Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) E. N. K., b) M. A. E. K., c) M. P. K., všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti: 1) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, 2) statutární město Brno, identifikační číslo osoby 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 93/2020, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, č. j. 18 Co 84/2022-370, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník 1) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 740 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Vratislava Pěchoty, advokáta se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87.
III. Účastník 1) je povinen zaplatit účastníku 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
1. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 52 C 93/2020-257, Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozhodl, že žalobce a) a účastník 1) jsou každý v rozsahu id. 1/4, a žalobkyně b) a žalobce c) každý v rozsahu id. 1/8, vlastníky specifikovaných pozemků (vymezených označeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY a nahradil v dotčeném rozsahu rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 6. 4. 2020, sp. zn. 1RP3253/2011-130754 3239/92, č. j. SPU 119539/2020 3239/92/101-RNP (výrok I); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výroky II až IV) a o náhradě nákladů státu (výrok V).
2. Rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 18 Co 84/2022-370, Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o žalobě ve vztahu k účastníku 1) tak, že se žaloba odmítá (výrok I bod a/), a v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o žalobě na určení vlastnictví žalobců ve vztahu k parcelám parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY (vymezeným specifikovaným geometrickým plánem) v katastrálním území XY tak, že se žaloba zamítá (výrok I bod b/); v části výroku I, jíž bylo určeno vlastnictví žalobců k parcele parc. č. XY (vymezené tam označeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I bod c/), ve výroku V změněn tak, že se náhrada nákladů řízení státu nepřiznává (výrok I bod d/), a zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy takto v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen jako „o. s. ř.“), rozhodly o žalobě, jíž se žalobci domáhali znovuprojednání věci týkající se uplatněného restitučního nároku (vydání rozsudku, jenž by nahradil rozhodnutí správního orgánu s tím, že žalobci budou spolu s účastníkem 1/ určeni spoluvlastníky v žalobě označených pozemků v žádaných ideálních podílech), o němž bylo rozhodnuto specifikovaným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 6. 4. 2020, tak, že oprávněné osoby (žalobci a účastník 1/) nejsou spoluvlastníky dotčených pozemků, neboť je nelze vydat z důvodu jejich zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud se přitom zabýval i závěry, jež soud prvního stupně učinil ve vztahu k účastníku 1) – J. H., kdy uvedl, že oprávněné osoby mají v předmětném řízení postavení samostatných společníků, neboť hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi dle § 91 odst. 1 o. s. ř., a že z povahy předmětného řízení vyplývá, že je vyloučeno, aby se žalobci ujali aktivity i za ostatní účastníky správního řízení; dodal, že uvedeným však není dotčeno účastenství dle části páté o. s. ř. Vzhledem k tomu, že J. H. žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem v zákonem stanovené lhůtě nepodal, odvolací soud žalobu ve vztahu k určení vlastnického práva účastníka 1) odmítl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník 1) – J. H. (dále i jen „dovolatel“), dovolání. Naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dosud neřešené otázky procesního práva a odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje otázku, zda může soud v řízení dle části páté občanského soudního řádu založit práva účastníka řízení, byť není žalobcem, ale k žalobnímu návrhu se připojí, podporuje ho a v řízení tvrdí a prokáže, že byl napadeným rozhodnutím dotčen na svých právech, či zda lze v takovém případě žalobu podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout. Dotazuje se, zda v situaci, kdy je rozhodnutí správního orgánu vydané v restituční věci vícero restituentů, postačí k nahrazení celého takového rozhodnutí podání žaloby podle části páté toliko jedním z restituentů. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé a v rozporu s jeho legitimním očekáváním, když odvolací soud věc posoudil odlišně než v několika předcházejících obdobných případech. Dovolatel dále zpochybňuje i posouzení překážek vydání nárokovaných pozemků (jejich zastavěnosti, či přináležitosti k ucelenému areálu), když má za to, že se odvolací soud v tomto ohledu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalobci podali k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíce jeho odmítnutí.
6. Odmítnutí podaného dovolání navrhl ve svém vyjádření rovněž účastník 2).
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že k doložení svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci, nikoliv závěrem o účastenství v řízení. Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017).
13. Z judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že v řízení podle části páté o. s. ř. mají žalobci postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5922/2016).
14. Z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení (tedy i řízení podle části páté občanského soudního řádu) dále vyplývá mimo jiné, že věc, o níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta nejen v takovém rozsahu, v jakém o ní rozhodl správní orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem. Soud tedy v řízení dle části páté občanského soudního řádu projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem (§ 250f o. s. ř.). Věc, o níž rozhodl správní orgán, tak smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta výhradně v rozsahu vymezeném žalobcem (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, uveřejněné pod číslem 53/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí v něm citovaná).
15. Jedním z hodnotových východisek restitučních předpisů je pak i teze, dle níž je pouze na oprávněných osobách, aby – v souladu s dispoziční zásadou – zavčasu vznášely své restituční nároky, neboť pro ně i v kontextu restitučního procesu platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, a ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, nebo jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009). Tato východiska se pak prosadí nejen při prvotním vznesení restitučního nároku u povinné osoby či pozemkového úřadu, ale též při iniciování nového projednání věci soudem v režimu části páté občanského soudního řádu. I rozhodnutí, zda podá žalobu ve smyslu § 244 o. s. ř., náleží příslušné oprávněné osobě a nemůže být namísto ní učiněno oprávněnými osobami jinými (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2446/2024).
16. Odvolací soud se svým závěrem, že žalobci postrádali oprávnění vyvíjet procesní aktivitu za ostatní účastníky správního řízení, a nemohli se ani cítit zasaženi na svých právech rozhodnutím o nevydání spoluvlastnického podílu na pozemcích účastníku 1/ (a nemohlo tak být vyhověno žalobě na určení spoluvlastnického podílu na sporných pozemcích i v jeho prospěch) od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (výše nastíněné) nikterak neodchýlil. Lze shrnout, že rozsah projednání věci v řízení dle části páté determinuje svým dispozičním úkonem žalobce. Z povahy postavení žalobců v řízení dle části páté o. s. ř. jako samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) plyne, že procesní úkony jednoho z žalobců nemají dopad na procesní postavení ostatních. Podání žaloby ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. toliko žalobci a) až c) tak nemohlo (i s ohledem na připomenutou dispoziční zásadu) ovlivnit postavení ostatních účastníků správního řízení, již znovuprojednání své věci soudem vůbec nenavrhli (nemají-li v řízení podle části páté o. s. ř. dopad na procesní postavení ostatních žalobců procesní úkony toliko jednoho z nich, tím spíše je nemá podání žaloby ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. pouze některými účastníky správního řízení). Iniciativa při uplatňování soukromých subjektivních práv (mezi něž se řadí i restituční nároky) ve sporném řízení je totiž dána do rukou účastníků, kteří v řízení hájí své právní zájmy, a jimž tudíž soud ochranu práv nevnucuje, nevyvíjejí-li sami odpovídající procesní aktivitu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4089/2010). I rozhodnutí, zda podá žalobu ve smyslu § 244 o. s. ř., náleží příslušné oprávněné osobě a nemůže být namísto ní učiněno oprávněnými osobami jinými (k tomu opětovně srovnej i již shora cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2446/2024). Argumentuje-li dovolatel tím, že se k návrhu žalobců „připojil“ a podporoval je, nelze než uvést, že podání jiných účastníků, než žalobců předmět daného řízení modifikovat nemohou. Dovolatel netvrdí, že by jeho podání mělo povahu samostatné žaloby, přičemž v daném ohledu je nerelevantní i dovolatelem avizovaná (mimoprocesní) dohoda o společném postupu, již nadto žalobci ve svém vyjádření k podanému dovolání výslovně negují.
17. Domáhali-li se tak žalobci v přítomné věci vedle uspokojení vlastního restitučního nároku toho, aby byly požadované pozemky vydány rovněž do spoluvlastnictví účastníka 1), dožadovali se projednání věci v civilním řízení v rozsahu, v němž nemohli být původním rozhodnutím správního orgánu dotčeni na svých právech. Závěr odvolacího soudu, že žalobci postrádali oprávnění vyvíjet procesní aktivitu za ostatní účastníky správního řízení (a nemohli se proto ani cítit zasaženi na svých právech rozhodnutím o nevydání spoluvlastnického podílu účastníku 1/) – jak uvedeno již výše – obstojí jako souladný s judikaturou Nejvyššího soudu a odvolací soud postupoval korektně, jestliže jejich žalobu v uvedené části odmítl podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2744/2024, či jeho usnesení ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4346/2017).
18. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v přítomné věci rozhodl v rozporu s legitimním očekáváním, že není nezbytné, aby sám podával žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř., sluší se připomenout, že existence legitimního očekávání (chráněného mimo jiné i podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně [ani účastníkem 1) v této věci odkazovaný soubor nižších jednotek takových rozhodnutí] podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1346/2023, a ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3500/2023).
19. Vzhledem k uvedenému (když obstojí rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí žaloby ve vztahu k účastníku 1/ jako souladné s rozhodovací praxí) se Nejvyšší soud již nezabýval dovolatelem vznášenou argumentací stran posouzení otázky překážek pro vydání nárokovaných pozemků (jejich zastavěnosti či existence areálu) oprávněným osobám, neboť zodpovězení této otázky se v právní sféře dovolatele v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nemůže příznivě projevit. Sluší se připomenout, že dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, jež je odstranitelná zásahem dovolacího soudu (tzv. subjektivní přípustnost dovolání; za všechny např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2374/2015, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2829/2020).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
22. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání účastníka 1) bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení v částce 7 440 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady účastníka 2) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu