Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně PRAGOMETAL, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 148 92 600, se sídlem v Praze 10, Strašnice, U Trati 402/12, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovice, Ruská 614/42, proti žalované Oblekovice Green Power s.r.o., identifikační číslo osoby 247 10 270, se sídlem v Praze 10, Strašnice, Strančická 3387/45, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslav, Žitavského 496, o zaplacení 18 884 117 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 258/2024, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 36 Co 517/2024-46, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 36 Co 517/2024-46, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 22 C 258/2024-35, rozhodl tak, že se řízení přerušuje podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 111/2012.
2. Soud prvního stupně tak rozhodl v řízení v přítomné věci, v níž žalobkyně uplatňuje vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout tím, že žalobkyně plnila žalované nárokovanou částku na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku vydaného Městským soudem v Praze dne 4. 5. 2021 ve věci vedené pod sp. zn. 59 Cm 111/2012, jenž byl později rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2023, č. j. 23 Cdo 2391/2022-710 zrušen (za současného vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení). Úspěch žalobkyně v nyní projednávané věci, o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, přitom závisí na tom, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnila žalobkyně závazek, který skutečně měla. Právě otázka hmotněprávního důvodu plnění (uplatněný nárok na slevu díla) je přitom po kasačním zásahu Nejvyššího soudu řešena v pokračujícím řízení u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 59 Cm 111/2012, z jehož výsledků (v něm vydaného meritorního rozhodnutí v poměru mezi týmiž účastnicemi) bude lze vycházet i v přítomné věci. Rozhodnutí o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud odůvodnil zásadou hospodárnosti řízení.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 36 Co 517/2024-46, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
4. Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy zde není pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, na jehož základě žalobkyně plnila žalované, není namístě vyčkávat výsledku pokračujícího řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 111/2012. Takový postup neshledal hospodárným, uzavíraje, že předběžnou otázku, zdali žalobkyně plnila žalované bez spravedlivého důvodu, je soud v přítomném řízení oprávněn řešit sám jako otázku předběžnou a že jde o otázku nevyžadující rozsáhlé dokazování, odkazuje přitom i na argumentaci žalobkyně, podle níž žalovaná disponuje peněžitou částkou, pro jejíž přijetí „zjevně dosud neexistuje platný právní titul“.
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že jde o rozhodnutí, jež závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazujíc na judikaturní závěry obsažené jak v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18, tak zejména i v jí současně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3487/2020, namítá, že pro závěr, zda došlo k bezdůvodnému obohacení vzniklému plněním podle později zrušeného pravomocného rozhodnutí, je nezbytné vyřešit otázku, mělo-li plnění oporu v hmotném právu, tedy plnila-li žalobkyně na skutečný dluh. K vyřešení této otázky – pokračuje dovolatelka – by soud i v nyní projednávané věci musel provést kompletní dokazování, tedy duplicitně provést tytéž důkazy, které byly či budou prováděny v dříve zahájeném řízení u Městského soudu v Praze ve věci vedené po sp. zn. 59 Cm 111/2012, což nelze považovat za hospodárné; přitom dovolatelka odkázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1422/2022. Navrhla zrušení napadeného usnesení a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení, alternativně pak i jeho změnu vyjádřenou „zamítnutím odvolání“.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno).
10. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
13. K přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud v zájmu hospodárnosti přistoupí v situaci, kdy probíhá jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a kterou by si jinak mohl předběžně vyřešit sám – § 135 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3197/2016).
14. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu patří ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 342/2016).
15. Důvody fakultativního přerušení řízení (§ 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4176/2015). Z hlediska hospodárnosti řízení jest pak vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (krom již shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4405/2018).
16. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se současně prosadil závěr, že „jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva k tomu neexistovala povinnost (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2976/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020). Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí tedy soud jako předběžnou musí řešit i otázku, mělo-li plnění svůj hmotněprávní korelát (kromě již shora odkazovaných rozhodnutí dále srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3867/2015, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3561/2014, nebo rozsudek ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020).
17. Z uvedeného vyplývá, že i pro rozhodnutí přítomné věci – sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě pravomocného rozhodnutí, jež bylo později zrušeno – je podstatné (krom odklizení rozhodnutí) i zodpovězení otázky týkající se hmotněprávního důvodu plnění, coby otázky předběžné.
18. Se zřetelem na uvedené je pak nesprávný úsudek odvolacího soudu, že rozhodnutí v přítomné věci (posouzení, vzniklo-li žalované plněním žalobkyně bezdůvodné obohacení) lze v přítomné věci učinit bez rozsáhlejšího dokazování, tedy bez toho, že byly by zjišťovány okolnosti o tom, mělo-li plnění oporu v hmotného právu (vznikl zde žalované nárok na slevu z ceny díla).
19. Právě otázka hmotněprávního důvodu plnění (uplatněný nárok na slevu díla) je přitom po kasačním zásahu Nejvyššího soudu řešena v pokračujícím řízení u Městského soudu v Praze (sp. zn. 59 Cm 111/2012), z jehož výsledků (v něm vydaného meritorního rozhodnutí v poměru mezi týmiž účastnicemi) bude lze vycházet i v přítomné věci.
20. Ve světle naposled uvedeného je pak nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o podmínkách pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., včetně učiněné konkluze, zda je přerušení řízení v souladu se zásadou hospodárnosti řízení či nikoliv (kdy přerušením řízení by bylo lze současně předejít tomu, aby stejná otázka byla posuzována dvakrát). Přitom odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dosud nevzal v úvahu ani stav obou řízení (jejich pokročilost) a v nich provedeného dokazování (kdy řízení v přítomné věci je na svém samém počátku, na rozdíl od již dříve zahájeného řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 111/2012).
21. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu správné není.
22. Nejvyšší soud proto – neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
23. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí § 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu