Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) T. S., b) I. S., c) P. B., d) M. B., e) E. B., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 86/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2025, č. j. 5 Co 1214/2024-989, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2025, č. j. 5 Co 1214/2024-989, se ruší; současně se ve výrocích I. a III. ruší rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. května 2024, č. j. 4 C 86/2023-947, ve znění opravného usnesení ze dne 16. července 2024, č. j. 4 C 86/2023-963, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 4 C 86/2023-947, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2024, č. j. 4 C 86/2023-963, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), ohledně ve výroku II. specifikovaného pozemku v katastrálním území XY řízení zastavil (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 692.022,- Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 5 Co 1214/2024-989, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 103.284,39 Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění jejich restitučního nároku žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, u nichž nekonstatovaly překážku jejich převoditelnosti na oprávněnou osobu, respektive u nichž nedošlo ke zpětvzetí žaloby. Podotkly, že nárok žalobců na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků přetrvává i poté, co jim v roce 2012 byla na jejich žádost vyplacena finanční náhrada dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, neboť restituční nárok žalobců byl žalovanou nesprávně oceněn, a tudíž poskytnutým peněžitým plněním (dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě) nebyl zcela uspokojen. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, označily za rozpornou s dobrými mravy. Připomněly, že tento nárok se sice promlčuje, nicméně s ohledem na jeho restituční povahu a nezbytné spolupůsobení žalované při jeho uspokojení může promlčecí doba začít plynout nejdříve od okamžiku, kdy povinná osoba sdělí osobě oprávněné, že nehodlá plnit.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Poukazuje na absenci liknavého a svévolného přístupu žalované, jakož i na nedostatek aktivního přístupu žalobců při uspokojování restitučních nároků. Vysvětluje, že restituční nároky žalobců plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. PÚ 492/96/2, a z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. PÚ 492/96, byly zcela uspokojeny v roce 2012 vyplacením finanční náhrady, přičemž žalovaná a ani žalobci neměli až do roku 2022 žádné pochybnosti o tom, že restituční nároky založené zmíněnými rozhodnutími byly správně vyčísleny a také zcela uspokojeny. Zdůrazňuje, že až do roku 2022 žalobci žádné další nároky nevznášeli. V tomto kontextu má pak za nesprávné rovněž posouzení otázky promlčení žalobci uplatněného nároku. Jestliže před více než deseti lety před podáním žaloby došlo k plnému uspokojení restitučního nároku žalobců vyplývajícího z konkrétních správních rozhodnutí a žalobci vypořádání tohoto nároku nenapadli vyjádřením nesouhlasu či žádostí o jeho přecenění, domnívá se, že má být chráněna právní jistota žalované ve vypořádání restitučního nároku, pročež nelze vznesenou námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy. Dále nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Za odporující judikatuře dovolacího soudu pokládá rovněž závěr odvolacího soudu, že stav odňatých pozemků neodůvodňoval korekci ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Vyjadřuje též přesvědčení, že žalobci požadované pozemky nejsou vhodné k převodu oprávněným osobám jako pozemky náhradní, jelikož se jedná o pozemky určené k zastavění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné, nedůvodné a účelové. Neztotožnili se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup, ocenění restitučního nároku, jakož i nepřevoditelnosti žalobci vybraných pozemků jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku. Upozornili také na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, s nimiž je dle jejich mínění napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované v části, v níž byly předestřeny otázky týkající se ocenění žalobcům, respektive jejich právním předchůdcům, odňatých pozemků, předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
9. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
10. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
11. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřel o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby, jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Odvolací soud tak v souladu s judikaturou akcentoval účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace. Namítá-li žalovaná, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20. století, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace, je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala a že podle zmíněných plánů bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). V této souvislosti se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022).
12. Vyslovuje-li dovolatelka nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se připomenout, že soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o ceně oprávněným osobám odňatých pozemků především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem, z něhož plyne i zjištění, že v případě odňatých a nevydaných pozemků – oceněných jako pozemky určené pro stavbu – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu uvedené přílohy odkazovaného cenového předpisu. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) tedy soudy založily také na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení) a neměly-li se zřetelem k přijatým skutkovým zjištěním předpoklady pro aplikaci ustanovení cenového předpisu o cenových srážkách za naplněné (aniž by – v obecné rovině – vyloučily aplikovatelnost odkazovaného ustanovení o cenových srážkách), nelze ani v tomto směru jimi přijaté závěry kvalifikovat jako rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Odvolací soud se přitom nikterak nezpronevěřil ani judikatuře Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, nebo ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020), dle níž podmínky užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, existuje-li dle individuálních skutkových konkluzí soudů nižších stupňů toliko předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu.
13. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se v otázce aplikace cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. – vzdor přesvědčení dovolatelky – nepříčí ani závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, jestliže konkluze vyjádřené v citovaném rozsudku byly formulovány se zřetelem k individuálním skutkovým zjištěním, odlišným od skutkových poměrů zjištěných v přítomné věci (bylo-li v naposled odkazované věci prokázáno, že v době odnětí státem pozemky nebyly srostlé s územím města XY, byl na ně přístup pouze po nezpevněné komunikaci a nebyly napojeny na kanalizaci, vodovod a zdroj elektřiny, a takto byly pozemky oceněny i ve věci podanými znaleckými posudky).
14. Brojí-li žalovaná proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižšího stupně (zpochybňujíc ocenění odňatých pozemků, včetně absence podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), polemizuje pak zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je – jak již bylo výše uvedeno – dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – uvedená usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
15. Dovolání žalované je ovšem ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou obsahově předkládané otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku, jakož i otázky posouzení předpokladů, za nichž se oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku, může žalobou domáhat, aby byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku; při řešení nastíněných otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Důvodnost dovolání
16. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
18. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
19. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě; srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). Poskytnutí finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě pak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po dni, kdy oprávněné osobě byla vyplacena neúplná náhrada (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11). Obecná tříletá promlčecí doba v případech, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počínala pak běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, popřípadě na ně odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012). Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě například tehdy, vyjádřila-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo došlo-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000).
21. Při posuzování otázky promlčení restitučního nároku na vydání náhradního zemědělského pozemku jest pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srovnej již shora citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li tedy uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), není zásadně namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009).
22. Ve světle výše uvedené judikatury jest ovšem závěry odvolacího soudu považovat za předčasné, jestliže se v individuálních poměrech projednávané věci uplatněnou námitkou promlčení nároku žalobců na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků důsledně nezabýval. Při zjištění, že žalobci (jejich právní předchůdci) namísto náhradních pozemků uplatnili právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasili a jež jim byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2012, totiž odvolací soud nikterak nezkoumal, ke kterému rozhodnutí (či ke kterým rozhodnutím) pozemkového úřadu se takto vyplacená finanční náhrada vztahuje a zda z chování žalované nebo jejího právního předchůdce bylo lze usuzovat na ochotu poskytnout žalobcům na vykrytí restitučního nároku (částečně) saturovaného touto finanční náhradou další peněžitou či naturální náhradu. Jestliže by si žalobci byli vědomi toho, že právní předchůdce žalované má jejich restituční nárok plynoucí z rozhodnutí pozemkového úřadu, ve vztahu k němuž byla v roce 2012 vyplacena finanční náhrada, za v plném rozsahu uspokojený, a současně by žalobci považovali na jejich výzvu poskytnutou peněžitou náhradu za nedostatečnou, pak jim nic nebránilo domáhat se u soudu uspokojení finanční náhradou nevypořádaného zůstatku restitučního nároku, a to v rámci tříleté promlčecí doby plynoucí právě od okamžiku, kdy se žalobci seznámili se skutečností, že vyplacením finanční náhrady má právní předchůdce žalované jejich konkrétní restituční nárok za zcela uspokojený.
23. Podpořil-li soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkázal, svůj závěr o nedůvodnosti námitky promlčení kusým konstatováním o jejím rozporu s dobrými mravy pro vyloučení žalobců z účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění jejich nároku žalovanou, nelze ani v tomto směru jeho konkluze označit za zcela korektní. Byť v poměrech, v nichž je uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), nebývá namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (taková námitka zpravidla odporuje dobrým mravům), v posuzovaném případě, v němž dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalobci při uspokojování svého restitučního nároku, k němuž se váže vyplacená finanční náhrada, na veřejných nabídkách pozemků nijak závislí nebyli – od vyplacení finanční náhrady v roce 2012 do zahájení soudního řízení v nyní projednávané věci dne 27. 3. 2023 o uspokojení zbývající části restitučního nároku nikterak neusilovali (neprojevovali žádný zájem o převod náhradních zemědělských pozemků, vyjma jediné účasti ve veřejné nabídce dne 14. 12. 2022, jež těsně předchází podání žaloby v přítomné kauze), považujíce své nároky za v celém rozsahu uspokojené (poskytnutím peněžité náhrady odpovídající tehdy evidované výši tohoto nároku) – nelze označit úvahu soudů nižších stupňů, že se žalovanou vznesená námitka promlčení příčí dobrým mravům, za přiměřenou. Neúplné uspokojení restitučního nároku zde očividně nejde na vrub nedostatečné nabídce náhradních pozemků či jakémukoliv jinému konání žalované či jejího právního předchůdce.
24. Minimálně předčasná je ovšem i konkluze odvolacího soudu, zda ve světle individuálně daných okolností případu jsou dány předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srovnej § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že přinejmenším ve vztahu k restitučnímu nároku plynoucímu z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 1830/13-379/13, žalobci nevyzvali žalovanou k vyplacení finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jestliže se přitom žalobci neúčastnili ani veřejných nabídek (vyjma žádosti podané dne 14. 12. 2022, tj. přibližně tři měsíce před podáním žaloby v posuzované věci) a s žalovanou začali komunikovat až ke konci roku 2022, nevyvíjeli tak žádnou aktivitu při uspokojování tohoto restitučního nároku. Úsudek odvolacího soudu lze proto označit za neúplný, a tudíž nesprávný, pokud odvolací soud postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců hodnotil jako liknavý, aniž by – s ohledem na zjištěný skutkový stav – pečlivě zvažoval, zda se jedná o tu výjimečnou situaci, kdy se žalobci jako oprávněné osoby podle zákona o půdě nemohou ani přes jejich aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv.
25. V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylo postaveno najisto, zda žalobci mohou v řízení o žalobě na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané žádat v rozsahu dosud neuspokojené části restitučního nároku o naturální náhradu podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, bylo by nadbytečné zabývat se otázkou převoditelnosti pozemků, jež žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě.
26. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výroku I. a v akcesorickém nákladovém výroku III. i prvostupňový rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
27. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu