Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: A. H., zastoupená Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti žalované: A. M., zastoupená Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 270/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2024, č. j. 15 Co 311/2023-748, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám Mgr. Michala Poupěte, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 5 021 Kč.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 15 Co 311/2023-748, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 8. 2023, č. j. 46 C 270/2018-706, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované, spočívajícího v uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě žalovaná měla žalobkyni prodat ve výroku rozsudku specifikovanou bytovou jednotku za kupní cenu 3 434 053 Kč, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podala dovolání. Předestřela otázku, zda ujednání obsažená ve smlouvě o koupi nemovitostí (dotčené bytové jednotky) uzavřené mezi účastnicemi řízení dne 21. 11. 2011 o vzájemné součinnosti smluvních stran pro případ zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva a povinnosti uzavřít případně novou „formálně bezvadnou“ kupní smlouvu lze vykládat jako ujednání o smlouvě o budoucí smlouvě kupní dle § 50a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Měla za to, že nastolená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena nebyla. Vyjadřovala přitom názor, že uvedená smluvní ujednání závazek uzavřít budoucí smlouvu kupní nezakládají.
3. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Základní zásadou interpretace právních úkonů (právního jednání) je, že je třeba vždy upřednostnit takový výklad právního jednání, který vede k dovození jeho platnosti, před výkladem, jehož důsledkem by bylo vyslovení jeho neplatnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (interpretující ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, vztahující se i na projednávanou věc – § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) se shodla v závěrech, že podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně shodně (a tím závazně) ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (někdy též označovanou jako hlavní), resp. realizační, smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (hlavní, realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy vůbec nepřijme či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítne uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008). Účelem této přípravné smlouvy, jež zakládá kontraktační povinnost mezi smluvními stranami, je tedy uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně změnit. Jejím důsledkem je tak nemožnost znovu otevírat kontraktační proces, jenž původně vyústil v dohodu o podstatných náležitostech budoucí smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010). Obsah hlavní smlouvy musí být ve smlouvě o smlouvě budoucí stanoven natolik určitě, aby byl výkladem objektivně (třetí osobou) pochopitelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/2000).
6. Jestliže tedy odvolací soud ve skutkových poměrech posuzované věci za užití výkladových pravidel ve smyslu § 35 odst. 1 obč. zák. dovodil, že smluvní ujednání účastnic řízení, obsažená v kupní smlouvě ze dne 21. 11. 2011, dle nichž se pro případ zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva (odkládací podmínka) zavazují poskytnout si do 30 dnů od doručení rozhodnutí katastrálního úřadu potřebnou součinnost a uzavřít „formálně bezvadnou“ kupní smlouvu shodného obsahu, naplňují obligatorní náležitosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní dle § 50a a násl. obč. zák., a žalobě o nahrazení projevu vůle (uzavření budoucí smlouvy) tak nevyhověl v důsledku (žalovanou vytýkaného) marného uplynutí roční lhůty ve smyslu § 50a odst. 2 obč. zák. (v situaci, kdy 30 denní lhůta k uzavření budoucí smlouvy uplynula v závislosti na vědomosti smluvních stran o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva nejpozději k 31. 10. 2016 a žaloba o nahrazení projevu vůle byla podána až 1. 6. 2018), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
7. K významu nevyhovění návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu coby okolnosti zakládající počátek běhu lhůty k uzavření budoucí smlouvy srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4573/2010.
8. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nejsou.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 4 150 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 5 021 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu