Plný text
28 Cdo 103/2026-485
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. R., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované městské části Praha-Kolovraty, identifikační číslo osoby 002 40 346, se sídlem v Praze 10 – Kolovratech, Mírová 364/34, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprová 42/14, o zaplacení částek 1 450 080 Kč s příslušenstvím, 360 586,56 Kč s příslušenstvím a 433 090,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 527/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 151/2025-440, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 151/2025-440, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 46 C 527/2019-360, uložil žalované zaplatit žalobkyni částky 217 304,16 Kč, 219 957,80 Kč a 264 185,24 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výroky I – III), co do zbytku žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
2. Rozhodováno bylo ve věci, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení peněžitých částek (poté, co byla řízení vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 C 527/2019, sp. zn. 16 C 275/2020, a sp. zn. 35 C 137/2021 spojena ke společnému řízení), s tvrzením, že žalovaná užívala v období od 1. 1. 2017 do 29. 2. 2020 (dále také jako „vymezené období“) bez právního důvodu žalobkyní vlastněné pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jako „předmětné pozemky“ či „pozemky“) jako veřejné prostranství, konkrétně pak jako lesopark určený k rekreačním účelům.
3. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně byla ve vymezeném období vlastnicí předmětných pozemků. I tyto pozemky se žalovaná již v roce 1997 rozhodla zalesnit s cílem vytvořit v dané lokalitě (označované „XY“) rekreační zónu pro své obyvatele, jež by současně oddělovala zastavěnou část obce od zemědělsky intenzivně obhospodařovaných pozemků. V návaznosti na učiněné rozhodnutí byly i předmětné pozemky upraveny jako lesopark (byly protiprávně zalesněny, přes jeden z nich je vedena cesta, v roce 2016 se na jednom z pozemků nacházela lavička, žalovaná dlouhodobě setrvávala v negativním stanovisku ke kácení dřevin na předmětných pozemcích), nebyly oploceny a byly volně přístupné; na přilehlé pozemky v lokalitě „XY“ pak byla žalovanou umístěna venkovní posilovna a altán s lavičkami.
4. Vycházeje z učiněných zjištění, maje na zřeteli jak stav předmětných pozemků, tak i jejich funkci, kterou v dané lokalitě plní, soud prvního stupně dovodil, že jde o veřejně přístupné pozemky mající charakter lesoparku a naplňující znaky veřejného prostranství [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení); resp. § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze], že nejde o pozemky podléhající (jen) obecnému užívání (lesních) pozemků ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona. Jelikož účastnice neuzavřely žádnou smlouvu upravující užívání předmětných pozemků, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná (obec, v jejíž lokalitě se pozemky nacházejí a jež je uzpůsobila danému účelu) se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“). Výši bezdůvodného obohacení určil v úrovni obvyklého nájemného (§ 2999 odst. 1 o. z.) na základě v řízení provedených znaleckých posudků.
5. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 151/2025-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III změnil tak, že se žaloba co do žalobkyni přiznaných částek s příslušenstvím zamítá (výrok I), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
6. Odvolací soud vyšel z některých soudem prvního stupně učiněných zjištění, revidoval pak jeho posouzení, že předmětné pozemky představují veřejné prostranství (že se na pozemcích ve vymezeném období nacházel lesopark, dotčený veřejným užíváním ve smyslu § 34 zákona o obcích, resp. § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Připustil, že osázením předmětných pozemků v minulosti žalovaná vytvořila stav, kdy pozemky podléhaly veřejnému užívání, ve vymezeném období je žalovaná pro potřeby svých občanů (jako lesopark) již nevyužívala, nebylo-li prokázáno, že by o ně „pečovala“ nebo na nich měla umístěný mobiliář. I z toho, že se žalobkyně pořadem práva domohla odstranění dřevin z předmětných pozemků, pak odvolací soud usoudil, že ve vymezeném období nebyla omezena v možnosti předmětné pozemky zemědělsky užívat, resp. její vlastnické právo k nim již nebylo omezeno, a tudíž se žalovaná na její úkor nemohla bezdůvodně obohatit. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení by odporoval dobrým mravům, jestliže se žalobkyně domáhá náhrady za užívání pozemků, které byly jejímu právnímu předchůdci přiřknuty jako náhradní na podkladě jím podané žaloby zjevně sledující „spekulační záměr“.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný a rozporný s odkazovanou judikaturou, aplikovanou i v předchozích sporech týchž účastníků, dovolatelka považuje odvolacím soudem učiněný závěr, že předmětné pozemky nejsou dotčeny veřejným užíváním, resp. že nejsou veřejným prostranstvím. Vytýká, že jde o úsudek, jejž odvolací soud založil nikoliv na komplexním posouzení věci, ale jen na některých, z kontextu selektivně vytržených skutkových zjištěních; přitom poukazuje i na další soudem prvního stupně akcentované okolnosti, podle nichž jsou předmětné pozemky využívány veřejností ke sportovním a rekreačním účelům a které stvrzují správnost závěru soudu prvního stupně, že jde o veřejné prostranství. Za nesprávné má dovolatelka i konkluze, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy pro odvolacím soudem dovozený „spekulační záměr“ při výběru předmětných pozemků jako pozemků náhradních, jenž žalobkyně odmítá a považuje jej za nepodložený, nebylo-li k této otázce vedeno dokazování a ani soud prvního stupně k ní neučinil žádná zjištění a jde-li o závěr očividně se odchylující od předchozích rozhodnutí. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., označil-li při ústním vyhlášení rozsudku odvolací soud jako hlavní důvod pro zamítnutí jí podané žaloby rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy, zatímco v písemném vyhotovení rozhodnutí tento důvod uvádí toliko „nad rámec“. Rozhodnutí shledává překvapivým a ve vytýkaném postupu spatřuje porušení principu ochrany legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces. V závěru dovolání formuluje výtky i proti určení výše bezdůvodného obohacení. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Dovolání bylo projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění (srov. bod 2, čl. II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že nepostrádá povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když pro ně neplatí žádné omezení plynoucí z § 238 o. s. ř.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalobkyní podané dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky vztahující se k posouzení, zda předmětné pozemky v jejím vlastnictví naplňují znaky veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), respektive § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (jejíž posouzení je určující pro napadené rozhodnutí, tedy pro závěr, vzniklo-li žalované na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení), při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále rozvedeno, i s použitím citované judikatury).
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
17. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.).
19. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za jiného bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.).
20. Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (§ 2999 odst. 1, věta první, o. z.).
21. Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru (srov. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích; § 14b zákona č. 131/2000 Sb., hlavním městě Praze).
22. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či jeho usnesení ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018). Shodný náhled na danou problematiku se dlouhodobě prosazuje též v judikatuře Ústavního soudu (srovnej např. nálezy tohoto soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15).
23. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb. či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, či již citované usnesení sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
24. Veřejné prostranství je definováno v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (stejně tak § 14b zákona č. 131/2000 Sb.) jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k nim. Vycházíme-li z obvyklého významu předmětných pojmů, lze lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné zeleně [jak činil, arciže toliko pro účely dané speciální úpravy, např. § 10a odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2020], coby typ parku (lesní park) nebo – s ohledem na demonstrativnost § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02) – též jakožto nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a parku.
25. Dovolací soud proto již v řadě rozhodnutí pozemky využívané veřejností jako lesopark pojmu veřejného prostranství subsumoval a následně dovodil, že také jejich užíváním širokou veřejností zásadně vzniká bezdůvodné obohacení obci, na jejímž území se nacházejí (takto viz již rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, z pozdější doby pak rozsudky zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019).
26. Ve světle výše reprodukovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe (od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci) je zřejmé, že prozatím neobstojí odvolacím soudem učiněné právní posouzení, podle kterého předmětné pozemky nenaplňují kritéria veřejného prostranství (a vznik bezdůvodného obohacení za jejich bezesmluvní užívání na straně žalované je tudíž vyloučen), jestliže soud prvního stupně měl za prokázané (a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vycházel; viz bod 11 odůvodnění jeho rozsudku), že ve vymezeném období se na předmětných pozemcích – poté, co žalovaná tyto (zemědělské) pozemky, které jsou volně přístupné, protiprávně zalesnila s cílem vytvořit v lokalitě označované „XY“ rekreační a sportovní zónu pro své obyvatele – nacházel lesopark, který byl k rekreačním a sportovním účelům užíván.
27. Zatímco soud prvního stupně posuzoval charakter pozemků i v širších souvislostech a akcentoval i jejich napojení (funkční souvislost) na okolní pozemky (jež jsou ve správě žalované a s nimiž dle jím učiněného zjištění tvoří příměstský lesopark, ucelený areál), kdy na jeden z těchto pozemků – bezprostředně přiléhající k předmětným pozemkům – žalovaná umístila tělocvičné nářadí (venkovní posilovna), odpočinkové místo (altán s lavičkami) a informační tabuli, o čemž informovala i veřejnost, odvolací soud ve svých úvahách izolovaně akcentoval zejména ty okolnosti, že právě na předmětných pozemcích nebyl instalován žádný mobiliář, že žalovaná pozemky výslovně neprohlásila za veřejné prostranství (přestože veřejné prostranství vzniká ex lege naplněním zákonných znaků), že neprováděla údržbu těchto pozemků (jež v případě lesoparku nemusí být nikterak intenzivní) a že se žalobkyně domohla smýcení (části) dřevin protiprávně vysazených na předmětných pozemcích (jež také bez dalšího neimplikuje, že pozemky ztratily charakter lesoparku coby veřejného prostranství a že zaniklo s tím spojené omezení vlastnického práva a že žalobkyně může pozemky užívat v neomezeném rozsahu v souladu s jejich původním účelem, tj. k zemědělskému hospodaření).
28. Přitom dovolatelka důvodně poukazuje i na závěry vyslovené soudy v předchozí skutkově a právně identické věci týchž účastnic, jejímž předmětem byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků za jiné (předchozí) období (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 110/2019), v němž byly učiněny závěry o povaze pozemků jako veřejného prostranství, jež následně aproboval i dovolací soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, a na něj navazující usnesení ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2252/2024).
29. Dovolací soud nezpochybňuje, že původní stav pozemků, reflektovaný i předchozími rozhodnutími soudů, nemusí být neměnný, tedy že i pozemky mohou (mohly) ztratit charakter lesoparku a pozbýt svého veřejně prospěšného (rekreačního) účelu. Takový závěr však soudy dosud učiněná zjištění nepodporují, když i odvolací soud – jak již výše uvedeno – vzal za správné soudem prvního stupně přijaté skutkové závěry, aniž by mu v tomto směru vytkl jakékoliv pochybení (a aniž by sám opakoval či doplnil provedené dokazování; srov. § 213 o. s. ř.); i z tohoto pohledu jde o závěr přinejmenším předčasný (uzavírá-li snad odvolací soud – bez opory v provedeném dokazování – že stav pozemků oproti stavu předchozímu doznal podstatné změny, jež by odůvodňovala přehodnocení předchozích závěrů o povaze pozemků).
30. K posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení i prizmatem dobrých mravů (případně zneužití práva) lze pak v obecné rovině poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu konstantně připomínající, že ustanovení (dříve § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; nyní § 2 odst. 3 o. z., k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017) upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
31. Uvádí-li ovšem odvolací soud, že „shledal přiléhavou i odvolací námitku, že nárok žalobkyně odporuje dobrým mravům“, činí tak – jak plyne z písemného odůvodnění rozhodnutí – toliko „nad rámec“ (shora uvedených důvodů) a své rozhodnutí na tomto posouzení nezaložil. Krom toho – přestože úsudek o aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů (či zneužití práva; § 8 o. z.) primárně přísluší soudům nižších stupňů – ve světle dosud zjištěných okolností (kdy se k dané otázce soud prvního stupně nevyslovil vůbec a odvolací soud s ohledem na omezený okruh zjištěný okolností jen okrajově) jej nelze považovat za přiměřený, a i tento závěr je přinejmenším předčasný.
32. Již ve shora odkazovaném usnesení ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2252/2024, Nejvyšší soud aproboval konkluze, jež neshledaly v dané (skutkově i právně totožné) při prostor pro odepření ochrany výkonu práv žalobkyně z důvodu rozporu s dobrými mravy (srov. bod 18 odůvodnění). Dovolací soud přitom připomněl, že námitka rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy se jeví o to neopodstatněnější, že ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplynulo, že to byla právě žalovaná, jež pozemky žalobkyně zalesnila, ačkoliv šlo o ornou půdu v I. třídě ochrany zemědělského půdního fondu a k takovému kroku nebyla vydána potřebná rozhodnutí a souhlasy, a tento protiprávní stav udržovala.
33. Námitkou o nepředvídatelnosti dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelka ve skutečnosti upozorňuje na porušení zásady stare decisis („setrvati při rozhodnutém“) vtělené do ustanovení § 13 o. z. („Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“) V intencích ustanovení § 13 o. z. se o obdobný právní případ jedná tehdy, pokud je s předchozím srovnatelný po skutkové i právní stránce, tj. na základě obdobných skutkových okolností je žádána ochrana téhož práva. O obdobný případ se ovšem nejedná tehdy, pokud ke skutkovým okolnostem relevantním pro předchozí rozhodnutí přistoupí relevantní okolnost další, nebo některá ze skutkových okolností relevantních pro předchozí případ absentuje, či je, zejména na základě dokazování, zjištěna jinak (k uvedenému srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2807/2016).
34. Zmiňuje-li ovšem odvolací soud jako další okolnost, ospravedlňující závěr o aplikaci korektivu dobrých mravů, i možný spekulativní úmysl při nabývání dotčených pozemků (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/21; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2875/21), jde o skutečnost (dosud) neprokázanou (nejde o skutečnost zjištěnou soudem prvního stupně a odvolací soud k ní žádné dokazování neprováděl), nehledě na to, že v souzené věci nešlo o smluvní převod pozemků, ale o nabytí pozemků oprávněnou osobou (coby restituční náhrady) na základě soudního rozhodnutí.
35. Vznáší-li pak dovolatelka i výtky proti soudem prvního stupně určené výši bezdůvodného obohacení, nelze než uvést, že na posouzení otázky týkající se výše nároku rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (má-li odvolací soud nárok již co do základu za nedůvodný).
36. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovými vadami napadené rozhodnutí netrpí. Ačkoliv písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nekoresponduje s jeho vyhlášeným zněním, což je v rozporu s § 157 odst. 2 poslední věta o. s. ř. (akcentoval-li v něm odvolací soud zejména otázku dobrých mravů), nejde v přítomné věci o vadu způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí (nejde o judikaturou reprobovanou situaci, kdy by v odůvodnění rozhodnutí kupř. chyběl podstatný důvod pro zamítnutí žaloby, který byl sdělen toliko v ústním odůvodnění rozhodnutí; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 369/2023, uveřejněný pod číslem 42/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a vytýkané nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
37. Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není (že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl uplatněn důvodně).
38. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, včetně výroku o nákladech řízení jako rozhodnutí na zrušovaných výrocích závislém, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
39. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
40. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.