Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně H. Š., jako správkyně pozůstalosti po K. Š., zemřelém XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 120/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023, č. j. 15 Co 128/2023-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023, č. j. 15 Co 128/2023-148, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. března 2023, č. j. 11 C 120/2022-110, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 11 C 120/2022-110, zamítl žalobu, jíž se K. Š., narozený XY, bytem XY (dále „žalobce“), domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.623,- Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 15 Co 128/2023-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 829,- Kč (výrok II.).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se podanou žalobou domáhá vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“), a to poté, kdy již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, s jejíž výší tehdy souhlasil a jež mu byla téhož roku i vyplacena. S požadavkem na přecenění svého restitučního nároku (a s tím spojeným nárokem na bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků k uspokojení jím přeceněného restitučního nároku) pak přichází po jedenácti letech od poskytnutí peněžité náhrady. Odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků, neboť restituční nárok žalobce byl již dříve na podkladě jeho žádosti vypořádán v plném rozsahu náhradou v penězích, čímž tento nárok zcela zanikl. Za daného skutkového stavu pak považoval za bezpředmětné zabývat se námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, respektive k požadavku na přecenění restitučního nároku žalobce.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dovolacím soudem již vyřešené otázce (hmotného práva), která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká závěr, podle nějž poskytnutím finanční náhrady (podle § 16 odst. 1 zákona o půdě; na základě jeho žádosti a v jím akceptované výši) byl jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky vypořádán v celém rozsahu, a tudíž zanikl a žalobce se proto již nemůže domáhat převodu náhradních pozemků. Takovýto závěr považuje za rozporný se smyslem a účelem restitučního zákonodárství (zejména s v bodech 18 až 27 dovolání odkazovanou judikaturou Ústavního soudu), jakož i dobrou vírou oprávněných osob a jejich legitimním očekáváním na řádné uspokojení jejich restitučního nároku právě prostřednictvím poskytnutí náhradního pozemku. Na základě jím v dovolání hojně odkazovaných judikatorních konkluzí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uzavírá, že k zániku jeho restitučního nároku mohlo dojít jen v tom rozsahu, v jakém mu byla poskytnuta finanční náhrada, tedy v části, ve které byl jeho restituční nárok žalovanou (byť nesprávně) oceněn a evidován; ve zbylém rozsahu – co do jeho skutečné, správně oceněné výše – považuje nárok za neuspokojený, s jehož splněním je žalovaná v prodlení a jejž lze vypořádat převodem náhradních pozemků. Jiný odvolacím soudem přijatý závěr podle žalobcova mínění vede k diskriminaci oprávněných osob, jež uplatnily nárok na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jimž se odpírá možnost domoci se přecenění jim nesprávně oceněného restitučního nároku se závěrem, že jejich restituční nárok poskytnutím finanční náhrady (byť v nesprávné výši) zanikl, oproti těm oprávněným osobám, které své restituční nároky stále uspokojují prostřednictvím naturální restituce (náhradních pozemků), v jejichž případě soudy přecenění restitučních nároků akceptují. Je proto přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení (dne 28. 5. 2024) zemřel a správkyní jeho pozůstalosti se stala pozůstalá manželka H. Š., narozená XY, bytem XY (nynější žalobkyně), soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 3. 2025, č. j. 11 C 120/2022-178, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující se žalobkyní coby právní nástupkyní původního žalobce.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovoláním předkládané otázky hmotného práva, zda nárok oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě zanikl, byla-li jí již poskytnuta finanční náhrada podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, přestože byla vyplacena v nezákonné (neúplné) výši. Odvolací soud se při řešení této otázky v projednávané věci řídil právním názorem vyjádřeným v rozhodnutích dovolacího soudu – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2035/2023 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v nichž Nejvyšší soud shledal, že žádostí oprávněné osoby o finanční náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím přijetím v určité výši zaniká její restituční nárok, avšak uvedený názor dovolacího soudu nebyl aprobován Ústavním soudem, pročež zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu byla v daném rozsahu nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, respektive nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23 (tyto nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), zrušena. Přípustnost dovolání tak vyplývá ze závazného právního názoru (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky), jenž Ústavní soud vyjádřil v citovaných nálezech a s nímž se závěry vyjádřené v rozsudku odvolacího soudu ocitají v rozporu (srovnej výrokovou větu III. a bod 43. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Judikatura Ústavního soudu přitom nemá význam jen pro věc, o níž tento soud svým rozhodnutím rozhoduje, ale má dopad také precedenční, tedy na všechna pozdější rozhodnutí soudů v obdobných případech. Tato precedenční závaznost se vztahuje na dosud neskončená řízení, týkají-li se právě obdobných věcí, o nichž Ústavní soud již rozhodoval (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1277/20, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3194/22). Přehlédnout rovněž nelze, že dovoláním předestřená otázka hmotného práva byla v obdobném kontextu mezi týmiž účastníky již v mezidobí zodpovězena (vyřešena) nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24, od jehož závěrů se odvolací soud taktéž odchýlil, čímž je – i optikou zmíněného nálezu – naplněn důvod přípustnosti dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
10. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
11. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
12. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle ustanovení § 11a odst. 1, věta první zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak.
15. Podle ustanovení § 16 odst. 1, věta první zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8).
16. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zda-li žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
17. V nálezu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, Ústavní soud dovodil, že žádostí o finanční náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát; v případě zjištění takové vůle, je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky. Částečným plněním totiž dluh obecně nezaniká a neexistuje žádný důvod, aby částečným plněním zanikl restituční nárok. Opačný výklad by odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolával by další protiústavní důsledky. Jde-li o vliv poskytnutí (částečné) finanční náhrady na existenci restitučního nároku, poukázal Ústavní soud též na to, že restituční nárok přísluší všem oprávněným osobám podle zákona o půdě. Právo na jeho uspokojení vyplývá přímo ze zákona, který stanoví jednotlivé formy náhrad. Ocenění restitučního nároku žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem Pozemkovým fondem České republiky) je pouze jejím administrativním úkonem, neprobíhá žádné správní řízení a ohledně výše nároku není vydáváno žádné správní rozhodnutí. Pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby je rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků (§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě), nikoliv nesprávná interní evidence žalované (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového fondu České republiky).
18. V posuzované věci odvolací soud založil závěr, že se žalobce nemůže domáhat převodu náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona o půdě (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních pozemků), na zjištění, že žalobce namísto náhradních pozemků uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasil a jež mu byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2010. Se zřetelem na shora uvedené však právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí. Odvolací soud nereflektoval, že poskytnutím náhrady ve výši, která neodpovídá skutečné hodnotě restitučního nároku (ke dni účinnosti zákona o půdě), nedochází ke splnění dluhu, ale pouze k jeho částečnému plnění. Hodnota restitučního nároku žalobce přitom měla být již od jeho vzniku stanovena podle charakteru odňatých pozemků. Ocenila-li žalovaná (či její právní předchůdce) restituční nárok žalobce v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, žalobci přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Není proto rozhodné, v jaké výši jej žalovaná (nebo její právní předchůdce) evidovala ke dni podání žádosti o poskytnutí finanční náhrady a jakou finanční náhradu žalobce obdržel. Jestliže se pak ze skutkových zjištění odvolacího soudu nepodává jednoznačný projev vůle žalobce vzdát se neuspokojeného zbytku restitučního nároku, nevede poskytnutí částečné finanční náhrady k zániku restitučního nároku.
19. Skutkové okolnosti projednávané věci velí v dalším řízení – byť nárok žalobkyně na náhradu ve správné výši nezanikl – zabývat se námitkou promlčení zbylé části restitučního nároku vznesené žalovanou, a sice její důvodností a souladem s korektivem dobrých mravů.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
21. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2025 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu