy, které byly pouze zaslány na účet Z. M. vedený žalovanou. Inkasovala-li žalovaná 357.975 Kč z účtu Z. M., učinila tak neoprávněně, a proto se na úkor Z. M. bezdůvodně obohatila.
[7] Obranu žalované, že pohledávka Z. M. zanikla započtením, shledal soud prvního stupně nedůvodnou.
[8] Podle soudu „mají pohledávky“ žalované uplatněné k započtení povahu „pohledávek“ na zaplacení úroku z prodlení a jsou podle § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), splatné na výzvu věřitele.
[9] Odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soud uzavřel, že „pohledávky“ žalované na zaplacení úroku z prodlení za období od 26. 2. 2008 do 17. 12. 2013 splatné na výzvu, u nichž splatnost nastala až dne 8. 6. 2020 po doručení započtení (jež je možné považovat za první výzvu k zaplacení), bylo možné započítat proti pohledávce Z. M. na vydání bezdůvodného obohacení splatné též na výzvu, která byla doručena žalované dne 19. 2. 2010, v tom rozsahu, ve kterém započítávané pohledávky nebyly promlčené v době, kdy se setkaly, tj. kdy se stala splatnou pozdější z nich. Pohledávka žalované byla nejpozději ke dni 18. 12. 2017 promlčena, neboť právo na zaplacení úroku z prodlení mohlo být u soudu uplatněno nejpozději dne 18. 12. 2013, když poslední den, za který byl úrok z prodlení požadován, byl den 17. 12. 2013. Jelikož v době, kdy se započítávané pohledávky setkaly, tj. dne 8. 6. 2020, byla pohledávka žalované promlčená, nemohla ji žalovaná jednostranně započítat.
[10] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[11] Šlo přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 31 Cm 73/2011-179, k odvolání Z. M. Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 Cmo 475/2015-207, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyhovující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 Cm 73/2011-279, k odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 5 Cmo 354/2018-396, potvrdil. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 27 Cdo 3723/2020-468, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[12] Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že inkasování odměny v rozsahu žalované částky nebylo po právu, a proto se žalovaná na úkor Z. M. bezdůvodně obohatila přijetím plnění bez právního důvodu.
[13] Přisvědčil rovněž správnosti závěru soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení ze žalované částky. Strany se podle odvolacího soudu nedohodly na výši úroku z prodlení. Žalované byla doručena výzva k úhradě žalované částky dne 19. 2. 2010, ode dne následujícího po doručení výzvy je v prodlení se zaplacením dluhu a Z. M. má od tohoto data nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 369 obch. zák. ve spojení s § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Jeho výše „odpovídá výši REPO sazby ČNB platné pro první den prodlení každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 %“.
[14] Odvolací soud dále uzavřel, že pohledávka Z. M. nezanikla v důsledku započtení uplatněného žalovanou. Splatnost pohledávky Z. M. na vydání bezdůvodného obohacení nastala dne 19. 2. 2010 po doručení výzvy k jejímu zaplacení žalované. Strany se podle odvolacího soudu nedohodly na době plnění úroku z prodlení se zaplacením jistiny pohledávky žalované ve výši 4.052.542,50 Kč. Pohledávka žalované na zaplacení úroku z prodlení proto byla splatná na výzvu věřitele (§ 340 odst. 2 obch. zák.), k níž došlo až 8. 6. 2020. Pohledávku žalované bylo možné započíst vůči pohledávce Z. M. v rozsahu, ve kterém nebyly pohledávky promlčené v době, kdy se setkaly, tj. kdy se stala splatnou pozdější z nich. Pohledávka žalované byla uplatněna za období do 17. 12. 2013, „ode dne následujícího po tomto datu pak běží promlčení nároku, kdy promlčecí doba je čtyřletá, a uběhla proto nejpozději k 18. 12. 2017, kdy nárok na zaplacení úroku z prodlení mohl být uplatněn nejpozději u soudu, přičemž Z. M. se promlčení nároku dovolal“. Pohledávka žalované „byla promlčena již k 18. 12. 2017 a uplatněna v tomto řízení až 8. 6. 2020, nemohla se tak střetnout s pohledávkou Z. M. za žalovanou a nemohlo dojít k jejímu započtení“.
[15] Po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, dříve, než rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci, Z. M. zemřel. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 22. 7. 2024, č. j. 2 Cmo 107/2024-712, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2024, č. j. 31 Cm 73/2011-706, tak, že v řízení bude pokračováno s JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, jako se správcem pozůstalosti po Z. M.
II. Dovolání
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.
[17] Jedná se o otázky týkající se neprovedení navrženého důkazu, formulace výroku rozhodnutí soudu ukládajícího zaplacení úroku z prodlení podle nařízení vlády, promlčení pohledávky na zaplacení úroku z prodlení a možnosti jednostranného započtení této promlčené pohledávky.
[18] Dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů neumožnily „dovýslech“ jí navrhovaných svědků, čehož se opakovaně domáhala s výslovným uvedením toho, k čemu mají být vyslechnuti a z jakých důvodů, v důsledku čehož nedošlo k úplnému skutečnému zjištění vůle stran. V této souvislosti formuluje otázku, zda „má soud, je-li navržen stranou sporu k důkazu ještě dovýslech (znovu výslech) svědka, byť již svědek byl jednou v řízení vyslechnut, připustit jeho dovýslech (znovu výslech), pokud je předmětem dokazování takovým důkazem (výslechem svědka) skutečná vůle stran při uzavírání smlouvy, a výslech svědka představuje zjevně zásadní (a téměř jediný možný) důkaz pro prokázání vůle stran při uzavírání smlouvy, a nejde o zcela zjevně nadbytečný důkaz dovýslechem, který nemůže k prokazovanému tvrzení zjevně nikdy být užitelný“.
[19] Dovolatelka nesouhlasí se způsobem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně „vymezena výše úroku z prodlení po dobu po vyhlášení rozhodnutí“. Takové vymezení je podle ní v rozporu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, Cpjn 202/2005, uveřejněným pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rovněž s tím, co Z. M. požadoval. Rozhodnutí soudu „neváže procentní sazbu úroků z prodlení po 2. 11. 2022 na nařízením vlády stanovenou hodnotu REPO sazby stanovené Českou národní bankou platnou k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí prodlení, ale vymezuje ji bez takového omezení“. Nelze tak určit, k jakému dni má být užita REPO sazba stanovená Českou národní bankou. Soud podle dovolatelky nemůže přiznat zákonné úroky z prodlení bez výslovného uvedení toho, že musí jít o „REPO sazbu ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení“. Z uvedeného důvodu považuje dovolatelka rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, neboť v bodu 34 odůvodnění je pouze uvedeno, že úrok z prodlení byl přiznán ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Odvolací soud tento nedostatek neodstranil.
[20] Dovolatelka v řízení učinila jako svoji procesní obranu kompenzační námitku a uplatnila svoji pohledávku k započtení. Jde o příslušenství pohledávky (pravomocně jí přiznané) v podobě zákonného úroku z prodlení. Dovolatelka tvrdí, že ocitl-li se Z. M. v prodlení s úhradou jistiny, došlo ke změně původního závazku, který se bez dalšího zvýšil o úrok z prodlení, nikoli ke vzniku nějakého dalšího nového závazku. Úrok z prodlení nepředstavuje nový „dluh, který má nějakou svoji samostatnou splatnost“, ale „plně sdílí osud“ jistiny. „Prodlení dlužníka (a tedy onen s prodlením dlužníka spojený institut úroku z prodlení) nepředstavuje nějaký samostatný (nový) dluh, u kterého se nějak může projevit prodlení, tedy i nějaká faktická splatnost a započetí běhu doby po splatnosti (tedy nastání prodlení), neboť splatnost je institut, resp. další právní skutečnost, který se váže primárně vždy jen k hlavnímu dluhu … tedy nikoli k úrokům z prodlení. I právě na tomto momentu je zjevné, že u úroku z prodlení již není možno o faktické splatnosti vlastního dluhu, resp. nějaké splatnosti na výzvu ani uvažovat“. Uplatnitelnost úroku z prodlení u soudu nastává vždy automaticky s uplatnitelností jistiny, tedy nejdříve den následující po splatnosti jistiny. Splatnost úroku z prodlení není odvozena od toho, zda jej přizná nebo nepřizná soud svým rozhodnutím. Neplatí, že není-li úrok z prodlení uplatněn u soudu, není na takový úrok nárok, případně tento není splatný.
[21] Pohledávky jsou podle dovolatelky způsobilé k započtení. Jde o vzájemné pohledávky uplatnitelné u soudu s plněním stejného druhu. Za nesprávný považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož došlo k promlčení pohledávky dovolatelky ke dni 18. 12. 2017, neboť k promlčení úroku z prodlení dochází vždy jen jako celku od prvního dne, kdy mohl být poprvé úrok z prodlení uplatněn u soudu. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že její pohledávka je splatná až od 8. 6. 2020, a to na základě její výzvy učiněné vůči Z. M. Splatnost její pohledávky „je dána (se odvíjí) od splatnosti vlastní pohledávky – jistiny“.
[22] Dovolatelka je „přesvědčena, že proto, aby jí vznikl nárok na úrok z prodlení, není nutno takové příslušenství pohledávky uplatňovat u soudu“ a „bez dalšího (automaticky) platí, že … je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení … Uplatnění úroků z prodlení u soudu má primárně jen vliv na případné promlčení“.
[23] Z judikatury se podle dovolatelky podávají závěry, podle nichž ke střetu pohledávek nemusí dojít v tentýž den, v jaký byl učiněn kompenzační projev. Z tohoto důvodu má kompenzační projev účinky ex tunc, tzn. zpětně k okamžiku střetu. Jen to, že v době, kdy je učiněn projev směřující k započtení, byla již započítávaná pohledávka promlčena, proto nebrání započtení. Není rozhodné, zda jsou pohledávky nepromlčené ještě v době, kdy je proveden úkon k jejich započtení, jednostranný úkon započtení je možno ohledně pohledávek, které se setkaly jako nepromlčené a jsou i jinak v této době k započtení způsobilé, platně učinit i po delším čase v době, kdy již promlčení nastalo, a pohledávky zaniknou zpětně, k okamžiku, kdy se jako pohledávky způsobilé k započtení setkaly.
[24] Dovolatelka s ohledem na uvedené závěry namítá, že odvolací soud měl kompenzační námitce vyhovět a žalobu zamítnout, neboť byly naplněny všechny podmínky stanovené zákonem pro to, aby započtení, byť provedené s nikoli malým časovým odstupem od okamžiku, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (zpětně k okamžiku, kdy ještě nebyla ani jedna z nich promlčena), způsobilo zánik pohledávky Z. M. Promlčení nastalo teprve po tom, co se staly dotčené vzájemné pohledávky způsobilými k započtení, tedy když je šlo uplatnit u soudu.
[25] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
[26] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[27] Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou otevřená otázka procesního práva týkající se povinnosti soudu na návrh účastníka opakovaně vyslechnout svědky již předtím soudem slyšené. Z průběhu jednání před soudem prvního stupně konaného dne 8. 9. 2022 vyplývá, že dovolatelkou k opakovanému výslechu navrhovaní svědci byli poučeni podle § 126 o. s. ř., že mají uvést o věci vše, co jim je známo, a že účastníci (jejich zástupci) jim měli možnost položit otázky (a této možnosti obě strany také využili, byť pouze u svědka Valy). Měla-li dovolatelka za to, že svědci věděli o věci více, než uvedli, nic jí (jejímu zástupci) nebránilo, aby jim v tomto směru položila další dotazy a požadovala jejich zodpovězení; jestliže tak neučinila, nemůže se pouze z tohoto důvodu domáhat jejich opakovaného výslechu (k tomu srov. obdobné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001). Odmítl-li proto soud provést opakovaný výslech svědků, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
[28] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky promlčení pohledávky na zaplacení úroku z prodlení a možnosti jednostranného započtení této promlčené pohledávky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[29] Podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
[30] Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
[31] Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
[32] Podle § 340 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec první). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec druhý).
[33] Podle § 358 obch. zák. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
[34] Podle § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
[35] Podle § 387 odst. 1 obch. zák. právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.
[36] Podle § 388 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby (odstavec první). I po uplynutí promlčecí doby může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže: a) obě práva se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, nebo b) právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou (odstavec druhý).
[37] Podle § 391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec první). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec druhý).
[38] Podle § 393 odst. 1 obch. zák. u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava.
[39] Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
[40] Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
[41] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Povinnost dlužníka platit úrok z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení.
2) Právo na úrok z prodlení vzniká ze zákona.
3) Povinnost platit úroky a úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky a úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky a úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).
4) Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí „jako celek“.
5) Právo na úroky z prodlení je sice odvozeno od práva na jistinu, promlčecí doba k jeho uplatnění však běží od marného uplynutí lhůty splatnosti jistiny bez ohledu na to, zda již byla dlužníkem uznána či přiznána věřiteli soudem.
6) Právo na úroky z prodlení se promlčuje v promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení.
7) Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3029/2011, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1751/2011, ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 812/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4436/2009, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1464/2022, a v nich citovanou judikaturu.
[42] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka, které se vzájemně kryjí.
2) K zániku peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly (kompenzační úkon má účinky ex tunc).
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1781/2005, ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1902/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, a v nich citovanou judikaturu.
[43] V rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého promlčecí doba u pohledávky splatné podle § 340 odst. 2 obch. zák. začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li zákon něco jiného. Tímto dnem je den, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, tj. den vzniku pohledávky. Od tohoto okamžiku je tudíž v souladu s § 358 obch. zák. možné takové právo na plnění – pohledávku, která dosud nemusí být z důvodu absence výzvy věřitele k plnění splatná, jednostranně započítat proti jiné pohledávce téhož druhu. Lze tak učinit i u pohledávky, která je již promlčena, avšak pouze tehdy, nastalo-li promlčení teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, a to i v rámci obrany v soudním řízení [§ 358 ve spojení s § 388 odst. 2 písm. b) obch. zák.].
[44] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že Z. M. se (vzájemnou) žalobou domáhal po dovolatelce zaplacení částky 357.975 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, k němuž mělo dojít dne 10. 8. 2006. Obrana dovolatelky spočívala (mimo jiné) v tvrzení, že tato pohledávka zanikla jednostranným započtením doručeným Z. M. dne 8. 6. 2020, kterým dovolatelka započetla svoji pohledávku na zaplacení úroku z prodlení za období od 26. 2. 2008 do 17. 12. 2013 z jistiny ve výši 4.052.542,50 Kč.
[45] V souladu s výše citovanými závěry Nejvyššího soudu platí, že dostal-li se Z. M. do prodlení se zaplacením jistiny ve výši 4.052.542,50 Kč dne 26. 2. 2008, mohla dovolatelka od tohoto dne uplatnit u soudu právo na zaplacení úroku z prodlení a od tohoto dne zároveň začala u tohoto práva podle § 393 odst. 1 obch. zák. běžet obecná promlčecí doba o délce čtyř roků (§ 397 obch. zák.). Uplatnila-li dovolatelka v původním řízení pouze právo na zaplacení jistiny, nepřestala u její pohledávky na zaplacení úroku z prodlení promlčecí doba běžet (podle § 402 obch. zák.) a uplynula dne 26. 2. 2012.
[46] Vznikla-li podle soudů pohledávka Z. M. na vydání bezdůvodného obohacení splatná na výzvu podle § 340 odst. 2 obch. zák. dne 10. 8. 2006 (a od tohoto dne tudíž mohla být uplatněna u soudu) a začala-li tento den u ní běžet obecná promlčecí doba v trvání čtyř roků (§ 391 odst. 1 a § 397 obch. zák.), nebyla pohledávka dovolatelky na zaplacení úroku z prodlení v okamžiku, kdy se pohledávky setkaly (dne 26. 2. 2008, kdy se stala uplatnitelnou u soudu, a tudíž jednostranně započitatelnou, pozdější z nich), promlčena.
[47] Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že dovolatelka doručila jednostranný zápočet až dne 8. 6. 2020, neboť kompenzační úkon má účinky zpětně k okamžiku setkání pohledávek (srov. § 580 obč. zák. a § 358 a § 388 odst. 2 obch. zák.).
[48] Nebyla-li pohledávka dovolatelky v okamžiku střetu s pohledávkou Z. M. promlčena, je závěr odvolacího soudu o tom, že nemohlo dojít k započtení vzájemných pohledávek, přinejmenším předčasný.
[49] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání týkajícími se formulace výroku rozhodnutí soudu ukládajícího zaplacení úroku z prodlení podle nařízení vlády, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[50] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[51] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu