Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Příkopě 853/12, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 214/2023, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2025, č. j. 62 Co 34/2025-110, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 34 C 214/2023-101, zastavil dovolací řízení [podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], neboť žalovaný nezaplatil soudní poplatek za dovolání ve stanovené lhůtě (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení (opožděně) uhrazeného soudního poplatku za dovolání (výrok III).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 24. 1. 2025, č. j. 62 Co 34/2025-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno konkluzí, že podáním dovolání
(jímž žalovaný napadl v dané věci vydaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2024, č. j. 62 Co 89/2024-79) vznikla žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání. Žalovaný soudní poplatek (jenž se stal splatný podáním dovolání) nezaplatil a neučinil tak ani ve stanovené patnáctidenní lhůtě poté, co k tomu byl soudem vyzván podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. (jím poukázaná částka byla připsána na účet soudu až dne 1. 10. 2024, po uplynutí stanovené lhůty).
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v naplnění kritérií dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozporuje závěr odvolacího soudu, že za datum úhrady soudního poplatku je považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, nikoliv den zadání pokynu k platbě peněžnímu ústavu. Argumentuje, že soud prvního stupně (jehož rozhodnutí odvolací soud potvrdil) pochybil, zastavil-li řízení z důvodu, že soudní poplatek byl uhrazen opožděně, a má za to, že nesprávně (v rozporu s judikaturou Ústavního soudu) interpretoval lhůtu k uhrazení soudního poplatku ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Sluší se předeslat, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby svou povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný návrh v určené lhůtě (stanovené v přiměřené délce) řádně splnil (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 438/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sen. zn. 29 ICdo 84/2023). Poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také i jen „zákon o soudních poplatcích“) přitom vzniká mj. již podáním žaloby, odvolání nebo dovolání. Se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§ 7 odst. 1) a pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě, přičemž podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku). K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže soud přihlédnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2825/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3581/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 466/2020).
11. Judikatura Nejvyššího soudu (včetně té recentní) je přitom ustálena v závěru (na němž není důvodu čehokoliv měnit), že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod číslem 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1875/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 345/2021).
12. Závěr, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, respektive že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu konvenuje i rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež jej považuje za ústavně konformní (srov. bod 14 usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1588/20, a další usnesení Ústavního soudu zde uvedená, nebo i plenární nález ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uveřejněný pod č. 193/2021 Sb.).
13. Výše reprodukované závěry se nepříčí ani dovolatelem odkazovaným nálezům Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 322/20, týkajícím se (výhradně) placení soudních poplatků kolkovými známkami (a nikoliv bezhotovostním převodem, jako je tomu v přítomné věci); k tomu viz také odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1906/21, či bod 36 již citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/20.
14. Lze proto uzavřít, že soudy se v nyní projednávané kauze od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) neodchýlily, bylo-li řízení o dovolání zastaveno v situaci, kdy byl žalovaný k zaplacení soudního poplatku řádně vyzván ve lhůtě 15 dní od doručení usnesení (výzvy) s poučením o následcích nezaplacení, daná výzva byla doručena zástupci žalovaného dne 13. 9. 2024 a soudní poplatek byl na účet soudu připsán až dne 1. 10. 2024 (po uplynutí stanovené lhůty).
15. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny [od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky; srov. § 237 o. s. ř.].
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu