Plný text
27 Cdo 3219/2023-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobce WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem v Brně, Kamenná 835/13, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 25780450, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalované LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., se sídlem v Kenilworthu, Warwickshire, Whateleys Drive, 53 The Business Resource Network, CV8 2GY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4115679, zastoupené JUDr. Martinem Salokou, jako hostujícím evropským advokátem, se sídlem v Košicích, Zvonárska 8, PSČ 040 01, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o zaplacení obvyklé ceny za postoupené úvěrové portfolio, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 58/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, č. j. 19 Co 91/2023-273, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 25. 5. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení obvyklé ceny za postoupené úvěrové portfolio, již vyčíslil částkou 54.783.025,24 Kč a ve zbytku odkázal na budoucí znalecký posudek. K postoupení úvěrového portfolia mělo dojít na základě dodatku ke „smlouvě o odborné spolupráci a finanční záruce“ uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 20. 11. 2002, kterou se žalovaná zavázala žalobci poskytovat „služby odborné spolupráce, obchodní administrace, finanční záruky a poskytování garance za úvěrové portfolio“, za které jí náležela od žalobce odměna (dále též jen „smlouva“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 28 C 58/2018-252, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek (výrok III.) a vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (výrok IV.).
3. Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. První usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o přerušení řízení ze dne 3. 3. 2020, č. j. 28 C 58/2018-172, k odvolání žalované zrušil usnesením ze dne 2. 7. 2020, č. j. 19 Co 165/2020-188, Městský soud v Praze.
4. Druhé usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení ve věci vedené pod sp. zn. CL-2017-000496 u The High Court of Justice, Queen‘s Bench Division, Commercial Court, Royal Courts of Justice (dále jen „anglický soud“) ze dne 7. 7. 2021, č. j. 28 C 58/2018-207, k odvolání žalované usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 19 Co 290/2021-223, Městský soud v Praze zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti a prokázáním tvrzení o totožnosti řízení vedeném od 7. 8. 2017 u anglického soudu.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalobce v celém rozsahu a žalované jen do nákladového výroku II. v záhlaví označeným usnesením:
- odvolání žalobce do výroku IV. rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl (první výrok),
- ve výroku I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok),
- ve výroku II. jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 133.340 Kč, jinak ho ve zbývající části potvrdil (třetí výrok),
- ve výroku III. jej změnil tak, že výše vráceného soudního poplatku činí 1.718.264,80 Kč, jinak ho ve zbývající části potvrdil (čtvrtý výrok), a
- rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
6. Proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
7. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného usnesení, kterými odvolací soud rozhodl o výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a o výši vráceného soudního poplatku, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) a § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
8. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání v této části nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
9. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se otázky výkladu čl. 29 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Dovolatel je toho názoru, že soud prvního stupně (jako soud, u něhož bylo řízení zahájeno později) měl řízení přerušit a vyčkat do doby, než se určí příslušnost anglického soudu (jako soudu, u něhož bylo řízení zahájeno první), k čemuž zatím nemohlo dojít, neboť anglický soud k žádosti dovolatele řízení přerušil. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2808/2021, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 638/2019, uveřejněné pod číslem 67/2021 Sb. rozh. obč.
10. Za správný dovolatel nepovažuje ani výklad smlouvy provedený odvolacím soudem, podle něhož české soudy nejsou mezinárodně příslušné k projednání věci. Dovolatel je přesvědčen, že smlouva se řídí českým právem, přitom nejde o smlouvu o poskytování služeb, a proto se i místo plnění smlouvy nachází v České republice.
11. Výše předestřená otázka ani námitky dovolatele však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť s ohledem na okolnosti projednávaného případu se jejich řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod č. 102/2016 Sb. rozh. obč., ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020, či ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 238/2022).
12. Za prvé odvolací soud správně dovodil, že by (za předpokladu existence mezinárodní příslušnosti českých soudů) v poměrech posuzované věci nepřicházelo do úvahy přerušení řízení podle čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Není totiž pochyb, že anglický soud, u kterého bylo řízení zahájeno jako první, je (s ohledem na sídlo žalované) mezinárodně příslušný podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, přičemž daná skutečnost nebyla nikým popřena (na rozdíl od mezinárodní příslušnosti českých soudů, kterou napadá žalovaná). Naopak anglický soud řízení k návrhu dovolatele svým rozhodnutím na dobu nejméně 6 let přerušil. Mezinárodní příslušnost anglického soudu tak již nemůže být zpochybněna a bylo by nutné aplikovat čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis, jehož důsledek by byl pro dovolatele obdobný jako zastavení řízení. Dovolatel se proto mýlí, argumentuje-li absencí rozhodnutí anglického soudu o určení mezinárodní příslušnosti, neboť to není judikaturou dovolacího soudu vyžadováno (k tomu srov. odst. 30 až 33 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 638/2019).
13. Za druhé se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Aplikace čl. 29 nařízení Brusel I bis je totiž možná jen pod podmínkou, že jsou oba soudy, u nichž bylo zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, od počátku mezinárodně příslušné k projednání sporu. V opačném případě překážka litispendence nenastává a pro posouzení podmínek řízení není významné, zda se soud, u kterého bylo řízení zahájeno jako první, považuje za mezinárodně příslušný. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5599/2015.
14. Odvolacímu soudu lze vytknout, že – byť správně při určení potenciální alternativní příslušnosti českých soudů postupoval podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis – neodůvodnil, proč postoupení úvěrového portfolia z dovolatele na žalovanou vycházející ze smlouvy považuje za smlouvu o poskytování služeb s místem plnění v sídle žalované, resp. na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 427/2017, uveřejněného pod číslem 115/2019 Sb. rozh. obč., se podává, že je-li postoupení pohledávek součástí rozsáhlejší např. faktoringové transakce, při níž faktor poskytuje služby postupiteli, pak je možné tento vztah charakterizovat jako smlouvu o poskytování služeb. Ve smlouvě sice není výslovně specifikováno, co konkrétně je jejím účelem, avšak z jejího vymezení poskytovaných „služeb“ (viz výše odst. 1. odůvodnění) lze usuzovat, že jde o závazkový vztah blízký právě faktoringovým transakcím (žalovaná vedle postoupení pohledávek poskytuje dovolateli i jiné služby). Nadto pro kvalifikaci posuzovaného právního jednání jako smlouvy o poskytování služeb svědčí i znaky vymezené judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), neboť šlo či mělo jít o výkon určité činnosti (v podobě aktivního jednání) žalovanou pro dovolatele za úplatu (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a Rabitsch, bod 29, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1985/2021, a judikaturu tam citovanou).
16. S ohledem na skutečnost, že místo poskytnutí služby není v posuzované věci sjednáno ve smlouvě, je potřeba vycházet z podstaty závazku charakteristického pro smlouvu. Jak již bylo výše řečeno, podstatou sjednaného závazku mezi dovolatelem a žalovanou je poskytování ve smlouvě blíže specifikovaných služeb žalovanou za úplatu dovolateli. Samotné postoupení úvěrového portfolia, jež je předmětem projednávaného sporu, není izolovaným jednáním, nýbrž jde pouze o jeden z důsledků poskytnutých služeb žalovanou. Z toho důvodu je v projednávané věci za místo poskytnutí služby nutné pokládat sídlo poskytovatele služby (žalované), tj. Spojené království Velké Británie a Severního Irska. K tomu srovnej např. rozsudky SDEU ze dne 15. 6. 2017, ve věci C‑249/16, Kareda, odst. 40 až 42, ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Nd 186/2018.
17. S ohledem na řečené popsaný nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neměl (co do výsledku) vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
18. Závěrem a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že i závěr odvolacího soudu o určení práva rozhodného pro smlouvu, tj. práva anglického, je správný (srov. opět rozsudek sp. zn. 23 Cdo 427/2017). Uvedená skutečnost je v poměrech projednávané věci zcela bez významu pro určení mezinárodní příslušnosti českých či anglických soudů.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu