Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 392/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2024, č. j. 19 Co 744/2024-1515, ve znění opravného usnesení ze dne 14. března 2025, č. j. 19 Co 744/2024-1573, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 9.425,90 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 28. 3. 2024, č. j. 7 C 392/2019-1460, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 11. 2024, č. j. 7 C 392/2019-1547, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2025, č. j. 19 Co 166/2025-1570 (dále „rozsudek soudu prvního stupně“), připustil změnu žaloby tak, „aby byl nahrazen projev vůle žalované k parcele č. XY a XY, k parcele č. XY oddělené geometrickým plánem č. 1218-180/2023 a k parcele č. XY oddělené geometrickým plánem č. 1218-180/2023“ (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 284.025,20 Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 19 Co 744/2024-1515, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 2025, č. j. 19 Co 744/2024-1573 (dále „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II. týkající se pozemku parc. č. 1215/4 odděleného geometrickým plánem č. 1218-180/2023, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY odděleného geometrickým plánem č. 1218-180/2023 a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY odděleného geometrickým plánem č. 116-105/2022 v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY odděleného geometrickým plánem č. 118-104/2022 v katastrálním území XY (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 312.334,36 Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 2 zákona o půdě), přičemž žalovaná nikterak nerozporuje svévoli a liknavost státu při uspokojování restitučního nároku žalobce. K otázce aktivní věcné legitimace žalobce soudy nižších instancí (vázány závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 298/2023, jenž je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) uvedly, že uplatněný nárok ve výši 1.662.509,37 Kč nabyl od L. P. coby původní oprávněné osoby pan K. S. (ročník 1930), děd žalobce, na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2003. Na podkladě zjištěného skutkového stavu pak dospěly k závěru, že postupník byl osobou blízkou L. P. a byť se osoba blízká výslovně neuvádí mezi osobami uvedenými v ustanovení § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě, není – dle mínění soudů nižších instancí – dán žádný logický důvod, aby nebyla rovněž vyňata z důsledků tzv. první restituční tečky, tj. že by její restituční nárok (v podobě práva na jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků) jeho neuspokojením ke dni 31. 12. 2005 zanikl. Konstatovaly, že K. S. (ročník 1930) byl zjevně osobou, pro jejíž vztah k původní oprávněné osobě (ve smyslu faktického přátelství, náklonnosti či podpory a pomoci při vyřizování různých záležitostí) bylo zde reálného důvodu pro takové dispozice, na jejichž základě majetek získaný původní oprávněnou osobou byl uchován pro osoby, jež jsou jí blízké. Shledaly proto, že žalobce, coby potomek uvedeného postupníka, je osobou oprávněnou domáhat se uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních zemědělských pozemků. Podotkly přitom, že žalobou vymezené pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu požadovaných náhradních pozemků. Odvolací soud pak korigoval závěry soudu prvního stupně toliko v části, jíž se žalobce dožadoval převodu pozemků vydaných mu v této věci na základě dřívějšího pravomocného rozsudku soudu, jejichž vlastníkem již žalobce, potažmo ani žalovaná, není.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům I. a III. a z hlediska obsahového i proti části výroku II. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že dovolací soud by měl přehodnotit svoji dosavadní rozhodovací praxi reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023. Má za to, že odvozovat aktivní legitimaci žalobce v řízení od postupníka, jenž nabyl uplatněný restituční nárok postupní smlouvou od osoby blízké s ohledem na ustanovení § 13 odst. 8 zákona o půdě nelze. Zdůrazňuje přitom, že ustanovení § 13 odst. 8 zákona o půdě obsahuje taxativní výčet osob, na něž se účinky tzv. restituční tečky nevztahují, přičemž kategorie osob blízkých v tomto výčtu není uvedena. Dále pak přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. shledává v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce převoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY namítá, že tvoří funkční celek se stavbou nedalekého rodinného domu. Pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY nepokládá za vhodný k převodu oprávněné osobě, neboť se nachází v oblasti archeologického naleziště. Poukazuje též na odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň na vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně (po vydání svého rozsudku) usnesením podle ustanovení § 164 o. s. ř. opravil označení žalobcem požadovaných náhradních pozemků, ačkoli chyby ve vymezení předmětu řízení lze odstranit výhradně postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř., respektive na návrh žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům na žalobce a následně na třetí osoby, což může vést při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobci, k dalším soudním sporům.
5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně, přičemž upozornil na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí vydaných ve věci týchž účastníků, s nimiž je dle jeho názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud předesílá, že žalovaná je k podání dovolání legitimována i pokud jde o pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť rozhodnutím o dovolání může pro sebe dosáhnout – vzdor zamítavému rozsudečnému výroku odvolacího soudu změnou rozsudku soudu prvního stupně ohledně zmíněného pozemku – příznivějšího právního postavení (k problematice nezbytnosti zkoumání vazby zamítavého výroku soudního rozhodnutí na jeho důvody srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jenž je přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, dále přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a přímo v poměrech restitučního řízení o nahrazení projevu vůle srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021, a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 808/2022).
9. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
10. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku práva postupníků na náhradní pozemek, lze vztáhnout pouze na skupinu postupníků, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulativní nebo komerční hlediska, a nikoli na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009).
11. Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob (včetně jejich dědiců), přičemž citovaný nález Ústavního soudu neposkytuje prostor pro modifikaci práv a povinností postupníka ve vztahu k restitučnímu nároku nabytému postupní smlouvou, stane-li se tentýž subjekt dědicem jiných restitučních nároků, jichž se daná postupní smlouva netýkala. K nastolení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem na pokojné užívání majetku ve vazbě na konkrétní okolnosti případu směřuje výjimka z prekluze práva postupníků na převod náhradního pozemku, pro jejíž aplikaci je požadováno, aby – stručně řečeno – postupník restitučního nároku podle zákona o půdě provozoval zemědělskou činnost, respektive předmětem podnikání postupníka byla zemědělská výroba (k tomu blíže srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2693/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1531/10). Nespekulativní (nekomerční) účel postoupení pohledávky z původní oprávněné osoby, je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu spojován nejenom se snahou postupníka po zabezpečení podmínek pro vlastní zemědělskou činnost, ale i s existencí mimořádných okolností případu. Pekuniární účely cese tak mohou být vyloučeny i u postupníků, jež sami zemědělsky nehospodaří, například tehdy, jedná-li se o postoupení nároku od osoby blízké (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013).
12. Dlužno doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu, byť převážně pocházející z doby před novelizací zákona o půdě provedenou zákonem č. 75/2012 Sb., nemůže být opomenuta ani při aplikaci ustanovení § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě obsahujícího výčet osob, na něž restituční tečka nedopadá. Předobrazem této judikatury je výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 rozlišující mezi postupníky sledujícími spekulativní (komerční) cíle a těmi, jež takové cíle nesledují, a právě z této diferenciace novelizované ustanovení vychází. Významným v této souvislosti shledává Nejvyšší soud i ohled na ústavněprávní kontext rozhodování o vynětí určité osoby z důsledků tzv. první restituční tečky (srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jenž je při existenci mimořádných okolností spojen i s potřebou poskytnutí individuální spravedlnosti korespondující ústavně zaručenému právu na jedinečné posouzení věci (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách).
13. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Z obsahu spisu se sice nepodává, že by postupník ze smlouvy uzavřené dne 25. 6. 2003, pan K. S. (ročník XY), byl v poměru k původní oprávněné osobě osobou explicitně uvedenou v ustanovení § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě, na níž by se v souladu s citovaným ustanovením vztahovala výjimka z pravidla o zániku práva na převod náhradního pozemku ke dni 31. 12. 2005 (§ 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě), kteroužto okolnost měl ve smyslu závazného právního názoru Nejvyššího soudu v dalším řízení soud prvního stupně prověřit, nicméně na základě doplněného dokazování (zejména protokoly o jednání před Krajským soudem v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Co 199/2021 a v nich zaznamenanými výpověďmi dvou svědků) byl zjištěn takový vztah původní oprávněné osoby a postupníka (děda žalobce), jenž byl důvodem pro takové dispozice, na jejichž základě by majetek získaný původní oprávněnou osobou byl uchován pro osoby, jež jsou jí blízké, byť ve smyslu faktického přátelství, náklonnosti či podpory a pomoci při vyřizování různých záležitostí. Takový vztah nepochybně může být ve smyslu shora označené judikatury takovou mimořádnou okolností, jež postupníka, děda žalobce, vyjímá z okruhu postupníků restitučních nároků, s nimiž spojené právo na náhradní pozemek ke dni 31. 12. 2005, nebylo-li uspokojeno, zaniklo. Restituční nárok v kvalitativně nezměněné podobě pak mohl z postupníka přejít na K. S. (ročník XY), a po jeho smrti na další osobu v dědické posloupnosti, kterou je žalobce. Uvedený závěr přitom koresponduje konkluzím vyjádřeným i v dalších rozhodnutích vydaných ve věcech týchž účastníků řízení, a sice v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2343/2022, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023, a ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2520/2024 (ústavní stížnost směřující proti označenému rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 751/25), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 573/2024.
14. Odvolací soud založil dovoláním dotčený rozsudek, pokud jde o právní posouzení věci (postavení žalobce jako oprávněné osoby mající nárok na vydání náhradních pozemků odvíjející se od postoupeného restitučního nároku jeho právního předchůdce, jenž ke dni 31. 12. 2005 v případě možnosti jeho uspokojení naturální formou nezanikl), na dvou na sobě nezávislých závěrech. Odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku – se předně ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o nespekulativním (nekomerčním) účelu postoupení restitučního nároku z původní oprávněné osoby na postupníka (děda žalobce), kterýžto umožňuje ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu vyjmout takového postupníka z nepříznivých důsledků tzv. první restituční tečky spočívajících v zániku práva na uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků ke dni 31. 12. 2005. K tomu pak připojil i další argumentační linii, že na postupníka (K. S., ročník XY) se tzv. první restituční tečka nevztahuje ani s ohledem na skutečnost, že byl osobou blízkou původní oprávněné osoby L. P. (jednalo se o vztah druh – družka), přestože osoba blízká není výslovně vyjmenována mezi osobami uvedenými v ustanovení § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě.
15. Jestliže dovolatelka nezpochybnila prostřednictvím podaného dovolání úsudek odvolacího soudu o nekomerčním (nespekulativním) účelu postoupení restitučního nároku z původní oprávněné osoby na postupníka, nemohou být naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce, zda ustanovení § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě skýtá v souladu s koncepcí tzv. soudcovského dotváření práva prostor pro vyplnění mezery v citovaném ustanovení o „osobu blízkou“, neboť ani odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech žalované nikterak projevit (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
16. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti některých pozemků vybraných žalobcem jako náhradní k uspokojení jeho restitučního nároku podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
17. Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
18. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je také vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, popřípadě též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
19. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek zjevně přidržel, jestliže se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci konstatoval, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je vhodný k převodu na žalobce, coby pozemek náhradní. Vycházeje ze soudy zjištěného skutkového stavu lze dovodit, že označený pozemek netvoří nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně že by šlo o pozemek funkčně nerozlučně spojený se stavbou rodinného domu, nacházející se na nedalekém pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví třetí osoby. Odvolací soud se zabýval tím, nakolik a jak efektivně je uvedený pozemek využíván coby zázemí daného rodinného domu a v jaké míře by odnětí zmíněného pozemku ovlivnilo kvalitu bydlení v předmětném domě v širším slova smyslu, přičemž z hlediska skutkového bylo postaveno najisto, že nárokovaný pozemek přímo nesousedí s pozemkem parc. č. XY ve vlastnictví fyzické osoby, který je využíván jako zahrada a přiléhá k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu ve vlastnictví téže fyzické osoby, ani se samotným pozemkem parc. č. st. XY. Slouží-li vlastníkovi uvedeného rodinného domu sporný pozemek bez řádného právního titulu k umístění dřevěné kolny s plechovými prvky, pak z dovolací argumentace se ovšem nijak nepodává přítomnost nezbytného znaku funkční spjatosti pozemku se stavbou, tj. že by bez předmětného pozemku bylo užívání rodinného domu znemožněno či podstatně ztíženo, a shodně že by bez stavby byla ohrožena či znemožněna exploatace nárokovaného pozemku. Ostatně sám vlastník rodinného domu potvrdil, že ke zřízení dřevěné kolny s plechovými prvky došlo neoprávněně.
20. Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž slouží k zemědělské činnosti a jako zemědělský je i veden v katastru nemovitostí, k převodu na žalobce rovněž postrádá přiléhavost. Na uvedeném nemůže ničeho změnit podpůrná úvaha odvolacího soudu o převoditelnosti náhradních pozemků, na nichž je lokalizováno archeologické naleziště. V řízení totiž nebyla prokázána žalovanou tvrzená existence archeologického naleziště na požadovaném pozemku (viz zejména bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a tudíž i případná nesprávnost naznačené úvahy odvolacího soudu nemůže ovlivnit relevanci učiněného závěru o vhodnosti nárokovaného pozemku k naturální restituci oprávněné osobě.
21. Brojí-li žalovaná dále proti rozsudku odvolacího soudu argumentací o nemožnosti opravit postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. chybně uvedené označení pozemku požadovaného žalobcem jako pozemek náhradní, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Obecně platí, že se svou povahou jedná o výtku, která (je-li dána) vystihuje případ tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci, jak se z výkladu shora podává, splněna není. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti sluší se uvést, že podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Vyskytnou-li se tedy ve vyhotovení rozsudku chyby v psaní a v počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, je předseda senátu (samosoudce) povinen rozsudek opravit. Zákon tu má na mysli zjevné nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení (vydání) nebo ve vyhotovení rozsudku, jako jsou písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti, jež jsou zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné, zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Je nepřípustné, aby soud postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. měnil obsah výroku rozhodnutí, kterým je tento soud zásadně vázán (§ 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř.), ledaže se jedná o chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1466/2017).
22. V posuzovaném případě soud prvního stupně opravil ve výrocích I. a II. svého rozsudku postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. chybu v označení sporných náhradních pozemků, k níž došlo v důsledku zřejmého pochybení soudu při vyhotovování tohoto rozhodnutí, kdy do výroků I. a II. rozsudku byl převzat chybný (nesprávný) údaj o požadovaných náhradních pozemcích (o jejich dělení geometrickým plánem), který žalobce uvedl v podání ze dne 7. 3. 2024. V situaci, kdy správné označení nárokovaných pozemků (včetně jejich případného dělení geometrickými plány) již v době vydání rozsudku bez jakýchkoliv pochybností vyplývalo z dalšího obsahu spisu (viz podání ze dne 21. 12. 2023 a k němu přiložený geometrický plán č. 1218-180/2023 nebo bod 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), představovalo výše uvedené pochybení jen zjevnou nesprávnost písemného vyhotovení rozsudku, již bylo možné (na návrh některého z účastníků anebo i bez návrhu) dodatečně odstranit (napravit) právě postupem upraveným v ustanovení § 164 o. s. ř., tedy vydáním opravného usnesení.
23. Postup soudu prvního stupně přitom nikterak nekoliduje s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 157/2003, neboť v nyní projednávané věci je nepochybné, kterých pozemků se řízení týká, a proto lze za daných procesních okolností, jež byly výše předestřeny, považovat tento nedostatek za zjevnou nesprávnost, kterou byl povinen předseda senátu (samosoudce) opravit postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř.; jiný náhled (prezentovaný dovolatelkou) na postup soudu při opravě zjevné nesprávnosti by byl zřejmým projevem přepjatého formalismu.
24. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalovaná povinna tyto náklady v celkové částce 9.425,90 Kč žalobci nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 7.340,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.635,90 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
27. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 7. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu