Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S. R., zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o převodu náhradního pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 202/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 91 Co 82/2024-330, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
1. Rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 91 Co 82/2024-330, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) ze dne 14. 12. 2023, č. j. 24 C 202/2015-225, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byl do vlastnictví žalobkyně přikázán pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
2. V meritu bylo soudy rozhodnuto o požadavku žalobkyně na přikázání (převod) označeného pozemku z vlastnictví státu do jejího vlastnictví jako náhradního, k uspokojení vylíčeného restitučního nároku (naturální náhrada za nemovitosti odňaté v rozhodném období, jež nebylo lze žalobkyni jako oprávněné osobě vydat).
3. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněná zjištění a na jejich základě provedené právní posouzení, že žalobkyní tvrzený nárok – s ohledem na povahu odňatých nemovitostí – se řídí zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nikoliv zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a že jej tak nelze uspokojit převodem náhradního pozemku, nýbrž náhradou v penězích. Ta již žalobkyni na základě její předchozí žádosti vyplacena byla. Odvolací soud „pouze pro úplnost“ dodal, že nárok podle zmíněného předpisu byl by v době jeho uplatnění u soudu v přítomné věci již tak či tak promlčen, s tím, že okolnosti případu nenasvědčují tomu, aby žalovanou vznesenou námitku promlčení bylo lze považovat za rozpornou s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek (hmotného) práva, spadá-li jí uplatněný nárok do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. a není-li žalovanou vznesená námitka promlčení zneužitím práva a jeho výkonem rozporným s dobrými mravy; na přípustnost dovolání usuzuje i s argumentací, že rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody. I s vylíčením rodinné historie a jejími předky provozovaného podnikání v zemědělství považuje dovolatelka za nesprávné posouzení, že odňaté nemovitosti neměly charakter zemědělského majetku a nespadaly do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. Současně dovozuje, že námitku promlčení odvolací soud posuzoval ryze formálně, aniž by zohlednil základní principy právního státu, spravedlnosti a morálky, jak akcentuje i odkazovaná judikatura Ústavního soudu, a že v souzené věci rezignoval na hledání spravedlnosti. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, jemuž má být věc vrácena k dalšímu řízení.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu (o. s. ř.) pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vztahuje působnost tohoto zákona, je určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, kterým je 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 113/2020, a judikaturu v něm odkazovanou).
11. Takto vymezenou působnost zákona č. 229/1991 Sb. rozšiřuje pro účely restitučního procesu ustanovení § 30 citovaného zákona i na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Postačuje přitom, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015). Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016).
12. Půdou ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. (i s přihlédnutím k jím odkazovanému § 1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 30. 6. 1992) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může jít také o půdu, která dočasně není obdělána, ale je nepostradatelná pro provozování zemědělské nebo lesní výroby (např. vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, lesní a polní cesty, průseky v lesích apod.). Budovami a stavbami, patřícími k původní zemědělské usedlosti (jako např. vodárny, betonové hnojiště, silážní žlaby apod.) jsou míněny stavby spojené se zemí pevným základem. Zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005).
13. Od ustálené rozhodovací praxe, shora reprodukované, se odvolací soud nikterak neodchýlil, posuzoval-li charakter nemovitostí (stavební parcela dle PK č. kat. XY, zastavěná domem č. p. XY v XY) i ke dni jejich přechodu na stát (rok 1959) a opřel-li svůj hodnotící závěr ohledně jejich charakteru o zjištění, že již v té době nemovitosti (budova a jí zcela zastavěný pozemek v centru XY) nesloužily (nemohly sloužit) k účelům zemědělské (případně lesní) výroby či vodního hospodářství a že se nejednalo o zemědělskou usedlost (ve shora naznačeném smyslu).
14. Usuzuje-li dovolatelka na jiné právní posouzení věci v otázce aplikovatelnosti zákona č. 229/1991 Sb. na nyní posuzovanou věc v závislosti na charakteru předmětných pozemků ke dni jejich odnětí státem, činí tak na podkladě jiného skutkového stavu, než který měl za prokázaný odvolací soud. Otázka faktického způsobu užívání pozemků jejich tehdejšími vlastníky je věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012) a námitky dovolatelky v daném směru tedy nemohou naplňovat způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a tedy ani založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přitom vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze identifikovat zjevný rozpor (a rozhodnutí odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly závěr o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, spolu s dalšími tam odkazovanými rozhodnutími).
15. Ovšem i se zřetelem ke zjištěnému titulu odnětí předmětného nemovitého majetku (proběhnuvší znárodnění zestátněním na základě výměru ministerstva vnitřního obchodu ze dne 11. 11. 1958, který se odvolával na znárodňovací předpis z roku 1948, konkrétně zákon č. 124/1948 Sb., o znárodnění některých hostinských a výčepních podniků a ubytovacích zařízení, jakož i zákon č. 118/1948 Sb., o organisaci velkoobchodní činnost a znárodnění velkoobchodních podniků), je současně odůvodněn soudy učiněný závěr, že žalobkyní tvrzená majetková křivda spadá právě do působnosti zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd (srov. § 1 tohoto zákona). Podle něj se oprávněným osobám za pozemky zastavěné po jejich převzetí státem i za demolované stavby (o niž jde i v nyní posuzované věci) poskytuje peněžní náhrada (srov. § 2, § 10 odst. 4, § 14 zákona), nikoliv náhrada naturální (ve formě náhradního pozemku). Přitom právě peněžité náhrady se žalobkyni (na základě její žádosti o restituci majetku, podané v roce 1991) dostalo již v letech 1994 a 1995 (jak současně plyne ze soudy učiněných skutkových zjištění), zatímco mechanismus zákona č. 229/1991 Sb. (v jím stanovených lhůtách a předepsaným postupem) nebyl žalobkyní ani aktivován.
16. Jelikož dovoláním vytčenou otázku, zdali uplatněný nárok spadá do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. (v závislosti na zjištění o povaze odňatého majetku) odvolací vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (aniž byly by dány důvody k jinému posouzení této již vyřešené otázky), a protože již posouzení této otázky odůvodňuje závěr, že žalobkyně nemá právo na poskytnutí (převod) vybraného pozemku z vlastnictví státu, nemůže být přípustnost dovolání založena ani pro řešení (současně nastolené) otázky vztahující se k hodnocení (posouzení) námitky promlčení. Závěr, že žalovanou vznesená námitka promlčení nepředstavuje v dané věci zneužití práva (a neodporuje dobrým mravům), formuluje odvolací soud „pouze pro úplnost“, tedy spíše jen jako podpůrný, nikoliv jako pro rozhodnutí určující, a posouzení otázky promlčení se již nemůže projevit v poměrech dovolatelky, tedy nemůže přivodit zrušení či změnu napadeného rozhodnutí (k přípustnosti dovolání v situacích, kdy je rozhodnutí odvolacího soudu založeno současně na vícero důvodech, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
17. K naposled uvedené argumentaci sluší se dodat, že odvolacím soudem subsidiárně učiněný závěr, že žalovanou eventuelně vznesená námitka promlčení nepředstavuje zneužití práva, resp. nekoliduje s dobrými mravy, nelze mít ve světle zjištěných individuálních poměrů (žalobkyně uplatnila nárok u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci již v roce 1991, přičemž v letech 1994 a 1995 jí byla státem vyplacena peněžní náhrada podle zákona č. 403/1990 Sb., proti jejíž výši nebrojila, nárok považovala za vypořádaný a na soud se obrátila až v roce 2015, nadto s nárokem na převod náhradního pozemku) za jakkoliv nepřiměřený a uvedený závěr tak nemůže být v rozporu ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či judikaturou Ústavního soudu, včetně dovolatelkou odkazovaného nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, jež obecně připouští, že v odůvodněných případech k dosažení spravedlivého výsledku může být i námitka promlčení poměřována korektivem dobrých mravů. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).
18. I se zřetelem na soudy učiněná zjištění (nikterak excesivní a vycházející z provedených důkazů) nelze pak identifikovat rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a další dovolatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu. Výklad a aplikace restitučních předpisů odvolacím soudem v dané věci není v rozporu ani s interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (akcentovaným i v dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03), kdy současně zdůrazňovaný účel restitucí či snaha o volbu interpretace maximálně vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemohou vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonem vymezený rámec restitucí. Nedůvodně pak dovolatelka vytýká – odkazujíc přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11, IV. ÚS 1241/12, II. ÚS 2221/07, IV. ÚS 3653/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4791/2010 – že odvolací soud své rozhodnutí založil na mechanické aplikaci práva a rezignoval na hledání spravedlivého řešení. Tak tomu evidentně není. Oba soudy se podrobně zabývaly všemi právně významnými okolnostmi, zkoumaly povahu předmětného nemovitého majetku i okolnosti provázející jeho odnětí a učinily korektní (s judikaturou souladné) závěry o věcné působnosti aplikovaného restitučního předpisu, jímž se žalobkyní uplatněný nárok řídí a podle nějž byl také uspokojen (kdy současně poukázaly i na pozdější dlouhodobou nečinnost žalobkyně samé, jde-li o jen podpůrně zmíněnou otázkou promlčení).
19. Předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř. – tudíž v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. Závěry odvolacího soudu se neprotiví ani odkazované ustálené judikatuře Ústavního soudu vztahující se k ochraně základních práv a svobod (viz bod 3 výrokové části stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb.)
20. Již jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco náklady žalované (za vyjádření k dovolání), jež nebyla zastoupena advokátem a jinak nedoložila výši svých hotových výdajů, představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1, ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025 Mgr. Petr Kraus
předseda senátu